Sedm písmen označení art brut svádí k obraznosti. Pojem se zrodil ve Francii a série měsíčních textů se vydává po jeho stopách. Povede čtenáře neznámými a objevnými krajinami spontánní tvorby, světem lidí a míst a otevře cestu jinakosti.

O podivnosti

Francouzské slovo étrange v sobě nese význam cizorodosti, nezaznívá uvnitř našeho kruhu, ale označuje vnější. Francouzština za něj vděčí Římanům, neboť pojem má kořeny v latině. Termín extraneus znamenal „vně“, „stojící mimo“, „nepatřící k rodině, k zemi“. Synonymní vazby se v čase zauzlily a pojem postupně nabíral nový význam. Když dnes vyslovíme slovo étrange, mimoděk trochu pokrčíme rameny. V jeho dvou slabikách se skrývá cosi jako anormal, baroque (ve francouzštině v něm rezonuje něco z původního významu „nedokonalé perly“), ale také drôle (legrační, ale ne úplně vtipné), énigmatique (záhadné), étonnant (překvapivé), ale rovněž extravagantní, extraordinérní, zkrátka étrange je abracadabrant.

Načrtnutý soubor sémantických významů svědčí o metamorfóze pojmu. Výraz se přesunul od cizího k obecnější představě něčeho „nezvyklého“, překvapivého až excentrického. Otevírá cestu do světa, kde se prolínají různé formy bizarnosti (bizarre), nezvyklosti a překvapivosti (curieux). Étrange se stalo paralelním pojmem pro vše, co se jeví být insolite a singulier. A právě ve dvou posledně citovaných slovech lze spatřovat pomyslné klíče k otevření cesty do širého kraje na pomezí (či na okraji) současné francouzské umělecké tvorby. Je to oblast někdy snad až trochu rušivého, ale vždy přitažlivého tajemství, pod které spadá (po)divné umění označované jako art singulier či art brut. Uměnomilovná tradice jej považuje za zvláštní druh (étrange façon) tvorby, jež si neklade za cíl zapadnout do obvyklých rámců, ale naopak se vymyká všem zažitým představám.

V našem západním myšlení se pojmy vykládají na stůl jako tarotové karty. Očekává se, že je nejprve vysvětlíme, a teprve potom hrajeme hru významů, obsahů a příčinností. Chci psát o francouzském vesmíru spontánní tvorby, nikoli o chronologických dějinách umění.

Art brut (rád překládám jako umění v surovém stavu, neboť v sobě nese nezpracovanou, původní prvohmotu lidského podvědomí) označuje tvorbu vznikající mimo tradiční kulturní normy. Bývá spojeno s autory bez formálního vzdělání. Klíčový je jejich lidský příběh, povětšinou poznamenaný okrajovou společenskou či psychickou zkušeností. Ale hlavní charakteristikou, tím, čím  diváky pokaždé znovu uhrane, je odvaha uniknout ze šablony, vplout (často z vnitřní až obsesivní potřeby) do vnitřního vesmíru. Výsledným výrazem je autentické osobité dílo, vizuální a konceptuální nesvázanost a absolutní nezávislost na estetických pravidlech. Jde o velký třesk lidské potřeby tvořit, o čirou explozi imaginace. Díla art brut si představuji jako pestré planety v nekonečném vesmíru umělecké tvorby.

Francie v „surovém stavu“

Tvorba art brut bývá někdy spojována pouze s tvorbou psychiatrických pacientů. Bylo by ale chybné na ni takto nahlížet. V Čechách se s úspěchem pokusila v roce 2022 bariéry mezi světy rozbít průkopnická výstava v holešovickém DOXu. Její název (Ne)Moc byl slovní hříčkou chytře již v úvodu upozorňující na křehkou hraniční linii mezi stavy lidské mysli. Ostatně již od doby svého pojmenovatele Jeana Dubuffeta (zdůrazňuji: tvůrce označení, nikoliv objevitele nového světa) se nový koncept definicím záměrně vymykal. Prosíval se mezi prsty jako hvězdný prach. Dubuffet proti sobě funkčně postavil umění konvenční a skutečnou uměleckou tvorbu. Art brut préféré aux arts culturels – zněl jeho pionýrský text k úvodní výstavě pařížské Compagnie de l’Art Brut z roku 1947. Na závěr své úvahy zpochybnil svěrací kazajku kategorií přikládanou na tvůrčí činnosti takzvaně nemocných. „Kde je váš ‚normální‘ člověk?“ ptal se autor a vzápětí si odpovídal:

Náš pohled je takový, že funkce umění zůstává vždy stejná a že neexistuje žádné zvláštní ,umění bláznů‘, stejně jako není ,umění lidí s žaludečními neurózami‘ či ‚umění těch, kdo mají nemocná kolena‘.

Na jiném místě napsal, že art brut je art brut a každý ví, o co jde. Zaznívala v tom svobodomyslnost Dubuffetova myšlení i jeho rebelantství.

A v podobném duchu se na podzim minulého roku nesly diskuse v malé konferenční místnosti rozsáhlého pařížského Grand Palais. Při příležitosti předání sbírky art brut Bruna Decharma (a Barbory Šafářové) do Centre Pompidou se po čtyři dny hovořilo o rozličných aspektech spontánní tvorby. Šlo o průlomovou událost, o níž se bude v historii francouzských dějin umění ještě psát. Účastníci se snažili prezentovaná umělecká díla zařadit a utřídit do svých myšlenkových katalogů. Organizátoři se tomu, v souladu s Dubuffetovým přístupem, bránili. Citovaný výrok zde zazněl jako „karetní trumf“. Nehledejme ani my zbytečné definice uměleckých rovin, nechme se na cestě Francií okouzlovat a překvapovat. Mějme oči otevřené v údivu a nad podivností možná jen občas, s lehkým úsměvem, pokrčme rameny.

Francouzský vesmír art brut je pojímán jako seriál jednotlivých částí, jejichž obsah propojuje krajinu, historii, umění a současnost. Velký prostor je však věnován také lidem; skutečným tvůrcům, těm, kdo je provázeli (a provázejí), či těm, kteří o jejich díla pečují po smrti. Je jich po celé zemi hodně, díla se neustále rodí a zanikají. „Jinakost“ jako kategorie totiž není vynálezem hnutí art brut posledních dekád. Stát na okraji bylo některým tvůrcům vlastní vždy, stejně jako se jiným zdá být přirozené pohybovat se v davu.

Hledačem pokladů a objevitelem nových světů byl před Dubuffetem již André Breton a jeho surrealistická družina. Před nimi si síly neškoleného výrazu všimli obdivovatelé děl celníka Rousseaua a dalších naivních umělců; a ještě o něco dříve ohromilo vnímavou část Evropy mimoevropské umění zabalené do těžce stravitelného označení „arts primitifs“. A všechny tyto inspirační nitky se stékají v jeden proud, jímž se necháme v cyklu Krajiny art brut nést.

Mísit se budou materiály, hmoty, formy i výrazy. Jednou půjde o spontánní architekturu, jindy o koláže a „kutiláže“ (z fr. bricolage), v jiném případě o sbírky pacientů psychiatrických léčeben anebo naopak o nevšední umělecké ateliéry. Vrstvení dramatických dvojic vytváří dynamiku vyprávění.

Francie je země široširá a namalovaná pestrou paletou. Čas na sebe naložil usazeniny uměleckých výrazů, které zkameněly jako vrstvy mořských sedimentů v křídových útesech La Manche. Byla keltská i galorománská; byla (a zčásti je) normandská, bretonská, okcitánská, auvergnská i alsaská, zároveň pařížská i marseilleská. Byla šlechtická i církevní, podnikavá i proletářská, stejně tak jako městská a venkovská.

Dělení kapitol bude volné, byť ne svévolné. Držet se budu země. Přikláním se totiž ke členění, jež se opírá o historickou tradici a zároveň se snaží obejmout krajinu i spontánní tvorbu a pochopit je v jejich vzájemném vztahu. Francie je rovinatá i horská, přímořská i vnitrozemská, uzavřená do sebe i otevřená světu. Přesně takoví jsou i sledovaní tvůrci. V některých případech je rozhraničení kapitol snadné. Někdy, jako v Bretani či Normandii, se nabízí samo. Jinde je nutné se ptát, kde jedno končí a druhé začíná, promýšlet a srovnávat. Nejdůležitější se mi ostatně jeví, jak sami sebe definovali místní, jaké vlastní krajiny si sami vytvářeli. V případě neškolených tvůrců bylo jejich okolí možná nejpodstatnější zkušeností. Hledali (a hledají) zde materiál k práci, nacházeli (a nacházejí) inspiraci. Ať tedy čtenář promine, pokud se vytyčené hranice nebudou vždy shodovat s jeho vlastní představou o tom, co zde má být a co již ne.

Psaní jako stav bytí

Tajemství psaného slova zůstane navždy opředeno sítí podivuhodnosti. Rád listuji cestovatelskými črtami francouzského spisovatele Sylvaina Tessona. V knize Vlčí cestou, v níž autor pěšky putuje po stopách uprchlíka ze sibiřského gulagu až do Indie, je řada fotografií. Jedna je obzvlášť působivá. Tesson při svitu svíčky v jurtě mongolských kočovníků sedí nad rýžovým papírem a píše. Vedle něj otec s děvčátkem přihlížejí rituálu psaní s očima plnýma úžasu. Psát je zde víc než čin, je to magický okamžik, stav bytí. Je asi nemožné podobný prvotní úžas ve vztahu k textu znovu získat. Ale bohatství spontánní tvorby spočívá mimo jiné v tom, že dává příležitost okouzlení pokaždé opět prožívat.

Právě vztahu mezi art brut a „podivností“ textů se ve své knize s úderným názvem Les écrits bruts (2020) věnovala Lucy Peiry, dlouholetá ředitelka Dubuffetových sbírek v Lausanne. „Extravagantní grafomani“ jsou lidé hnaní nutkáním psát, vytvářet vlastní jazyk, kout svou jedinečnou formu projevu. Ale nejde o literaturu ve vlastním slova smyslu. Jde o víc. Jejich písemná sdělení nesou existenciální význam. Svou neutuchající činností totiž vyplňují hrozící prázdnotu. A do mysli proniká dávná ozvěna veršů Arthura Rimbauda:

Psával jsem ticho i noc, zapisoval jsem nevyslovitelné. Poutal jsem závratě.

Tak jako prokletý básník i oni textem šijí svůj záchranný pás, s pocitem propadajícího se života touží zakotvit sebe sama.

Co se děje v mysli, jež se neřídí konvencí čitelnosti, estetiky ani tím, čemu běžně říkáme smysl? Existuje spisovatel, kterému při psaní nepřichází na mysl obraz jeho budoucího čtenáře? Pokud ano, na povrch nevystupuje potřeba sdělit, ale nutnost vyjevit. Psaní art brut je stopou bytí, záznamem vnitřního tlaku, který jako starý vulkán v kraji Auvergne hledá cestu na povrch. Písmena se rozpadají, slova klopýtají, významy se tříští, a přesto má čtenář/divák silný pocit, že nahlíží do vzniku něčeho hluboce naléhavého. Je to ozvěna vlastního strachu, pocitu osamělosti, skryté touhy i vnitřní radosti.

Jeden z významných exponátů nové sbírky Centre Pompidou není francouzské provenience. Harald Stoffers se narodil v Hamburku a od dětství, nejprve ve speciální škole, později v ústavu pro lidi s mentálním handicapem, se naplno oddal psaní jako soustředěné činnosti. Dodnes píše dopisy své zesnulé matce, které se podobají bibliofilním svitkům. Role papíru dosahují délky až pěti metrů. Jsou pečlivě zaplněny ozvěnami Haraldovy každodennosti a evokují představu vlastnoručního seismografu. V tomto případě však nejde o chvění země, ale o otřásání vlastního života.

Existuje řada případů „divného“ psaní, ale ještě dva si zmínku zaslouží. Jean Crampilh Broucaret, známý jako Jeannot či Janot, se narodil roku 1939 v Moncaup, vesnici v béarnských Pyrenejích, do rodiny zemědělců. Toužil se stát učitelem, ale život jej zavedl na jiné cesty. Když bojoval v alžírské válce, jeho otec spáchal sebevraždu. Janot po návratu postupně ztrácel zájem o prosperující rodinnou farmu, rozhodujícím předělem se stala smrt matky. Pohřbil ji vlastnoručně v domě pod schodištěm. Otřesený a do sebe uzavřený se vrhl do psaní svého osudového textu zvaného „Plancher de Jeannot“. Do češtiny by se dalo přeložit slovem „Janova dřevěná podlaha“, ale osobně bych volil přepis parafází „Janovo dno“. Ryl dlátem a vrtákem přímo do dubové podlahy své ložnice. Postupně zaplnil celou místnost. Vykřičel do textu celý svůj světabol, kritizoval církev, vyznal se z citu k matce a sestře, zachytil paniku z technických novinek a svůj strach z nich. Psal bez interpunkce, s důrazem na klíčová slova, která dobarvoval. Epigrafický nápis, hodný římských dob, je současně intimní i monumentální svědectví vnitřního světa svého tvůrce. Pracoval bez přestání, na kolenou, nejedl, nepil. Zachvacovalo jej šílenství. Když svůj text dokončil, zemřel vyčerpáním.

O generaci později byl Crampilhův statek na prodej a shodou okolností do něj zavítal potenciální kupec, neuropsychiatr Guy Roux. Okamžitě dřevěnou podlahu odkoupil. Následně se stala tématem řady výstav věnovaných écrits bruts. Dlouhou dobu bylo dílo vystaveno před psychiatrickou léčebnou l’Hôpital Sainte-Anne v Paříži. Dnes je uloženo v nemocničním Musée d’Art et d’Histoire, jedním z prvních svého druhu ve Francii. Když si popsanou podlahu prohlížím a začítám se do textu, musím po chvíli vyjít ven, padá z ní na mne směs hrůzy a fascinace z posedlosti lidské mysli a jejích hlubin.

Na opačném konci Francie, v Rouenu, působí Alain Rault. Desetiletí žije na ulici, ale zná ho každý a jeho texty rezonují celým městem. Vyškrabuje je na dveře, zdi a kovové tabule, mají rozličné rozměry od pár desítek centimetrů až po monumentální čtyřmetrové rytiny. Jeho díla, často komponovaná ze jmen, citací a kulturních symbolů, rozvibrovávají rytmus městské krajiny. Rault se narodil roku 1952 v nedalekém Sotteville-les-Rouen. Údajně chtěl být učitelem matematiky, ale po tragické autonehodě se rozhodl žít mimo konvenční společenské vztahy. Toulal se po světě, bydlel v Amsterodamu. Je nesmírně těžké s ním mluvit. Postupně se vytrácí, jako by se každým vyrytým nápisem propadl hlouběji do opadávajících omítek svého města.

Francouzský vesmír art brut se vzpírá závěrům se stejnou samozřejmostí, s jakou se vymyká definicím. Nestojí v opozici vůči kultuře, stojí mimo ni. Je étrange: podivný, nezvyklý, někdy rušivý, ale vždy překvapivý. Vydejme se po jeho stopách, dojdeme proměnění.