Na příběh kamarádů Deziho a Trana pod názvem Já, Tran a všechno ostatní kunsthistorika Martina Kanaloše (1997) jsem doslova číhala.

Na knihy romských autorů, které vycházejí v nakladatelství Kher, se těším vždycky. Díky Kheru zní hlas romských autorů v České republice jasněji a já se při čtení vždycky raduji z něčeho nového. Pečlivě zvolené tituly přinášejí na literární scénu odlišné, zapamatovatelné příběhy. Romská literatura u nás je reprezentována převážně vzpomínkovými až autobiografickými výpověďmi autorů či autorek a mohlo by se zdát, že vinou podobných vypravěčských stylů jednotlivé tituly tematicky splynou. Není tomu tak. Každý má vlastní stopu.

Pro úspěch textů vycházejících v nakladatelství Kher je klíčová pozorná redakce Karolíny Ryvolové, která texty pečlivě vybírá a následně citlivě češe, ale zároveň nechává naplno zaznít autentické hlasy tvůrců. S citem klestí cestu dalším, svědomitě, po krůčcích pracuje na tom, aby se texty romských autorů a autorek jednou dostaly do čítanek, kam vzhledem ke kulturnímu propojení českých Romů s většinovou společností jednoznačně patří.

A navíc to přešťastné spojení s neopakovatelnou grafikou dua Čumlivski a Horváth! Grafická spolupráce se širokou škálou ilustrátorů tituly Kheru vizuálně vystřeluje do kategorie „pozoru hodné“. Formát i obálka nás nutí zastavit se u jmen, která neznáme, dát jim šanci, nechat se chytit poetikou příběhu. Výtvarná složka texty kvalitativně podporuje, nadnáší je, pomáhá knihám vyniknout a zapůsobit na čtenáře. I v tomto případě se efekt „vizuálního zachycení“ skvěle podařil. Ilustrace Sáry Paldanové v kombinaci s „pixelovým“ písmem názvu kapitol v dominantní fluorescenční oranžové mě okamžitě chytily do lasa zájmu.

Knižní debut Martina Kanaloše, jehož povídkovou tvorbu známe například z povedeného souboru Samet Blues – Drsná devadesátá v povídkách Romů (Kher, 2021) je výpovědí literárně a často i společensky opomíjené, ač rostoucí skupiny české společnosti – mladých lidí pocházejících z rodinných svazků, v nichž každý rodič náleží k jinému etniku. Dítě stojící mezi dvěma kulturními světy patří do obou, ale mnohdy není plně přijímáno ani jedním. V tomto případě nahlížíme do života dvou středoškoláků, Dezidera (Deziho) a Trana. Oba mají české mámy, ale Deziho táta je Rom, Tranův Vietnamec.

Už v úvodním popisu rodinných poměrů skočíme rovnýma nohama do propletenců, které řadí knihu mezi výrazné kusy současného sociálního realismu. Ač se v mnoha titulech českých autorů objevují obrazy nástrah, kterým musí čelit dnešní děti a dospívající, jedná se zpravidla o více či méně běžně fungující rodiny většinové společnosti, zatížené nemocí, závislostí, rozvodem atd. – sem se řadí například knihy Petry Soukupové, případně vybrané tituly Petry Braunové nebo Ivony Březinové. Knih, které by se zabývaly skutečným sociálním okrajem jako kontextem konkrétního příběhu, je jen hrstka (např. Sydney – My dva z B. nebo Přání, obě Tereza Horváthová, Baobab, 2020, resp. 2022).

Já, Tran a všechno ostatní nahlíží do prostředí, nejen do úzké rodinné výseče, upozorňuje na společenské překážky, jimž musí děti ze sociálně vyčleněných oblastí čelit, a demonstruje je na konkrétních příkladech. Autor však zároveň proráží hlavou skleněný strop a nechává Deziho a Trana studovat na gymnáziu, čímž jejich „nepatřičnost“ ještě umocňuje. Dezi a Tran tak stojí na pomezí dvou sociálních rovin. Bohužel to pro ně znamená nutnost čelit odmítání z obou stran. Tady nastupuje obraz každodenního rasismu, zřetelně vykreslený, doprovázený konkrétními příklady urážlivého titulování a nejapného chování, z jehož doslovnosti jednoznačně trčí, že autor nefabuluje, ale jen vybírá z dlouhého seznamu běžně slýchaných výroků.

Rodiny, z nichž chlapci pocházejí, se rozpadly. Deziho táta vstoupil kvůli zajímavému finančnímu ohodnocení do aktivních záloh české armády, ale vinou nízké finanční gramotnosti peníze nedokáže udržet, selhává v placení alimentů a žije na ubytovně. Tranův otec v životě svého syna nefiguruje vůbec a chlapcova situace je o to těžší, že nemá oporu ani v matce. „Asi jediný, kdo na tom byl hůř než já, byl můj kamarád Tran. Byl poloviční Vietnamec. Jeho máma mu řekla, že když byla mladá, zamilovala se do Vietnamce, se kterým se trápila a který ji pak stejně opustil. Se svým tátou se Tran nikdy nesetkal. Taky mu řekla, že když se narodil, chtěla ho vyhodit z okna, ale v porodnici byly mříže. Před několika lety sbalila nějakého Helmuta, odjela s ním do Německa a nechala Trana u babičky, co bydlela v protějším paneláku.“ (s. 6)

K nelehké rodinné situaci přispívá i prostředí, v němž kluci žijí – sídliště je tu synonymem nuzného žití a je stavěno do protikladu k „předměstí“, čtvrti rodinných domků, do něhož děti ze sídláku pronikají jen tu a tam jako do jiného světa. Popis společenských poměrů je explicitní, zahuštěný celou řadou až stereotypních situací, aby čtenář nezůstal na pochybách, jak samozřejmě, ale zároveň polarizovaně autor i hlavní hrdinové svůj svět vnímají.

Vyšel jsem z baráku a místo toho, abych šel přímo k Tranovu paneláku, vzal jsem to obchvatem přes křoví, co rostlo kolem. Dvakrát se mi do něj vstupovat nechtělo. Když jsme byli s Tranem malí, objevili jsme tam spícího bezdomovce. Teda aspoň dodnes doufám, že jen spal a nebyl mrtvý. Rozhrnul jsem větve a vydal se na strastiplnou pouť. Všude kolem se válely prázdné injekční stříkačky a použité kondomy.
s. 59

Čtenářsky zajímavý je i probleskující dospělý nadhled gymnaziálního studenta Deziho, který si hranici mezi dvěma světy českého maloměsta dobře uvědomuje a pozastavuje se nad dětinskou ignorancí svých vrstevníků zahleděných do vlastní reality.

Netuším, co bych dělal, kdybych tu potkal nějakého zoufalce v rauši. Zajímalo by mě, co by dělali moji spolužáci, kdyby se setkali s člověkem, co má s drogami desetileté zkušenosti. To by toho špeka honem rychle zahodili. Jenže taková individua se na předměstí neobjevují, pouze na sídlišti.
s. 59–60

Autor jako by chtěl sdělit maximum, ale ostýchal se mít přílišné nároky na čtenářovou pozornost. Do krátkého textu je tak vměstnáno tolik aktuálních společenských témat, že by mělo jít spíš o epopej, nikoli o knihu kapesního formátu.

Hlavní linkou je maličko krkolomně vykonstruovaná zápletka, v níž se s jistou dávkou situačního humoru oba kluci dostanou do problémů spojených s nedovoleným vniknutím na cizí pozemek. Následně se Tran musí skrývat před policií v Deziho sklepě a Dezi otročí v domě, do jehož zahrady neměli lézt. Všechno navíc komplikuje mrtvice Tranovy babičky, dále reprezentantka většinové společnosti, nevychovaná, až zhýralá Nany a její matka alkoholička a v neposlední řadě andělsky nevinná, leč spolužačkami otloukaná krásná Ruslana, uprchlice z Ukrajiny. Ta přináší do příběhu téma odlišných vyznání a její rodinné emigrační peripetie, zde vměstnané do dvou odstavců, by samy vydaly na román. Ve finále ještě narážíme na sebevraždu středoškoláka, který neví kudy kam a u dospělých pomoc nenachází.

I přes překotnou potřebu sdělit všechno a následný efekt zkratkovitého tříštění a umělého situačního napojování má Já, Tran a všechno ostatní spád a nespornou čtenářskou atraktivitu. Dá se říct, že styl je zvolen dokonale pro cílovou skupinu: Je to krátká, břitká a nesporně autentická výpověď cílící na kluky blížící se dospělosti. Je hlasem, který zatím nezaznívá příliš často a který působí jak kriticky, tak i solidárně a inspirativně. Je hořký, ale plný naděje, místy bolestně naturalistický, jindy cukrkandlově kýčovitý. Autor přináší čtenáři velkou dávku pochopení, ale rozhodně nenabádá, že by mělo zůstat u neproduktivní sebelítosti. Jeho jazyk je přátelsky civilní, i když tu a tam lehce naivistický, překvapivě jemný, nesklouzává k vulgaritám nebo zbytečně drsným příměrům, které by v některých pasážích byly nasnadě.

Já, Tran a všechno ostatní není jen kniha romského spisovatele pro romské publikum. Je to kniha pro všechny a napsal ji autor, který dokáže otevírat vrata obrazům většinovou společností (záměrně) neviděné bezprostřední reality. Děkuji za ni!