Jak lze dnes udělat básnickou sbírku, v níž zvířata přicházejí do města, tedy která nutně propojí lyriku, ekologii a urbánní poezii? Není to tak snadné, jak se zdá, protože na mnoha rozích číhá nebezpečí. Stačí to na nesprávném místě přehnat a výsledkem bude sentimentální „knížka o zvířátkách“, variace na téma městské divočiny, kde je ovšem po Jonáši Zbořilovi (a před ním Daniele Hodrové) obtížné být originální, či prostě angažovaná enviro-poezie, u níž se zase otevře riziko poučování nebo moralizování. Marie Iljašenko se ve své třetí sbírce těmto nástrahám úspěšně vyhnula a nabízí promyšlenou básnickou výpověď, která je současně citlivá i přesná, a dokonce si troufám říct, že ve svém oboru objevná.

Název této recenze jsem si vypůjčil z jednoho ze tří mott sbírky, kterým je citát z Garyho Snydera:

[…] Nevíme, kam míří, je třeba to respektovat.

Ta věta by mohla shrnovat způsoby, jakými se v tomto básnickém světě k sobě mají říše živočišná a antroposféra: jako dvě součásti celku života na Zemi, které nestojí ve vzájemné hierarchii, oběma je přiznáno právo na vlastní Dasein, „bytí-zde“, a tím pádem i vlastní hlas a pohled, a také nárok nebýt tím druhým světem instrumentalizován.

Sáhnout zde k filosofickému jazyku je snad namístě, protože jím lze při celkovém pohledu pojmenovat myšlenkový základ přítomné básnické výpovědi: za prvé nás Marie Iljašenko upozorňuje na nesamozřejmost, noetickou neopodstatněnost, neúplnost či nedostatečnost našeho lidského přístupu k ostatním formám života („Nevíme přesně, kdo jste, tak jako to vy nevíte o nás. / Ale […] dělí nás tenčí čára, než se nám snažili namluvit filosofové a kněží“), za druhé z těchto jeho vlastností implicitně vyvozuje etickou pochybnost o nadřazenosti člověka ve světě („[…] pro které byl člověk měřítkem všech věcí“ – obě poloviny roztrženého citátu pocházejí ze závěrečné básně „Zajíc, který má blízko k zemi“). To je ona environmentální rovina, která se takto jeví nejen jako stravitelná, ale také uvěřitelná a opravdová.

Jaké jsou tedy tyto „způsoby“, schválně v plurálu? Když to vezmeme průřezově a spíš namátkou: kladení otázek jako „copak není divokost jen lidský výmysl?“ (titulní báseň „Zvířata přicházejí do města“) napřímo a doslovně, evokování lexikálních vrstev profesionalismů i biologické nomenklatury („čiřič“ a „aerační systém“ stejně jako „kývor“ a „zvěšinec“), variování a invertování zažitých vzorců (příkladem obojího je skvostná báseň „Pod svá křídla ukryj mě“, v níž se jednak metafora ukrývání pod křídla rozepisuje do dalších a dalších podob soužití člověka a ptáka, jednak pointa „v listopadu dědu odnesl čáp“ v několika slovech staví na hlavu všechno, co jsme si kdy přáli vědět o zrození a smrti; nebo představa reverzního lovu v básni „Lovecká sezona“), jemná antropomorfizace („Čím se trápí bažant?“ – báseň „Život bažanta“), apostrofování živočichů a rostlin, ústící až do proměny subjektů (báseň „Sen uprostřed zimy“). Na každém kroku přicházíme na to, že tu prostě žijeme spolu, ať už v proto, že „Pod každým městem leží jiné město: / miliony očí, miliony tlapek, podmáčené tunely“ (báseň „Novodobé dějiny měst“), že domestikujeme, že bereme do zajetí, nebo že klademe ptákům do cesty skleněné tabule, o něž se v letu rozbíjejí – tento motiv se ve sbírce objeví několikrát.

Mluvili jsme o místě, odkud subjekt pozoruje a myslí. Tato podstatná součást básnické ontologie Marie Iljašenko má hluboký význam ještě v jednom ohledu. „[…] pokud se definuju tím, odkud jsem, co se stane, / když místo opustím? Přestanu být? Přestanu být sebou?“ ptá se lyrická mluvčí v básni „Kavka v metru“, a aby nebylo pochyb, co tím myslí, pokračuje: „Jak dlouho zůstanu Irem v Americe? Jak dlouho budu Turkem v Berlíně?“ A hlavně: „A záleží dnes ještě na tom?“ Báseň pak rozvíjí otázku „místa-kde“ coby deiktického centra:

A jak se z tu stává tam? […] Jsem jinde, jsem jinak.

To je druhá, ale v celku sbírky nikterak nedůležitá linie, v níž autorka tematizuje skutečnost migrace v širokém slova smyslu, totiž hledání vlastní identity a jeho prožívání – něco, co už známe z jejích dvou předchozích sbírek. Na ni je navázána řada básní označitelných jako básnické zápisky z cest, studijních či rezidenčních pobytů, ale i osobního hledání kořenů: Cork, „Newyorčané“, „Neúspěšný lov v Hyde Parku“, trojice básní uzavírající tři kompoziční bloky, z nichž se sbírka skládá, nazvaných vždy „Pět týdnů v…“: Tokiu, Barceloně, Kyjevě.

À propos Kyjev: ke svému rodišti se Iljašenko ve svých básních vrací opakovaně, v aktuální sbírce pochopitelně i skrze prizma Putinovy války; sousloví „okřídlené rakety“ v drásavé básni „Mráz a slunce“ získává obzvláště silný význam. Právě na něm je vidět nosná komponenta poetiky sbírky: obě tematické linie zpravidla nejsou (ovšemže, místy i jsou!) oddělené. Tak si můžeme číst třeba o tom, jak „Barcelona si hýčká své netopýry“ (báseň „Pět týdnů v Barceloně“); ti netopýři jsou sice litinoví a keramičtí, ale i to má svůj význam.

Protínání subjektu a aktuální či imaginované geografie se navrací opakovaně, a to i explicitně; svou vlastní identitární introspekci pak Iljašenko reflektuje například v silné básni „Pojď blíž“ tím, že si z městského prostoru vybírá motivy z letní Prahy,

bienále,
kam mě pozvali jakožto cizinku,

a

střed města,
ve čtvrti nutrií, škeblí a říční havěti,
v městském obvodu ryb a podvodních rostlin.

Konečně třetí linie, třetí snad i v pořadí podle důležitosti, je linie milostná či partnerská, propojující obě předchozí, tedy zkušenost cesty a zakoušení přírodního světa, s reflexí vlastních citových ambivalencí („já ho miluju, umanutou rostlinu“ – všimněme si jemného přesmyku v gramatickém rodu v básni „Umanutá rostlina“) a vztahů k dříve či nyní milované osobě, reflexí zpravidla melancholickou (za všechny pozdněletně zádumčivá báseň „Smutek jezerní vody“). I zde platí, že básně ve sbírce přecházejí mezi všemi třemi liniemi, mezi přírodní, milostnou a reflexivní lyrikou, zcela volně, tahle poezie je „hořká, kyselá, sladká a všechno mezi tím“ (báseň „Vzdálená neteř“).

Marie Iljašenko si drží svůj typický, poměrně rozpoznatelný rukopis. Její jazyk je střídmý a neokázalý, prostý ornamentace, působí jako volný záznam samomluvy či myšlenky, nejblíž možná příslovečného „přemýšlení nahlas“ (o žánru zápisků z cest už jsme se zmínili), až si při četbě říkáme, proč je to vlastně tak působivé, když z toho řemeslná tektonika nikde nekouká; inu, právě proto. Samozřejmě jde naprostou většinou o volný verš, někdy tak volný, že bychom potřebovali znovu otevřít práce Miroslava Červenky, abychom obhájili, že se jedná o básně; ale taková potřeba nevznikne, básně to bezpochyby jsou, už kvůli tomu, že obraznosti se Iljašenko rozhodně nevyhýbá. Třebaže ji drží na uzdě, občas vrhne do proudu „obyčejné“ řeči dechberoucí tropos jako „Město v létě je jiné než ve zbytku ročních období, / jako by procházelo nejtěžší zkouškou“ (báseň „Pojď blíž“) nebo „veletržní palác, neskladný jak Kaaba“ (báseň „Život bažanta“). Kdo čte pozorně, objeví i cestující (migrující?) motivy přecházející z básně do básně: třeba strach ze všednosti, který brání partnerskému soužití. Marii Iljašenko nejsou cizí ani formální finesy jako inspirace pevnějšími tvary nebo figura aliterace.

Jako nejvýraznější způsob, jímž se jazyk Marie Iljašenko překlápí do obraznosti, se mi však jeví určitý ludismus. Mám na mysli lehkost, s níž se lyrická mluvčí vznáší nad tíhou světa, již přitom nepřestává mít na zřeteli: nejde o nějaké jazykové experimenty, ale o hravou, téměř improvizační bezstarostnost, s níž dokáže rozvíjet obrazy jako

Chtěla bych s tebou cestovat do Orientu,
ale nebyl by to skutečný Orient:
skleněný páv s kahanem namísto hlavy,
pozlacená opice, která v kuchyni slouží jako držák něčeho
báseň „Vyhni se těmto končinám“.

To není jen formální hra, ale určitý typ lyrického inkluzivismu, který bere do hry motivy z různých světů.

Ne že by si Marie Iljašenko libovala v pestrobarevném vršení a kombinování disparátních obrazů, to by její přece jen poklidné, intimní lyrice nebylo vlastní. Něco podstatného z toho však můžeme odvodit: tak jako při četbě volně přecházíme mezi světy, jak jsem se pokusil popsat, i pozice lyrické mluvčí se rozšiřuje na celé básnické universum. Iljašenko netematizuje hranice, ale ruší je, nebo alespoň ignoruje jejich existenci. Současně s hranicí se ruší i cizost; není už protiklad vlastního a cizího, jsou jen různé stupně nebo fazety obojího. Vlastně téhož. A to platí pro svět, ve kterém žijeme a který sdílíme s ostatními částmi biosféry, pro naše vlastní přemisťování, ať dobrovolné, či nucené, i pro navazování vztahů s těmi, které milujeme.