* * *

Poprvé povolili vyjet do Itálie
ve čtyřicíti, bohové, jako dědičný hřích
předhazovali nečlenství, všude jak dnes
tlachalové s dvojitým lalokem pod bradou,
a hned první cesta, tušit to, Bože můj,
s konfidentem, přítel z dětství,
rujný nestoudník s dvojitým dnem.
A byl to osud potkat na florentském náměstí
velkého bezdomovce s tak prostou výřečností,
pst! přikládal prst na ústa, ne tady!
jsem tu znovu inkognito, šeptal, až se zbavíš
doprovodu, přijdu. Celý svítil zevnitř
jak obrácený Pavel na Piazza del Popolo
v Římě. A přišel, když už všecko utichlo
a ženy zmizely v nedohlednu,
do světnice s výhledem na zelené lesy,
tichý jak babička z otcovy strany,
ani nedutala za mými zády, když vstoupil,
srst se naježila i dolejším psům, proč,
sami nevěděli. Sůl byla slaná jak slzy radosti,
ve vysokém povětří voněla přes Alpy,
jen nechtít nic pro sebe, naléhal.
Kdo by to byl řekl před půl stoletím,
že po třikráte vyjdeme a uvidíme hvězdy.
Mnozí už odešli, zdá se, že je čas,
Calvino, Sereni, Montale, Cattafi, Eco.
Ještě se jich pár ozývá,
Maria Bracale, Consonni, Cozzoli,
jen Adine po rozchodu s Fabiem
zarytě mlčí, snad se kdesi
zhroucená skrývá se svou hubatou dcerou,
jako Věra Klečková po ruské okupaci.
Ale bezdomovec je tu co chvíli,
louče zapálí v bubínku
a žhavými konci píše znaky do tmy.

* * *

Jednoho parného odpoledne
zdál se žár neúnosný, suchý úpal,
zprahlo i v ústech, sluneční paprsky
draly se škvírami okenic,
všeho bylo málo svlažovanému hrdlu. K jezeru?
V tuto pozdní hodinu? Běda!
Jezero obleženo ze všech stran,
bufet otevřen, u něho zbrzďovací klády
přes cestu, křik, výskot, hudební hřmoty
a mezi všelikými nahými těly není
kam šlápnout v upoceném čase,
Až nepravděpodobné v tuto zimní chvíli
tohoto zápisu, kde se tam vzalo.
Čekat, až to přejde? Dočekat se
této zimní chvíle? Od bufetu kvílení hudby,
voda až brunátná, u skákadla výtrysky smíchu
špráchajících se kluků. Obrovský sumec
hnízdící v břehu u skákadla
musí být zděšen chaotickou přírodou.
Všecky ryby u samého dna. Není
nač se zeptat, všechny otázky
hynou na okoralých rtech
bez útěchy. Cožpak už nikdo nezůstal živ?
Odešli všichni, které jsme znali,
Sereni, Calvino, i Umberto Eco,
Cozzolli v Cremoně zůstal, Fabio s Adinou
v Miláně, ale už nejsou spolu,
milá Lara Fortunato ozvala se po dlouhé době,
vdala se do Německa, Mikuláš Rachlík
se odmlčel, po léta zval
do etruského kraje mezi Florencií a Římem,
ale už bylo pozdě, moc pozdě.
Co teď? V nepravděpodobné přítomnosti,
když není kam šlápnout.
Mezi povalenými těly.
Zpátky vyprahlým lesem? Kde usychá mech,
chrastí praská pod nohou, nebýt
zákazu ohně, všecko, všecko
by rázem shořelo na troud.
Čekat na tuto chvíli zimního zápisu?
Jednou – naposled – v Bocca di Magra
čekal na tu sochařku z Norska,
Mariovu milenku, z carrarského mramoru
dělala sochy, brejle na očích, leštila je
elektrickou bruskou, chodil
po piniové cestě, sbíral jádra pinií,
že si z nich u nás udělá piniový háj.
Měla vždycky zpoždění, ale bylo to
naposledy. Mario byl někde v Sieně,
měl tam druhou restauraci u Cicciona
a s Norkou měl dítě, kloučka, kučeravého,
veřejný tajemství, jeho žena,
dlouhonohá Australanka to nesla
těžce, nechodila do restaurace
u Cicciona na břehu moře, zanevřela
na všecko taliánské, zhořkla jí
Itálie, dvě dcery se tady narodily,
kam by šla, zpátky. Přijela
jako turistka, měla dlouhé nohy
a už neodjela. Jednou, aby řeč nestála,
když ještě chodila k Ciccionovi,
jí vykládal, že u nich v Austrálii
je hodně Čechů, nějakej Pepik Tomas
v Sydney prodává ojetiny,
lidi se valí sem a tam, v osmašedesátým
tam zdrhnul před Rusama, ale
neposlouchala ho. A ta Norka
dvě tři hodiny nikde, vypadalo to,
že snad ani nedorazí, odpoledne se
plouhalo, řekla ve dvě a bylo pět,
nic už nesvědčilo, že se to děje
v přítomnosti, sbíral semena,
říkal si, bude z nich piniový háj,
měl jich plnou kapsu kraťasů,
když se přiloudala, a že jde trochu pozdě.
A pozdě bylo. Říkal si: sem už nikdy
nepřijedu, všecko se stávalo minulostí,
minulost vála od moře,
šli si sednout za zídku na lavičku
a prohodili pár slov.
Mario byl někde v Sieně,
měl tam tu druhou restauraci
u Cicciona. Chvíli tam seděli
a řekli skoro současně:
tak čau, a presto, a presto,
a šli každý jinam.
Jednou Igor Chmela řekl,
že asi tuší, co znamená věta
nechci být čten, ale psán.
Vyhýbám se zájmenu já
a od té doby o tom přemýšlím.
Co je to být čten? Rozkouskován,
roznesen. Přečíst pár sdělení
a doskočit k vařiči, k povidlovému
koláči, zaskřípat mezi zuby,
předvést cosi nesouměřitelného
s přítomností. Lépe ukládat to napsané
do láhve s úzkým hrdlem,
hrdlo zapečetit, neohlížet se,
láhev upustit třeba do Orlice.
Tak můžeš stejný příběh
psát znovu stokrát, dokola, přicházet
na další úmyslně opomenuté slovo.
Črtání plné viny,
kde pláče a raduje se duše
a chtěla by se uhnízdit,
a není kde.
Lépe když k někomu neznámému
připluje lahev a on ji otevře
a slova nikoho vytrhnou ho
ze slasti odpoledne a on se zeptá:
odkud? proč zrovna já?
Možná však, že více obrazů
bylo namalováno a nespatřeno,
než těch spatřených, a ty spatřené
tvoří nevěrnou historii světa.
Cosi bez počátku a bez konce
tu promlouvá, když sám
ani dohromady nevím,
co říkám, a z vulgarity písemností
mám hrůzu.

* * *

V Praze na Opyši býval za dávných časů
italský zmrzlinář. V malém krámku
vyráběl zmrzlinu jahodovou, malinovou,
vanilkovou, oříškovou, citronovou, pistáciovou,
čokoládovou. O nedělích vynesl boxy
před krámek a lžící z nich nabíral bílé,
růžové, červené, zelené, hnědé kopečky
do oplatkových kornoutů. V krámku hučely lednice a
hrčely zmrzlinářské stroje. Pomocníci opásaní
bílou zástěrou, s čepičkami na hlavách vyměňovali
zásobníky. Byla to náramná pochoutka. Fronta na ni
táhla se až dolů k mostu, ba i dál až k druhému sloupu
veřejného osvětlení. I strážník musel usměrňovat frontu.
To vzbuzovalo nelibost vládních úředníků. Cizinec
a vydělává na Češích. Blízký únor udělal všemu konec.
Itala vykázali z Čech. Umíme sami vyrobit zmrzlinu,
je to jen voda. Byla, ale jak cizokrajně chutnala.
Když padla železná opona, naskytla se možnost zajet
na otočku i do Itálie. Na piazza Navona bylo několik
zmrzlinářů, nu co, obětovali jsme valuty, dali si
dva bochánky na oplatce, ale zklamaly nás,
chutnaly jinak než ty před čtvrt stoletím
na Opiši.

1. 2. 2022

* * *

Z oken obydlí díval jsem se na svět,
nebyl to vždycky domov, bydlel jsem
v tolika bytech v stověžaté
Praze, v podnájmu, těch pár krámů
vešlo se do kufru. Když po mrazivých letech
přijel do Prahy Ripellino, řekl
na Václavském náměstí, tak tohle
je vzduch střední Evropy. Bylo
sychravo, na ústředním výboru vlasti
měli kupu špinavého prádla,
vyprat se to už nedalo, a mně
v polovině života bylo čtyřicet a vzduch
totality mě dusil. Nato Ripellino napsal
esej o Holanovi a dobrý nebyl, plno umností,
cizojazyčných citátů, jako by
Holan byl křeč na podívanou.
Chtěl to dát do češtiny, tak nás
viděli v magické Praze,
úpěl jsem nad tím, postaral jsem se,
aby si to Holan přečetl, a Holan,
kráčivec, byl z toho smutný.
Posléze Ripellino se dal do spolku
s Kunderou a polepšenými komunisty,
platilo o nich Brežněvovo eto vaše dělo,
vyjížděl s nimi na besedy s mladými
posluchači, s mladými posluchačkami.
Bylo třeba začít znovu, na katru,
na pile, přišli ruští bratři a
Pomodoro se mě ptal, proč je nemáme rádi.
Proč asi? Sem si je pozvěte, křičel jsem na něho,
krmte si je tady. Bytí nebylo lehké.
Bylo těžké zvyknout si na okno,
na pohled z něho na čas tísnivý
po polovině života.
Na Václaváku, kde konečně zavál vzduch
střední Evropy, jsme zazvonili klíči
a hned je odevzdali politickému podnikateli
Janouškovi. Teď sedím u posledního okna
svých dějin. Dobře mi tak. Byl tu
kulatý stolek, židle, kufříkový psací stroj
Olivetti, špatně řádkující, skoro se dávil
se dvěma kopiemi, a byl to koncert,
když spustil datlovu píseň v korunách stromů.
Dobře mi bylo. A je mi?
Když tu byl naposled Eco,
chtěl se setkat, psal Havlovi, Havel
pozval nás na oběd, pamatoval si,
jak jsem u paní Feltrinelliové před dvacíti lety
na Pomodora křičel, tak si je pozvěte
do Itálie, bratry, a paní Ecová
se ptala, co znamená to ano, které pořád
my Češi opakujeme, už jsem začal vyprávět
tu anekdotu o turistce, která italskému
strážníkovi pořád přitakávalo, ano, ano,
a on jí za to dal pokutu, protože ano je anus,
řiť, ale včas jsem přestal.
Ano, ano, pořád to platí,
je tomu tak.