Jméno Andri Snær Magnason jsem zaslechla poprvé na hodině moderní islandské literatury, na kterou si měl náš ročník přečíst první dvě kapitoly jeho knihy Země snů. Svépomocná příručka pro ustrašený národ (Draumalandið. Sjálfshjálparhandbók handa hræddri þjóð). Je to dílo oceněné prestižní Islandskou literární cenou a vzniklo jako reakce na jeden z nejkontroverznějších počinů v novodobé islandské historii – plán vybudování vodní elektrárny Kárahnjúkar s přehradní nádrží Hálslón. Šlo o megalomanskou stavbu, která rozdělila islandský národ na dva znepřátelené tábory. Stoupenci projektu argumentovali nutností pokroku a ekonomického růstu, odpůrci faktem, že kvůli elektrárně bude zatopeno přibližně 50 km2 člověkem nepoznamenané krajiny, a to včetně části již chráněného území Kringilsárrani. Islandsky kniha vyšla v roce 2006, český překlad zatím neexistuje. Zájemci však mohou sáhnout například po anglickojazyčném vydání Dreamland: A Self-Help Manual for a Frightened Nation od nakladatelství Citizen Press z roku 2008.
Magnason se kromě spisovatelské dráhy věnuje ekologickému aktivismu, a tak nikoho nepřekvapí, které ze stanovisek je mu bližší. V Zemi snů kritizuje neochotu Islanďanů vzít budoucnost do vlastních rukou, takže ze strachu a nejistoty raději s povděkem přijmou řešení někoho jiného; někoho, kdo přijde „zachránit“ celý národ a nabídne mu jasný plán na mnoho let dopředu. Svá tvrzení autor ilustruje řadou příkladů z novější i dávnější historie a dokládá je citacemi a odkazy na relevantní zdroje.
Podle knihy vznikl stejnojmenný dokumentární film, který Magnason režíroval ve spolupráci s dokumentaristou Þorfinnurem Guðnasonem. Přednášející nám ho promítl hned následující hodinu literatury. Dodnes si vzpomínám, jak silně černobílý a zbytečně dramatický mi tehdy dokument připadal. Na pozadí sugestivní hudby, mimo jiné v podání světoznámé ikony Björk, v něm vypravěč divákům zcela bez obalu sděluje, že tohle Islanďané prostě nezvládli. Nezvládli?
Vodopády, nebo hliníkové pruty?
Nějakou dobu po přesídlení na ostrov mi trvalo, než jsem pochopila, že Island není tak zelená země, jak se tváří v propagačních materiálech a článcích v zahraničních médiích. V době mých studií na Islandské univerzitě v Reykjavíku mezi lety 2012 a 2016 bylo systematičtější třídění odpadu v plenkách, auta se spalovacími motory v naprosté převaze a díky Magnasonově Zemi snů jsem se navíc dozvěděla zarážející skutečnost: podstatná část oné „čisté energie“ získávané z obnovitelných zdrojů – celých sedmdesát procent (!) – slouží k provozu továren na výrobu hliníku, které vlastní zahraniční společnosti s mírně řečeno problematickou pověstí. Tyto korporace působí zejména v rozvojových zemích a jsou spojovány například s devastací životního prostředí nebo kauzami porušování lidských práv. Přesto byly velkorysými pobídkami islandské vlády přizvány ke spolupráci, a hliníkový průmysl je tak hned po rybolovu a turismu momentálně třetím největším průmyslovým odvětvím na ostrově.
Právě sázka na cestovní ruch pomohla Islanďanům překonat důsledky finanční krize a odstartovat novou éru. Od roku 2010 počet zahraničních návštěvníků postupně narůstá a předloni poprvé překročil hranici dvou milionů. Většina z nich se na Island vydává hlavně za nádhernou a neuvěřitelně rozmanitou přírodou, kterou nikde jinde na světě nenajdou. Někteří cestovatelé pak oceňují zejména možnost zavítat do relativně nedotčených oblastí. Taková místa se však v posledních letech ocitají v bezprostředním ohrožení. V domácích médiích a politických debatách se totiž čím dál častěji skloňuje slovní spojení „nedostatek energie“ a hovoří se o nutnosti výstavby dalších vodních a nově také větrných elektráren. Jako by Magnason už v roce 2006 tušil, jakým směrem se bude situace vyvíjet. Skutečným problémem ovšem není nedostatek energie – té má ostrov pro zabezpečení chodu domácností, všech institucí a základní infrastruktury výrazný nadbytek –, ale neutuchající poptávka ze strany velkoodběratelů. Pokud Island této poptávce vyhoví a přírodu kousek po kousku postoupí energetickým společnostem, co mu zbude? Budou si pak turisté místo vodopádů jezdit prohlížet hliníkové pruty a větrné parky místo těch národních?
Země snů vyšla sice před devíti lety, její text a poselství jsou však znepokojivě aktuální i dnes. Vzhledem k závratné rychlosti klimatických změn možná dokonce aktuálnější. Autor v ní podává svědectví o době, v níž si Island ze všech možných variant budoucnosti zvolil tu, která byla místním opakovaně prezentována jako jediná myslitelná. Příroda, dříve podstatná součást islandské národní identity, jako by v očích obyvatel ztratila na významu a kráse a její hodnotu určovala pouze míra využití a potenciální finanční zisk.
O času, vodě a klimatické změně
Musím přiznat, že nahlédnout pod pozlátko pečlivě budované image „zaslíbeného ostrova“ pro mě bylo poměrně šokující. Díky tomu se mi ale Magnason bezpečně dostal do hledáčku coby autor, k jehož dílům se opětovně vracím. Patří k nim i jeho zatím poslední kniha Um tímann og vatnið z roku 2019, kterou v českém překladu Marty Bartoškové vydalo nakladatelství Argo o tři roky později pod názvem O času a vodě. Pod ruku mi přišla těsně před začátkem pandemie covidu-19, v době, kdy mě zaměstnávaly úvahy, zda se po letech strávených na Islandu vrátit zpět do Česka, anebo zůstat. A pokud zůstat, čemu se věnovat.
O času a vodě svým způsobem navazuje na Zemi snů, místy na ni dokonce přímo odkazuje a převypravuje části jejího textu. Zatímco ale Země snů zůstává až na několik výjimek v islandském rybníčku a adresuje záležitosti Magnasonovy domoviny, kniha O času a vodě má mnohem širší záběr. Jejím hlavním tématem jsou klimatické změny, o nichž pojednává trochu jinak, než jsou čtenáři populárně-naučné literatury zvyklí. Magnason v ní sice hovoří o obecně známých fenoménech, jako je odtávání ledovců, zvyšování hladiny oceánů, globální oteplování nebo vymírání živočišných druhů, navíc ale přichází se zajímavou tezí, že těmto pojmům většina z nás zjevně pořádně nerozumí. Veškeré informace o současném stavu naší planety máme k dispozici, ale místo abychom panikařili a okamžitě jednali, nechávají nás relativně chladnými, protože si neuvědomujeme jejich závažnost a možné důsledky.
Právě to se Magnason snaží pomocí své knihy změnit. Vědecké poznatky a nicneříkající číselné údaje převádí do podoby srozumitelných příkladů a přirovnání, do textu zapojuje také rodinné vzpomínky, příběhy z vlastních výprav do nejrůznějších koutů světa, rozhovory nebo fotografie z rodinného alba. Vzniká tak pestrá mozaika, která nabízí řadu úhlů pohledu na komplexní téma, pomáhá laikům pochopit, co a jak rychle se na planetě skutečně děje, a vyzývá k hledání řešení aktuální klimatické krize. Navzdory zdánlivě bezvýchodné situaci je tak celkové vyznění knihy poměrně optimistické. Podmínkou dosažení šťastného (nebo alespoň uspokojivého) konce je však podle Magnasona to, že se na něm budeme podílet všichni. „Je smyslem naší existence být k užitku, přiložit ruku k dílu, přinášet nové vědomosti a vracet svět na správnou kolej, když se někam vychýlí,“ píše ve své knize.
Knihy, které mají moc
Období covidových omezení představovalo v tomto ohledu jakýsi reset. Dočasné zastavení letecké dopravy nevedlo pouze k výraznému snížení emisí skleníkových plynů, ale i k návratu lidí k přírodě, jejímu znovuobjevování a docenění její hodnoty. Místo na Tenerife vyráželi Islanďané do tuzemských oblastí, které navštívili naposledy jako malí, a žasli nad nimi úplně stejně jako tehdy, ne-li víc. I já jsem si v té době uvědomila, jak zásadní roli pro mě hraje islandská příroda a že bych se ráda nějak podílela na její ochraně. Silně ovlivněná četbou Magnasonových knih jsem začala hledat způsob jak.
Dnes už třetím rokem oblékám uniformu strážkyně Národního parku Vatnajökull. Během léta máme dvakrát týdně několikahodinovou službu na přehradě vodní elektrárny Kárahnjúkar, kde islandské i zahraniční návštěvníky, kteří o to projeví zájem, zasvěcujeme do historie této kontroverzní stavby a mluvíme o jejím vlivu na životní prostředí. Předloni jsme měli s kolegy možnost vydat se na exkurzi do jinak prakticky nepřístupné chráněné krajinné oblasti Kringilsárrani, jejíž významná část skončila pod hladinou přehradní nádrže Hálslón. Zkraje léta, kdy je nádrž dosud prázdná, jsou na jejím dně a v okolí vidět pozůstatky vegetace zadušené jemným pískem. Za teplých, suchých dní víří tyto drobné částečky vzduchem a v širokém okolí vytvářejí nepříjemný prachový opar. Loni bylo vody v nádrži nedostatek a státní energetická společnost hrozila, že omezí dodávky elektřiny do domácností v regionu, protože musí primárně pokrýt potřeby hliníkárny. V duchu jsem se Magnasonovi omlouvala, že mi kdy jeho Země snů připadala „zbytečně dramatická“.
Po několika sezónách strávených v oblasti severovýchodně od ledovce Vatnajökull, který pokrývá aktuálně zhruba osm procent rozlohy Islandu, je mi jasné, že ani vědci nepřeháněli. Jejich prognózy, že za zhruba 150 (!) let Vatnajökull zmizí, nejsou podle všeho vůbec přitažené za vlasy. K povinnostem strážce patří také monitorování stavu svěřeného území. Na vlastní oči sledovat, jak největší islandský ledovec zběsilou rychlostí odtává, není sci-fi, ale každodenní realita, která mi pomáhá lépe chápat klimatickou krizi a skutečnost, že příroda není zásobárna, z níž si může člověk jen donekonečna brát. Upřímně mě těší, když návštěvníci dojdou k podobnému závěru a když se mi podaří je pro dané místo nadchnout, takže je pravděpodobnější, že jej budou chtít v budoucnu chránit.
Po covidovém intermezzu jako by se ale život vrátil do zajetých kolejí. Koupit větší džíp, vyhodit nespotřebované jídlo, objednat z Asie oblečení podle nejnovějších módních trendů, zaletět si za sluníčkem, využít slevy… Islanďané mají v přepočtu na obyvatele jednu z nejvyšších uhlíkových stop na světě. Přesto zaznívají hlasy, že je ostrov v severním Atlantiku velmi malá země a na jeho emisích nezáleží. Opak je ale pravdou – když nebude nastavená pravidla a vytyčené cíle dodržovat Island, proč by to měli dělat velcí hráči? Nač pořádat další klimatické konference?
V neposlední řadě samozřejmě záleží na tom, jak se o změnách klimatu a nakládání s přírodními zdroji (ne)mluví ve veřejném prostoru. Dokud budou politici opěvovat ekonomický růst za každou cenu, vyhýbat se debatám o dopadech svých rozhodnutí na životní prostředí a zamlčovat důležitá fakta, nikam se neposuneme. Proto je žádoucí, aby se těmto tématům věnovali také spisovatelé. Aby je uchopili z malinko jiné perspektivy, mluvili o nich srozumitelným a poutavým jazykem, přiměli čtenáře k zamyšlení a v přímém důsledku i ke konkrétním činům. Magnasonovy knihy takovou moc očividně mají.
