Kniha amerických sociologů Stevena Levitského a Daniela Ziblatta How Democracies Die ukazuje přesvědčivě a srozumitelně, že demokracie často umírají legální cestou. Politici, kteří chtějí proměnit demokracii v autoritářský režim zpravidla za tím účelem, aby ve státu sami převzali moc, nevstupují do politického boje revolučně. Využívají všech dostupných demokratických prostředků k tomu, aby právě jejich účinnost eliminovali. Zdá se tedy, že mají-li občané státu zájem o udržení demokracie, stojí před bezvýchodnou volbou: chtějí-li se bránit proti autoritářským tendencím legálně, ničeho nedosáhnou, protože autoritářské ovládnutí demokracie postupuje právně nenapadnutelnými prostředky. Pokud by se bránili nelegálně, sami by se podíleli na podrývání demokracie v její zákonné podobě. Jak tedy vůbec k erozi dochází, kde se odehrává celé drama a jak se lze účinně bránit?

Jednou z možných odpovědí je, že integrální součástí demokratického politického systému je společenská kultura. I když není určována a kontrolována zákony, přesto se řídí určitými principy, dohodami a kódy. Způsob, jak v tom prostoru jednáme, je pro demokracii klíčový.

Francouzský filosof Charles L. Montesquieu potvrzuje tuto myšlenku ve svém spise O duchu zákonů. Ukazuje, že pro každý politický režim je charakteristický jiný interpretační princip, duch (esprit), který uvádí v pohyb vládnutí, rozdělení moci ve státě, užívání zákonů i každodenní jednání občanů. Duchem republiky je ctnost – občané jsou své zemi loajální a respektují zákony. V monarchii je hnacím motorem významnost – lidé se honí za postavením a tituly. Duchem despocie je strach – lidé se organizují na základě toho, že se bojí druhých lidí a sami druhé ovládají zastrašováním a tresty. Současná švédská politická teoretička Sofia Näsström na Montesquieuho navazuje a za ducha demokratického režimu označuje emancipaci, osvobozování se. V demokracii je hnací silou představa, že osudem člověka není podřízenost moci a násilí, ale osvobození. „Život může vypadat i jinak,“ zní na budoucnost zaměřený princip demokracie. Demokracie tedy ve svém významu není měřena pouze tím, co je legální a co ne. Neplatí, že co není zakázáno, je dovoleno, za co mě nepotrestají, mohu dělat, i když – a právě toho autoritářské tendence využívají – to v nějakém smyslu také platí.

Montesquieu ukazuje, že ke kolapsu politických režimů nedochází nečekaně. Lze je logicky vysvětlit právě rozpadem jejich implicitního, a přesto určujícího životního principu – ducha. Demokracie, můžeme tedy dále tvrdit, umírá s rozvratem jejího hnacího principu – implicitní, zákony nevynutitelné, a přesto v nějakém smyslu sdílené a určující interpretace toho, co znamená svoboda ve společnosti. Kritika druhých a protest proti násilí spojené s vlastní kritizovatelností a uznáním možnosti, že i já mohu způsobit násilí, tvoří kontext emancipačního spojenectví. Systematické vzbuzování podezřívavosti a vyvolávání strachu z tajných záměrů druhých lidí není principem ani osvobozujícím, ani spojujícím. Rezistence vůči násilí, které je způsobeno druhému člověku či jiné společenské skupině, je princip emancipační i spojující. Představa, že mám nárok, aby systém obsluhoval mou svobodu, aniž bych se podílela na vytváření svobody pro druhé, není ani emancipační, ani spojující. Svobodné prohlašování vlastní nadřazenosti na základě síly společnost ani neosvobozuje, ani nepropojuje.

Apolena Rychlíková napíchla ve své nedávné investigativní práci týkající se Filipa Turka a síly manosféry přesně tento neuralgický bod. Kaskádu násilí, které proudí od nejintimnějších vztahů až do vysokých úrovní politiky. Když bylo ještě možné jednat, tvrdili jsme, že to bylo neškodné násilí, násilí v rámci svobody, směšné násilí, pouze verbální projev, klukovina, pouze násilí na sítích a podobně. Když násilí překročí určitou mez, zavalí nás duch strachu a bránit se nebudeme z opačného důvodu – násilí je až moc hmatatelné a ohrožující.

Zajímá-li nás tedy z naší pozice otázka, jak bránit erozi demokracie, účinné jsou dvě věci: nekonzumovat svobodu jako osobní nárok a nemít pocit, že systém (nebo několik jednotlivců) jsou povinováni nám plný přístup ke svobodě zajistit. Svoboda znamená svobodně se postavit násilí – nejasné hranice násilí odpovídají nejasné hranici svobody, ale není pravda, že by tyto hranice neexistovaly. Na této hraně mezi násilím a svobodou – v rodině, ve třídě, na schůzi, v církvi, ve vědecké instituci – se rodí nebo umírá demokracie. Druhé důležité gesto se tedy nabízí samo: pro život demokracie je nutné být ochoten naplnit vlastní sociální roli důvěryhodností. Nakládat s mocí ve prospěch zmocňování druhých lidí a ochrany před násilím, nikoli prosazování své přesily. Odmítnout alibismus. Odmítnout jednání podobné tomu, co předvedl na US Open polský miliardář Piotr Szczerek, který v přímém kamerovém záběru ukradl malému klukovi kšiltovku podepsanou tenisovou legendou a následně to komentoval slovy: „Jak vždy rád říkám, život je o tom, že kdo dřív přijde, ten dřív mele,“ a pohrozil soudním stíháním všech, kdo jeho čin na sociálních sítích odsuzují.

Až umře duch demokracie, čeká nás brutalita a strach. Nebudeme to mít snazší. Budeme to mít všichni mnohem horší. Je lepší to mít trochu horší teď než v budoucnu velice, velice špatné.