Prestižní edice Opium poezie, která je ozdobou renomovaného nakladatelství dybbuk, předkládá jeden inspirativní básnický opiát za druhým a nyní dospěla (po Šebkovi, Škvoreckém nebo Pindarovi) již k svazku č. 31. Přičemž teprve podruhé se geograficky vydala do východoevropských končin a tentokrát prvně zabrousila do ruských básnických krajů, přičemž došlo na poetickou skladbu z pera tvůrce, který v obecném povědomí rozhodně není za básníka považován a můžeme s určitostí tvrdit, že závěrečných padesát roků svého života se poezii nevěnoval neboli ji jednou provždy pověsil na hřebík. Jde o autora Souostroví Gulag, o Alexandra Isajeviče Solženicyna (1918–2008) a o jeho téměř neznámou a v poválečném Rusku dlouho striktně zapovězenou a zavrhovanou epickou poému Pruské noci. Dokonce ani vševědoucí (?) Wikipedie se – ve své české verzi – o tomto spisovatelově žánrově ojedinělém básnickém díle vůbec nezmiňuje, jako kdyby takříkajíc bylo nebylo.

Jde také o určité nakladatelské překvapení: možná by se v Opiu poezie měl objevit také nějaký ruský nonkonformní poeta například z tzv. lianozovské skupiny, leč uvítejme nynější české vydání jednoho zapovězeného výtvoru. Pohříchu v knize natrefíme na určitou ediční kuriozitu. Obsáhlý a erudovaný doslov k tomuto svazku (s názvem „Cestou na Berlín“) sepsala Radka Rubilina. Jenže v knize je rovněž další text (s pojmenováním „Dělící čára“), totiž zasvěcený spisovatelův medailon zahrnující i závažné kulturněhistorické souvislosti, ten ovšem není podepsán konkrétním autorským jménem a místo předpokládaného signování je na konci verzálkami vysázeno: REDAKCE. To vzdáleně připomíná nakladatelské poměry po dubnu 1969, kdy z knih záhadně mizely údaje o překladatelích či autorech komentářů; ty pak vycházely nepodepsané anebo se u nich objevovalo zlotřilé a neutrální „redakce“. Napsal tudíž stať o Solženicynovi redaktor daného svazku? Nebo to byl někdo jiný?

Koneckonců není divu, že Wikipedie o Pruských nocích mlčí: jde o pramálo známý autorův text, navíc představuje svého druhu odbočku z jeho obšírné románové tvorby. Asi jen umělá inteligence nám však zprostředkuje překlad Solženicynova díla nejrozsáhlejšího, pohříchu také umělecky zřejmě nejméně hodnotného: totiž jeho nekonečného a víceméně nedokončeného románového cyklu Rudé kolo, beletristické kroniky první světové války a tragického bolševického puče, oslavující neprávem odstrkované a zneuznávané ruské politiky, veřejné činitele, a zejména vojáky a důstojníky. Přitom autorův otec byl carský důstojník, který však v roce 1918 nepadl na bojištích občanské války a nebyl popraven rudoarmějci: zahynul nešťastnou náhodou při lovu. Svého syna nikdy nespatřil, asi by ale žasl, že mladému Alexandrovi (stejně jako houfům jeho vrstevníků) imponovala marxistická ideologie. Solženicyn se po ukončení studií přihlásil do armády a bojoval jako dělostřelecký důstojník.

Se svou jednotkou na začátku roku 1945 doputoval i do Východních Prus (pojmenovaných podle původního obyvatelstva, tedy slovanských Prusů) a toto teritorium a tehdejší doba se posléze stala středobodem poémy Pruské noci, kterou Alexandr Solženicyn začal sepisovat už nikoli jako kapitán Sovětské armády, nýbrž coby vězeň pracovních táborů: za kritická slova o poměrech ve vojsku byl odsouzen na osm let, která si všechna odkroutil; po propuštění ho ještě čekalo tříleté vyhnanství v Kazachstánu. Svou poému ovšem koncipoval jako součást mnohem větší básnické výpovědi. Dodnes není jasné, zda její text autor raději spálil (aby mu nepřitížila po dalším zatčení), nebo se zachovala nějaká kopie – anebo ji po letech napsal znovu, jelikož měl obdivuhodnou paměť. Poprvé vyšla rusky ve Francii až v roce 1974 a popularitu jí získal anglický překlad renomovaného historika Roberta Conquesta, leč platí, že ve srovnání se Souostrovím Gulag je skoro neznámá.

Jak však konstatuje ve svém doslovu Radka Rubilina, tato opomíjená a přehlížená poéma je

dodnes významná tím, že otevírá téma po několik desetiletí tabuizované: masové znásilňování, sexuální zotročování, mrzačení a zabíjení žen na německém území vojáky Rudé armády
s. 68,

zjara 1945 již přejmenované na Sovětskou armádu. Autorka epilogu zdůrazňuje, že ve skladbě jde především o úděs z brutálního násilí vojáků táhnoucích Německem, přičemž Solženicynův vypravěč, jeho alter ego, přiznává, že využil své nadřazené vojenské hodnosti, aby si na zotročené německé ženě vynutil sex pod pohrůžkou smrti. Rubilina odkazuje i na jiná, vesměs ojedinělá svědectví a cituje také z pamětí disidenta Leonida Kopeleva:

Jak je možné, že mezi našimi vojáky bylo tolik banditů, co hromadně znásilňovali ženy, mladé dívky, přímo na sněhu, na prahu jejich domů, zabíjeli bezbranné civilisty, ničili, co se dalo, káleli jako zvířata, kde se dalo, zanechávali za sebou jen zmar a požáry?
s. 70

Co je však z hlediska stylu unikátní: tato řeřavě pranýřující poéma je cíleně napsána archaickým trochejským tetrametrem, což je metrum, které bylo používáno již v antice, zatímco v ruském písemnictví prožívalo svůj rozkvět za klasicismu. Solženicyn totiž záměrně tuto „oslavnou formu postavil do ostrého protikladu k popisovanému drancování a násilí“ (s. 68). Zároveň mu šlo o polemiku s oficiální válečnou literaturou, v níž byli – žel i v Čechách – sovětští vojáci představováni jako vznešení rytíři bez bázně a hany, ne-li jako samá tělesa budoucích Alexandrovců. Nikoli náhodou Václav Daněk, jeden z překladatelů Pruských nocí, v této souvislosti upozorňuje na autorovu – zde: básníkovu –

rozsochatou syntax plnou vykřičníků, otazníků, názvosloví, složenin a časté přímé řeči s příklonem k obecnějšímu vyjadřování
s. 72.

Nynější zdařilé české přetlumočení, které má blízko k dobovému slangu, se vesměs cílevědomě vyhýbá nadbytečným archaismům a je o to přesvědčivější.

V redakčním doslovu se připomíná i další epizoda, spjatá s „normalizačním“ údobím naší literární kultury. Jde o to, že básník a prozaik Tomáš Řezáč, syn Emy a Václava Řezáčových, píšící pod mnoha pseudonymy, po srpnu 1968 emigroval do Švýcarska, kam byl zjevně vyslán jako agent československé Státní bezpečnosti a zřejmě i agent sovětské KGB. Tam se záhy seznámil se Solženicynem a ten ho údajně požádal, aby přeložil jeho Pruské noci, knižně již převedené do angličtiny. Český překlad měl vyjít v exilové edici poezie Akt, nedošlo však k tomu: prý ho Řezáč zničil před návratem (či útěkem a z obavy před prozrazením?) z exilu. Poté náš rozvědčík absolvoval vícetýdenní pobyt v Moskvě, do níž pravidelně vyjížděl: z těchto cest poté vyrašil pamflet Spirála Solženicynovy zrady, jenž vyšel pouze rusky a italsky, česky nikoli. Trudný úděl špióna zanedlouho ztvárnil Řezáč ve spisku Trpaslík na houpačce, v němž zostudil řadu sovětských emigrantů, snad i autora jím přeložené (nebo nepřeložené?) poémy.

Skladba Pruské noci z pera Alexandra Solženicyna však i v jiném ohledu neměla na růžích ustláno. V roce 1992, čili za spisovatelova života, vyšel v Mnichově olbřímí Slovník ruské literatury 20. století, jejž sestavil a lexikografické informace pro něj shromažďoval uznávaný západoněmecký slavista a rusista Wolfgang Kasack (syn věhlasného prozaika Hermanna Kasacka). Tento slovník vyšel v České republice roku 2000 ve Votobii a představuje nejspolehlivějšího průvodce po novějším ruském písemnictví. Ani v něm však nejsou výslovně uvedeny Pruské noci, ačkoli jiná exilová vydání ruské literární tvorby Kasack pozorně registruje; zaznamenává pouze edici autorovy „lágrové poezie“ v roce 1999. Pohříchu v hesle není ani zmínka, že Solženicyn psal také básně, dokonce ještě dřív než díla prozaická! Výstižně je ale řečeno, že pro umělce je příznačná eliptická jazyková hutnost a jazykové novotvary vycházející ze starodávných ruskojazyčných textů. Dokonce i tehdy, když psal o zvěrstvech, která zažil a prožil.