S čím bojují české spisovatelky? Na to by se redakce měla zeptat některé z nich, napadne mě – a už mám první bod. S nedostatkem sebevědomí. Napsala jsem deset románů, tři knížky pro děti, tři knihy faktu a desítky povídek, několik mých knih vyšlo v zahraničí – a pořád ještě mám pochyby, jestli se můžu označovat tím krásným slovem spisovatelka.

Myslím, že to není pocit jen můj, ale i řady mých píšících kolegyň, dokonce i těch mnohem slavnějších a úspěšnějších. Skromnost je považovaná za ctnost, asi právem, přesto přísloví „sedávej, panenko, v koutě, budeš-li hodná, najdou tě“ platí jen s velkými výhradami. Je v něm důležité slovo panenko. Klidně si piš ty svoje ženské příběhy, milá panenko, ale necpi se do světa velké literatury.

Nedostatek sebevědomí v mém případě souvisí i s tím, že jsem dříve většinu svých knih vydávala sama v našem rodinném nakladatelství. Autorka Hejkalová, nakladatelství Hejkal – chápu, že to svádělo k přezíravému postoji, i když každá moje kniha měla přísného redaktora, vycházely o nich recenze, byly překládány do cizích jazyků. Sama jsem zpočátku měla dost velký problém své knihy prodávat a propagovat. Objížděla jsem distributory, nabízela jim své překlady oblíbeného Miky Waltariho a k nim „takovou jednu knížku, kterou jsem sama napsala“, špitla jsem vždycky rádoby skromně, ale zároveň jsem tím chtěla dát jasně najevo, že kdo chce Waltariho, musí vzít i Hejkalovou.

Dá se nedostatek sebevědomí řešit? Jistě, přehnaným sebevědomím, ale to asi není nejsprávnější cesta. Spíš by se literatura měla už konečně přestat rozdělovat. Nejenom na tu skutečnou, velkou, a pak na ženskou, ale také na tzv. uměleckou a mainstreamovou, náročnou a lineární, komerční a kvalitní. Kéž bychom se dokázali zbavit nálepek a příkopů, které literární svět dělí na různé nepřátelské a vzájemně se proti sobě vymezující skupinky a party. Ale příkopy a propasti zdaleka nejsou jen problém literatury.

S čím ještě bojuju? Ani druhý bod není složitý. Se slovy a větami. Myslím, že pro mě není největší problém vymyslet třeba i napínavý děj a zajímavou zápletku – ale vyjádřit je jasnými a výstižnými slovy, to je výzva. V mládí jsem měla ráda sci-fi, a dokonce jsem chtěla napsat příběh o spisovateli, v jehož (tedy rozuměj mojí) hlavě se rodí fantastické příběhy, které nějaký přístroj přímo převádí do textu – není divu, že pak vydával jeden bestseller za druhým. Nabídne nám podobné řešení už brzo umělá inteligence? Možná ano a možná ne. V každém případě si myslím, že není lehké napsat text, který zdánlivě lehce plyne a čte se snadno, jako když másla ukrajuje, a přitom není plytký. Je v takové schopnosti víc umění, nebo řemesla? Nevím, ale ta schopnost je pořád ještě nedoceněná.

První dva body mám možná společné s řadou dalších autorek a autorů (zase si netroufám na to velké slovo spisovatel!), zato ten třetí je hodně můj. Bojuju s postavami. Snažím se jimi šetřit, dokonce některé bez milosti, zato s velkou lítostí, vraždím a likviduju, přesto jich podle názorů mých redaktorů i některých čtenářů v mých knihách zůstává pořád moc a nedá se v nich vyznat.

Redaktorských námitek a připomínek si opravdu cením, přesto si nejsem vždycky jistá, jestli se jimi mám řídit. Řešení, které mi redaktor či redaktorka navrhuje, může být v některých případech skutečně lepší, ale není moje. Tím se dostávám k obecnější otázce – jak moc má autor myslet na čtenáře? Otázka je možná obecnější, ale neznám na ni jednoznačnou odpověď. Hranice mezi podbízením se, přílišným vycházením vstříc čtenářskému vkusu na jedné straně a nesrozumitelností či přílišnou uzavřeností do svého světa na straně druhé je podle mého názoru hodně tenká. S redaktory někdy diskutuju, ale nikdy nebojuju. Jenom nevděčný blázen by bojoval s někým, kdo pozorně čte jeho knihu, přemýšlí nad ní, a dokonce se ji snaží vylepšit.

Kromě psaní také překládám finskou literaturu. Jako překladatelka (před tímhle označením na rozdíl od spisovatelky žádnou pokoru necítím) často bojuju s autorem původního textu. Proč to napsal tak složitě? Opravdu by to nešlo vyjádřit jednodušeji? Vždyť se opakuje! A samozřejmě by nemusel používat slova a výrazy, jimž nerozumím a musím si jejich význam pracně dohledávat. Zkrátka a dobře zapomínám na to, co učím studenty v překladatelském semináři: překladatel je otrokem autora. Do otroctví vstupuje dobrovolně a měl by za ně dostat řádně zaplaceno, ale na to, že je autorovým otrokem – nebo hlasem, jestli vám to zní líp – by rozhodně neměl zapomínat. Překládání se věnuje řada spisovatelů, ale já jsem zjistila, že nemůžu zároveň psát a překládat, tedy například dopoledne psát svůj román a odpoledne překládat nějaký finský, protože se těžko bráním ovlivňování, tomu, aby do mého textu pronikaly výrazy, myšlenky, či dokonce postavy z překladu.

Kdo dočetl až sem, možná netrpělivě čeká, kdy už konečně přijde pátý bod. Peníze. Je mi líto, ale já s penězi nebojuju. Ne že bych se v nich topila, patřím k většině autorů, kteří by se samotným psaním neuživili, ale situaci vnímám jako realitu, nad níž nemá cenu zbytečně moc přemýšlet.

Zatím se mi bohužel nepodařilo napsat bestseller – to je samozřejmě chyba čtenářů, k myšlenkové hloubce mých knih dosud nedorostli, ale co se dá dělat. Pokud se chci uživit a uplatnit, musím ostatním nabídnout něco, co chtějí a potřebují a za co mi budou ochotní platit. V mém případě například finštinu nebo Podzimní knižní veletrh. Tím si zajistím prostředky a možnost věnovat se tomu, co sama pro sebe považuju za podstatné a bez čeho bych měla pocit promarněného života – tedy psaní. A ano, vím, že jsem uvízla ve světě devadesátých let a že tento přístup může mladým autorům lézt na nervy, ale já mladá nejsem a jinak svět vnímat neumím – ani nechci.

Zároveň tím ale nechci ani říct, že by stát neměl literaturu a české spisovatele víc podporovat. Stát, města a kraje by mohly dávat knihovnám víc peněz na nákup současné české literatury a na besedy se spisovateli, třeba i daňově zvýhodňovat knihy a literaturu, podporovat kamenná knihkupectví zejména v malých městech, nabízet víc stipendií a literárních rezidencí, podporovat překlady české literatury – ale to by bylo na jinou diskusi.

Dělám hodně věcí. Snažím se psát knihy, ale kromě nich píšu i řadu drobnějších věcí – sloupky pro Český rozhlas Vysočina, fejetony, povídky. A když kniha vyjde, snažím se ji propagovat na besedách, veletrzích a dalších akcích. Překládám – sice čím dál míň, ale stále vedu překladatelský seminář na Masarykově univerzitě. V nakladatelství Hejkal vydávám cizí knížky, i když už také čím dál míň. Především pořádám, víceméně sama, Podzimní knižní veletrh – oslovuju a rozmísťuju vystavovatele, sestavuju doprovodný program. Tím chci říct, že mým posledním nepřítelem je určitá roztěkanost, nedostatek času a energie, neschopnost soustředit se dlouhodobě a do hloubky na jednu činnost, není pro mě úplně jednoduché stanovit si priority a odmítat, když má někdo o mou práci zájem.

Teď, když si po sobě text čtu, zjišťuju, jaké mám štěstí. Vlastně s ničím bojovat nemusím. Můžu psát a vydávat, co chci. Kdo hned nenajde nakladatele, může si vydat knihu sám nebo na zakázku, možností je opravdu víc. Můžu pořádat knižní veletrh, nemusím se nikoho ptát na svolení.

Máme svobodu. Nemusím se vracet o sedmdesát let zpátky, do padesátých let dvacátého století, kdy byl můj děda František Křelina devět let v kriminále jen proto, že ve svých románech kladl větší důraz na víru než na revoluci. I dnes jsou na celém světě spisovatelé pronásledováni a vězněni pro své psaní – v Číně, v Rusku, v Turecku… Přílišná politická korektnost, uplatňující se v univerzitním prostředí západního světa, je nesrovnatelně menší nebezpečí, ale ani ona svobodě neprospívá.

My svobodu máme a já nemusím s ničím bojovat – kromě slov, vět a postav.