Daniel Kehlmann (1975) je patrně největší žijící hvězdou německojazyčné literatury. Což nesvědčí primárně o jeho postavení na žebříčku kvality, ale o jeho mezinárodním renomé. Nominace na short list (tehdy ještě) Man Bookerovy ceny roku 2020 toho budiž nejlepším důkazem. Tento autor dostal do začátku kariéry skutečně dobré karty: je z německo-rakouského manželství čili zná oba historické kontexty, pochází z umělecké rodiny režiséra a herečky, sám studoval germanistiku a filosofii. To vše mu poskytuje nesmírný kulturní kapitál: je poučen tisíci příběhy, a proto není autorem, který by musel do literatury mermomocí obtiskovat sám sebe. Právě volba námětu je prvním trumfem, který má Kehlmann v rukávu. S tím, že přinejmenším na třech z jeho románů jsou znát dlouhé roky poctivých rešerší. Což je v dnešním literárním světě tím cennější, čím je to vzácnější.

První Kehlmannův literární hit, Vyměřování světa (2005, česky 2007), kříží osudy dvou německých velikánů první poloviny 19. století – neposedného přírodovědce Alexandera von Humboldta a vidláckého génia matematiky C. F. Gausse – a vytváří v jejich životech pozoruhodné průsečíky. Tyll (2017, česky 2019) je rozmáchlá freska zobrazující třicetiletou válku, kterou nonšalantně prochází postava nepolapitelného kejklíře Tylla Ulenspiegela. A nejnovější Lichtspiel (2023, česky Šálivá hra světla 2025) představuje střihový románový dokument o životě slavného rakouského režiséra G. W. Pabsta, který roku 1934 odešel dělat kariéru v Hollywoodu, aby se za pár let zklamaný vrátil do země, již vzápětí požralo nacistické Německo. V novém režimu přijímá Pabst roli kulturního maskota, aby se mohl dál „svobodně“ věnovat své jediné posedlosti – filmu.

Kehlmannovým druhým trumfem ve spisovatelské konkurenci je fakt, že pro něj literární postupy nejsou sprosté slovo. Už Vyměřování světa bylo zcizené tím, že na ploše pěti set stránek postrádalo klasické dialogy. Což dílu údajně dodalo „protokolární ráz“. Tyll byl mistrovskou ukázkou románové kompozice – třicetiletou válku postihl na mnoha místech a z mnoha úhlů, se zapojením celé řady historických postav. V Šálivé hře světla si čtenář užije jak dialogy se spoustou nevyřčeného, tak i pečlivě vystavěné vnitřní monology a v neposlední řadě mnohonásobnou změnu perspektiv. Ani život G. W. Pabsta, ani román o něm tedy není pevně v rukou protagonisty – uzlové body sledujeme také očima jeho pomocného režiséra, jeho milenky, manželky, jeho syna, jeho „tajného“ a dalších historických či smyšlených postav. Tak jako kamera v jeho filmech nezabírá vše na jeden záběr, i v románu o Pabstovi se vidění „střihově“ mění.

Román je rozdělen do tří nestejně dlouhých částí s všeříkajícími názvy „Venku“, „Uvnitř“ a „Poté“. Gros vyprávění pochopitelně leží na prostřední části „Uvnitř“, představující Pabstův život a dílo za třetí říše. Ze závěrečné části „Poté“ má čtenář dojem, že Pabst posledním dvaceti letům svého života spíše přihlížel coby nezúčastněný divák.

Největším přínosem knihy je znovuobjevení fascinujícího filmového světa 20. a 30. let. Poněvadž Pabst často zmiňuje Langa, Murnaua, Garbo atd., působí román zároveň jako velká oslava meziválečné německé kinematografie. Kehlmann sugestivně a s láskou líčí konkrétní scény mnoha dobových filmů, takže má člověk tendenci se po nich pídit a všímat si nuancí filmových postupů, které by si jinak stěží uvědomil. Pokud by byl toto primární Kehlmannův cíl, pak se ho spisovatel zhostil na výbornou. Daleko méně přesvědčivé je hlavní zacílení románu, které se obvykle zmiňuje v anotacích: prezentace G. W. Pabsta jakožto slavného umělce, který se vrátil z Hollywoodu a stal se rádoby apolitickým, ve skutečnosti však prorežimním tvůrcem nacistického Německa. Tahle linka, která na první pohled nabízí působivý literární materiál, ve skutečnosti v románu brzy zmatní. O vnitřních bojích umělců s totalitním režimem toho bylo napsáno a natočeno tolik, že má čtenář tendenci si při každém novém pokusu pomyslně odškrtávat, co už četl či viděl jinde, případně kolikrát.

Bohužel ani Kehlmannova propracovaná střihová metoda nepřispívá k tomu, aby téma uchopil novým způsobem. Ve svém líčení zůstává na úrovni geniálních, avšak izolovaných scén. Ty nejsilnější se odehrávají na rodinném zámečku Pabstových v jedné rakouské vesnici. Majordomus Jerzabek po vstupu do SS nenápadně přebírá vládu nad domem i jeho majiteli. Pozoruhodná je rovněž duševní proměna malého, bystrého Pabstova syna Jakoba v odporného sadistu. Scéna, kdy Goebbels po způsobu ďábla svádí Pabsta ke spolupráci, není ani zdaleka tak působivá jako tyto drobné črty.

Nejsilnější je ovšem úvodní sekvence románu, kdy je Pabstův bývalý asistent pozván do rakouské televize, aby tam zavzpomínal na spolupráci se slavným režisérem. Zobrazení senilního starce, který si není jistý, kde je, kdo jsou ostatní a co z jeho vzpomínek je realita, je geniální studií svého druhu. Už jen kvůli ní stojí za to román otevřít.

Těžko říct, proč český překlad dodává k původním titulu Lichtspiel (Hra světla) epiteton „šálivá“. Je to nešťastné už jen z toho důvodu, že se pak hůře dohledává původní titul. Ale především je to interpretace, o kterou v názvu knihy nikdo nestojí. Jediný relevantní důvod, proč mohl být název upraven, je skutečnost, že jiná Hra světla, dílo marvelovského scénáristy Stana Leeho, v češtině vyšla roku 2020. Zajímavé je, že obálky obou knih mají podobné barvy, a dokonce i rozměry. Že by se publikum obou autorů svým vkusem přece jen tolik překrývalo?