Domlouvám-li se s Jiřím Trávníčkem a Milošem Voráčem, kdy zajdem na pivo, Jiří se často omlouvá: budu pracovně v Polsku. Nepřekvapuje proto, že jeho překladatelský debut se odehrává právě v polštině. Natožpak, vzhledem k dlouholetému Trávníčkovu šéfredaktorství Manželáku čili časopisu Manželských setkání v Kroměříži při Arcibiskupském gymnáziu, že jde o titul povýtce duchovní: Sam na sam z Bogiem, s oxymóronovým podtitulem Modlitwy tych, którzy się nie modlą.

Jeho autor Janusz Korczak (1878–1942, vl. jm. Henryk Goldszmit), přezdívaný též „lékař ubohých“ či „starý doktor“, světově proslulý vedením židovského sirotčince ve Varšavě, jenž – ač nemusel – nemohl nedoprovodit své svěřence z varšavského ghetta až do Treblinky, ho vydává v roce 1922. Tedy ve zralých čtyřiačtyřiceti letech mezi stěžejními díly pedagogickými (Jak milovat dítě, 1919, rozšíř. vydání 1920) a beletristickými (Král Matěj první, 1923, Král Matěj na pustém ostrově, 1923). Řeklo by se „knížečka“, ale spájí všechna tři autorova povolání. Pediatr, pedagog, spisovatel. Pediatr, který si uvědomuje, že léčba těla se neobejde bez péče o duši: už od nemluvněte. Pedagog, jehož zahrnující působení bývá charakterizováno jako pedagogika srdce. Spisovatel (a v něčem i básník), o jehož „nebeklíči“ Jan Twardowski dokonce prohlásil: arcidílo literatury.

Ale potřebuje modlitba literárnost, lyriku, aby oslovila, nabyla na vážnosti? Na druhé straně, lze se jí odvážit bez konfese, napřímo? Naštěstí v Korczakově případě ani nelze nic takového řešit. V „Modlitbě umělce“ se klidně podsouvá Stvořiteli: „Umělce totiž nelze tvořit za střízliva.“ A tak mu umělec ochotně přislibuje: „Budu ho, to lidstvo, učit milovat hřích a oheň a dýchat z plných, plných, plných plic.“ (s. 51) V „Modlitbě prostopášnice“ se bezpředsudečně vyznává: „Jaká je to škoda, že Tě nemůžu vidět: víš, přitulila bych se k Tobě, lichotila Ti, dívala bych se Ti do očí.“ (s. 11) V „Modlitbě radosti“ – nebo spíš na radost? – se zaskvěje: „Je hodně cest a každá je svou vlastní radostí jiná.“ (s. 35) V „Modlitbě smutku“, kdy „černí motýli černou rosu pijí; černou rosu z černých číší“, se až do bezmoci opakuje „žádné zvuky, žádné barvy“, „ani šepot, ani vzdech“ (s. 15–16), a v „Modlitbě bezmoci“, která je „tak velká, že se vyrovná Tvé velikosti“, ze rtů vycházejí slova i celé věty („Ole tel solt, ole vit, e dartu min vak.“), v nichž se snad přimlouvá sám jazyk, sama řeč, neboť:

Moudrá je modlitba v řeči, které nikdo nerozumí.
s. 17–18

Jako by žádný hřích, žádné scestí, zkrátka nižádné oddělení ani nebylo. Jen poznání, pochopení. Propastné milující pochopení. Nikoli však bohorovné, nýbrž vědomé si našich vnitřních sebezábran, naší moci k sebezavržení: „Ty mě i vedeš – abych se Ti mohl rouhat“ (s. 24) – završuje se „Modlitba vzpoury“. A podobně v „Modlitbě zamyšlení“ třeba před obyčejnou kopřivou („proč vyzbrojila svou zeleň jedovatými dýkami? Jaká je v tom naděje, jaká spravedlnost, jaký smysl to má pro mě… a pro zemi a slunce?“) – přičemž člověk div nevěřícně pozoruje, „jaké podivuhodné hodiny mu plynou v duši“ –, než se v něm usebraně rozhostí takřka (už tehdy?) environmentální pocit, vhled: „Nic není beze mě.“ (s. 25–27) Potažmo v „Modlitbě smíření“ – i s těmi, kteří „ochraňovali mě před Tebou, nechtěli mě k Tobě pustit“ – najednou (shůry?) slova objetí jak z paraboly o návratu ztraceného syna:

Jediné zasténání, že jsem bezmocný – a už jsme spolu. Ty po mém boku.
s. 30

Jsme v této knížce v nezaslouženém přijetí. Můžeme se zapovídat, vylít se ze srdce, obvinit Ho svou vinou, osudem… Zcela mimo „mdlé kadidlo – relikvie – dýmy a hromnice – zázraky – hrozby a hříchy – zdi – popel – povzbuzení a sliby – kamenné desky – učení a jedovaté plyny“ (s. 30). Pouštní otcové mluví o spiritualitě zdola, religionisté o univerzalitě přirozeného náboženství. Vždyť každý byl někdy malým chlapcem, který zalhal, polulanou holčičkou, naivním děvčetem, v dilematu matka versus milované dítě, starý muž versus nezadržitelná konečnost, v návalu nářku či v svobodě svéhlavosti… Janusz Korczak v nás toto vše kdesi uvnitř rozpohybovává. Rozeslovuje. Navraceje nám důstojnost, ba hodnost v nehodnosti. Lze se totiž modlit, prosit, přimlouvat do vyklečení, ale být přitom v neviditelném zajetí svého světa, svých rodičů, své konfese. Korczak nás ponouká k „vydání se“. K „uvidění se“ – jak jsme se dosud pro své zranění, zábrany, mínění nebo mlčení druhých nezahlédli.

Nikdy bych neřekl, kolik naděje ve stáří najdu v „Modlitbě starého muže“: „Všechno dávné je nové, protože jiné. A ty, Bože, jsi také jiný; jiný, protože mi zvěstuješ něco nového.“ (s. 32) Jaké sblížení před spaním prožijeme s vnučkami při „Modlitbě malé holčičky“: „Žofinka lulu. Maminka zlobí. Bakaná, bakaná Žofinka. Maminka baci baci. Bakaná maminka. Nebij. Maminko, ne baci baci. Ne baci baci Žofinku. Ručinka bolí. Bojí – bojí. Žofinka a její ručinka. Bolí, Božínku.“ (s. 19) Případně kolik „uvítání“ pocítím při slovech:

Modlitba, to je, jako bych ve všední den vešel domů.
s. 67

Ale to už necituji z některé z devatenácti modliteb původního titulu. To už cituji vzpomínání na domov jednoho ze sirotků z Korczakova deníku z ghetta (1940–1942). Z prostrace nalezených veršů jakoby škrábaných do zdi: „Otče náš, jenž jsi na nebesích… / Tuto modlitbu vytesaly hlad a bída. / Chléb náš. / Chléb.“ (s. 59) Ze zanechaných úpisů –

Svá šílenství miluji příliš, než aby mě neděsily myšlenky, že se najde někdo, kdo se mě bude i proti mé vůli snažit léčit.
s. 63

–, kterými Jiří Trávníček editorsky „dotáhl“, zpravdivil výchozí Korczakovy „přímluvy“.

Tak jako v následném literárněhistorickém doslovu, v němž se dotkl všech uzlových paradigmat autora. Vojenského lékaře ještě v rusko-japonské válce (1905), pak v první světové i v té polsko-bolševické (1920). Neúnavného či lépe nevyhořitelného vychovatele, který ponechává chovance spolurozhodovat o chodu ústavu (měli vlastní parlament), řídícího se zásadou: „Děti neexistují, jsou jenom lidé – dítě je člověkem.“ (s. 74) Literáta a vzdělance vycházejícího ze středoevropského kontextu (žalmy, evangelia, baroko, františkánství, labyrinty…), jenž jako by se již před sto lety „promodloval“ teprve poslední dobou rozpoznávanými výzvami, jaké před současnou pastoraci staví „něcismus“ či „nones“ (něco nad námi/nic nad námi), apa-theismus (bez-potřebnost), distrakce (rozptýlení), „sebetranscendence“, „ne-nutný Bůh“ apod.

Chodíte-li s někým léta na pivo, dozvídáte se něco i o jeho modlitbě; o jeho „spadnutí z koně“ v kapli arcibiskupského gymnázia. Jinak řečeno, proč Sam na sam z Bogiem překládá: S Bohem mezi čtyřma očima, popřípadě proč místo nabízející se cizoložnice či nevěstky volí spásonosnější představu: prostopášnice… V tom – spíše v duchu než v „doslovnosti“ – si Trávníček se svým prvorozeným dítkem překladatelsky pohrál. Sémanticky, emočně i vůči glosolálii naší mateřštiny – upozorňuje tím na nemalé dílo v rámci humanistické tradice dvacátých a třicátých let minulého století, za jaké lze považovat Hesseho Siddhárthu (1922), Džibránova Proroka (1923) nebo u nás vznikající Čapkovy Apokryfy (1932).