Tržíčko

Jede, starý mládenec zblitý, lezavým ranním šerem chmurné krajiny, řetěz kola blátem zasraný. Hutná černozem říznutá nejkvalitnějšími enklávami navátých spraší. Mlhavou šedí vlhké úrodné roviny těžce šlape pedály; nebýt ze včera tak ožralý, zíral by slepě na ptáky, nejen na přetržený řetěz velicopedu, rychle stékající z ozubeného kola, jakmile zastavil před přejezdem dráhy, do otvoru v mříži kanálu. Ptáci, bývalí dravci, sedí mlčky na holých pahýlech silničního stromořadí a myslí než na zadávení hrabošů, pomyslí si přece jezdec…

Veze brambory a pár mrkví a zvečera vyrvané ráno narychlo ostříknuté ředkvičky, na tržíčko z lánů do městyse. Jede poslepu, nerudné rozlámané kolo vždy věrně zavětří nebezpečí, jen výjimečně bývá sražen na asfalt, by vzápětí podepsal k uspokojení obou stran propouštěcí revers. Kárka šmajdá, ale oč slabší má neblahý hospodář zrak, tím silnější stehenní i lýtkový sval. Vyvrhne náklad na pult a po schůdkách vykulhá do knajpy. Sklenky hlaholí v ústrety: Řikal sem vám, co si myslim vo zasranejch migrantech, zasranejch muslimech, zkurvenejch komouších, zasraným bráchovi, politicích a zlodějích? Vo ženckejch… a pokračuje dosti dlouho. Siisíš žychi ešefi, k? Jistá osoba, osazenstvem oprávněně povrhovaná, permanentně překládá: Ty si myslíš, že bych ji nepřefik? Koho, hohóóó, řičí sál;

zde však prokazuje se neblahý vliv nezvaného překladatele; zpozorněme! V tom kraji totiž zrodil se, z šerých mlh svých niterných mámení, chabě korigovaných nedostatečným studiem a marným vlivem rodičů, velký básnivý literát – jehož věhlas přesáhl nejen hranice, ovšem i věky. Kecání, kydy osvojil léty důkladně, až nadační fondy krkaly přeblahem. Takže, odteď bacha na hubu.

Vypotácí se bývalý jezdec ze schůdků a vpadne vprostřed blátivého tržíčka. Nicméně nonšalantně upraví kadeře, zasune zlatisté lokny pod pleš, pod zprasenou rádiovku, a zahlaholí v ústrety: Neobvyklé, co ta mikrobiota dnes se mnou dělají, na co já nemám chuť!? Identitka, hýčkaná integritní identitka; to by se ti hodilo tady si jen tak pinkat písmenka, zatímco támhle crčí krev, trživci vytahují na pult vlastní játra, vlastní ledviny, navíjejí střeva, ta prasata. Albínské fretky trhají si zarudlé oči. Prodejci, pár bab a dědků, i kupci, řídký hlouček notoriků, tvoří obtížně průlinčitý kroužek. Navíc, vlastní prožitky vždy hotovi rozpitvat…

Je to příšerné – ale den ubíhá a on aby nasedl opět jezdcem, na rozbitém kole s vyprázdněnou, leč stejně těžce zvladatelnou kárkou. A opět nepronesl k nikomu nic ze sna, jenž před časem, když utíkal, prchal rozoranou ornicí před sebou přes humna, vkořenil mu v mozek… Místo toho zatlemil tvář a vykládá vykotlaným usmoleným babám od zahliněných shnilých ředkviček: Leckteří, zejména spisovatelé, skladatelé a paradoxně i drobná část malířů, jsou lidé velmi precizní. Přesto, a právě proto, tvoří překotné příběhy, hýří nápady, koření tklivostí; konstruují, rýsují, vytyčují; a hlavně spřádají a předou… Už zas kecáš, bacha na to, uvědomil si; a s děravýma botama v blátě syceném rozvíjejícím se sychravým deštěm pomyslel na ten velmi, velmi nechtěný sen, touhu:

Na kohosi, na jakéhosi nejspíš muže (v tomto bodě pohlaví není důležité), na konkrétní osobu spoléhá již od dob, kdy v mládí viděl vše pozornýma kvalitníma očima, spřádal plány i za střízliva a opíjel mozek bezelstně, rozdávačně; štědrý a poctivý rozum vlál mu myslí a rudá vlahá krev bujně, neuvědoměle tepala nepokojným srdcem. Ve snu viděl, pozorován zvenčí, kterak poté směšně lacině vytvořil názornou pomůcku, krok za krokem zobrazující, kterak spontánní naději postupnými precizními kroky vytěsnila a nahradila totální beznaděj. Proto snil, o tom. A nyní, v zasněném smradu ilegálně zakouřené knajpy, uchopil tu osobu za ruku, konkrétně za předloktí. A vyšli kamsi, do místnosti s dřevěným nábytkem. A zde již ležela ona, naze zlatistá na zádech náležitě pokrčena a vypnuta – a on, ovšem, ucukl.

Silnice

S mobilním telefonním přístrojem, a obdobnými vypočítači průrazné inteligence, prý může být – přes bobtnající nabubřelou žvanivost těchto – bývá prý docela prdel. Ve vašem digitálním či co věku, ovšem, šněrovat to na rozklíženém velocipedu z lánů do knajpy městyse, a zavolat vlastní ségře z hostinského závěsného přístroje do velkého města, je prča též.

Šlape od pankejtu po pangejt, hola, pane inženýre!, zvou k spočinutí škarpy zbahněné vlhkým plastovým odpadem či dýmající surovou sychravou řepou. Nedbá, a šlape.

Tak se moci přestat stydět za ty banality, jež žil a žije! To je cesta, jediná, myslí si. A jede s lebkou nakřáplou, hlavou hrdě vztyčenou, uvědomil si vše: nebe zpité těžkou šedou vodou nad sebou, přízračné modré, rudé zářivé galaxie předestírané ledovými plazmatickými displeji, splasklé plastové kondomy v zobácích zablácených bílých volavek z blízkých močálů. Vykloní se nebezpečně z rovnováhy, aby na sebe mohl pozorně pohlédnout a sledovat vývoj krok za krokem.

Joj, prvotně, dosud tehdy vidoucí, kterak načapal tu svou, rozmilou vysokoškolačku v hnízdečku, jež jí cáloval; a tam, ejhle, se svíjel černý muž pod bičem své otrokyně; cáloval ve starých zlatých dolarech…

Poté, později, stále ještě vidoucí celkem slušně, sedával před svou kdysi školou; školačky mladinké vycházejí z ní, on ve stínu cumlal ledové lahváče a dívenky se rozpustile rozprchávaly do domovů… on nespouštěl z nich zrak, perverze prost; jen mírňounce lechtivě vzrušoval ho fakt být právě na pokraji čehosi a vědět, že to není přece jeho parketa; však kdyby malounko chtěl, krapet víc se přiožral… leč on číhal na jinou, na učitelku. Té propadli kdys všici, dokud v přírodě nespatřili její zadumanou dceru.

Nastaly dlouhé zimy, každoročně opakované, a školní observatoř pozbyla veškerého šmrncu. Otec… táta proslul mírným děvkařem; především proslul tím, kterak se ženou svou dlouhá léta nepronesl ni slůvka, ni jedné dvou vět. Syny s podezřením spíše odháněl, znepokojen tím, že jejich matkou je s jistotou tamta jeho žena. Dceru zbožňoval. Matka… mámu měli oba synové za svou, milou; paní, jež věnovala jim život. Ženou však pro ně nebyla, postavou ani chováním; želeli jejího skonu poté ovšem urputně.

A velociped dnes podivuhodně poslušně poslouchá, skvěle narýsován, zkonstruován, především však zkušeně řízen! Konečně v jednom stinném příkopu usíná, zmožen zpěněnými lahvemi. A sní svou touhu dál:

Dřepí v jakési knajpě. Zde namoutě posmrtně se rozchlastával na posvátných dnes nedotknutelných lavicích, seslích ten nadkrajinný bard! Zase nedávám si bacha na hubu… Inu, bard taky ne. Kdysi dávno ten nadějný spisovatel, když býval jen tenorem, spáchal útlý spisek později souhrnně přezvaný názvem, jenž přetrvává věky a přesahuje hranice překladatelů; Schizofrenické evangelium. Syrově jasné, krásné. Kovově zvonivé. Pravda, později mistr obsloužil i albánského krále, když se vypracoval na vrchního pingla, a protančil celé pokročilé hodiny a dny a tuny – celkově však pouze své prvotní holé pahýly, nadané smutkem a vášní, obaloval sádelně zbytnělým masem a sliznatou šlachou a konečně i vypečenou kůžičkou, jen aby dav se udávil… Schizofrenické evangelium; proč raději nepíšete porno? Zkouším to; vždy natěšen udělám, utrousím větu dvě, a vždy znudí mne to beznadějně, do dna… Co má tato věta znamenat?

a celá ta sentence…, říká si mlčky jezdec ve škarpě. Což o to, dovedl bych takto kydat celé dny a tuny; mrvit hnůj. Spí a mozolnatými prsty smradlavýma bramborou a ředkví hladí si pupík a okolí. Vyduté vnitřnosti plny tvrdých suchých skelných střepů, nadrcených, až chrastí. Drúzy křemenných krystalů trčí z očí; nyní sklání se k němu vstřícně pokojná tvář, ovšem domýšlivého nádechu; přívětivě imaginární freudovská tvář, upřímně zvousená – a zchytrale intelektuálská jungovskými rysy.

Setřese zaschlé bláto a uschlou trávu. V zakouřené dřevěné místnosti sedí statné, leč mírné ženy. Předlouhé řasy vrostlé do protější zdi přes celou místnost šeptají rozmanité osudy, s jednostejně společným vyústěním: Víte co si myslim vo zasranejch chlapech, mym zasranym starym… Sedí však nyní přece v suchu a teple s nimi a přehrabuje kostnatým pařátem v chrastivém břiše přeplněném střepy, až švy teřichu rupnout hrozí. Zívne strojeně, přeručkuje ze schůdků soumraku vstříc, a už vidí; všichni zírají na podvečerní nebesa:

Most, výsostný most klene se oblohou. Prohnuta z městyse přes širé lány až k velkoměstu (nezáleží na sexu, ovšem ženské pohlaví z architektonického i estetického hlediska pro účel zdaleka vhodnější); ženský trup v nahý most ukotven a vypjat, chodidly zaryt pevně zde, dlaně jistě opírá až o posvátnou dlažbu slavného velkoměsta. Co as dělá ségra… Oproti oranžovému západu klene se pevně pružná mostovka, nyní již modrošedá, nyní už temná silueta proti rudnoucím mrakům. Černá silueta s jen drobným hrůtkem v přední třetině (klene se zádí k zemi) a mírně rašícím porostem zhruba v půli.

Jezdec nasedá, hudba zesiluje táhlými nadtóny do omamna a on vyráží, nevidomý, temnou silnicí. Nemyslí nic, cítí únavu a mrtvou touhu.

Šlape a zprvu nevnímá proměnu scenerie; vzápětí ladná mostovka měkne a souběžně klenba drolí se, masokostní moučka sněživě zasypává vozovku a z kůže vytékají krápníky skrápějící jezdce, stékající do kanálů. Ztemnělá vypitá nebesa dávno nasákla šedí – a jezdec neochvějně míří k velkoměstu; k nedobytné, nedostupné sestře, jí navzdory.

Dům

Všichni sou tu divný.

Jen já sem normální, řehtá se. Řehtají se. Koňské držky.

Tentokrát ovšem necukne. Pečovatelky, zdá se, vědí leccos. Vítejte a spočiňte, inženýre, vítají jezdce plnými ústy, v ústrety. Pořád, se slůvky si zahrávat… Neochvějně zvolá: Chci jen jedno (sex mne nezajímá). Chci, pardon, rád bych zvěděl, smysl toho všeho. Aspoň toho stěžejního. A ovšem rád bych spočinul v pokoji. A ovšem, rád bych, asi, aby bližní spočívali pokojně též… ale ti mě, upřímně, až tak dalece nezajímají… ono, sotva koho zaujmou, zaplétá se…

Sestry v přilnavých, hedvábných mundurech zjevně vědí dost. První již sáhla mu, když nejprve konejšivě položila dlaň na bedra a sjela níž, sáhla posledním článkem prostředního prstu ještě níž a jemně bezmála zasunula. Och, zasykli oba rádoby překvapeně. Druhá rovnou, s jemně něžnou rozhodností, téměř chápe se práce navoněnou dlaní zepředu. Přítomní chovanci hotoví se vyhrknout Co to má znamenat, ty věty?, vtom primář odlepí se od lakovaných dveří a úsměvnou rozevírá náruč. Bývalý jezdec navazuje: Nechci to; odvádíte mne od jakési práce, od myšlenek, přinejmenším. A od Boha nic nečekám, dodá nešťastně.

Primář až zavyje: Bacha, na Boha bacha!

Služebné zanechaly prsty v klidu, i zmůže se na vyčerpávající odpověď. Vyložil, ať se vykašlou na sémiotiku s jejími podobory; desítky let rýsovat precizní písmena, hýřit neotřelými nápady, kydat roky a tuny… no comment. A pokud jde o podstatné: jistě, Bůh je, o tom nelze pochybovat. Ovšem má víra v něho, mizerná, mezerovitá… rozumíte: to spíš On věří ve mně, než já v něho; Něho.

Bacha, úpí sestry, klnou klienti, bacha, basuje i primář: Bůh tě stejně vidí, jeho neto, víš co…

nevochčiju, pomyslí si. A upozorní osazenstvo na čip, či myom, jenž od porodu hnízdí mu v skráni; cokoli jen pomyslí, natož učiní, kdosi tím čidlem vnímá; kdosi pozemský, byť velmi často již zesnulý, kdosi důležitý, jemuž či jíž do očí lhát atd. by si netroufl. Není to kontrola, natož kazajka, žádný ani řád – pouhý soud. Neúprosně slepý soud, jehož dohled neustále ochcává… nene, shovívavě milující, chápavý soud – jemuž by však do očí nikdy nepřiznal…

Uff, ani tady to nebude žádná prdel, praví svému čipu již pod přikrývkou a poprvé po letech usíná, bez kola, bez lahve, bez naděje – bez strachu; šťasten a poprvé ukonejšeně zvědav, co konečného přijde.

Vstal s mírným strachem a klíčivou nadějí. I sestry ve dne odloží mundury; chovanci se nazí již narodili. Připadám si mlád, nahý – a přece dosud neobnažen, svěřuje pečovatelce, uléhaje do měkkých dopoledních přikrývek, prohřátých, aby splnil první zadání. Mohl bych, přece, krapet se přiožrat?, obrátí oči ještě ke stropu. Nikoli, veřejnost to nerada vidí, odpovídá kdosi. Veřejnost sem do domu přece nevidí, pomyslí si… To se tak prostě říká, říká mu sestra, a už prosím soustřeď vzpomínky k okamžiku, kdy sis vypálil zrak, svěř se.

Pamětí nevládnu, upozornil a ohlazoval si zbylé ochlupení, ovšem rekonstruovat svedu soustavně a bohatě: … přesně se vidím u stolku v podkroví našeho tradičně rozpadajícího se vesnického stavení. Pronikajícím slunečním paprskem klasicky víří zářivý prach, teplo rozlévá sílu mou šíjí. Mysl mi pobíhá, skotačí, a přece se soustředí na podstatné; zírám po dívkách a kamarádím s chlapci, vesele, stopy chmur mi zahlazuje vědomí jakéhosi směřování; svedu odmítnout i přijmout, nemusím vyplnit čas, čas vyplňuje mne až překotně. V ten moment vychlístne ze zkumavky neřád, jenž jsem připravil, vystříkne vyleptat duhovku, rohovku, sklivec, sítnici; máma šílí, táta nevímkde, ovšem i ten zkurvený brácha mne polituje. Zprvu odezírám tmu a světlo, a když nastoupí obrysy, poněkud upokojen pokračuji postaru; jenže poté musím se snažit víc a pracněji, neboť veřejnost svůj zrak k mé nové tváři pozorně naklání a diagnostikuje. Čím více potím zoufalého potu, tím méně efektu. Téměř nevidím, avšak působení chemikálie je vidět zjevně. Pokud bych měl přemýšlet, dalo by se leccos z této epizody odvinout, řekl bych…

Netřeba, prohlásí posluchači. Zde přece, v domě, jsi pod kontrolou veřejnosti – ovšemže nepozorován. Proto slasti neunikneš, potutelně šeptá kdekdo přítomný… žádná slast ti neunikne. Nikdo slasti neucukne.

V příštích dnech, po seancích, za matného světla vycházel z domu do zahrad, k oblíbenému jezeru. Jezero plné tučných labutí, ladně zprohýbaných, viselo pod provazci smutečních vrb. Zde mu sestra, ségra z velkoměsta, zanechávala den co den balíček překypující milým pohledem, vlahým dotekem, sice leckdy umanutou, ale vždy láskyplnou radou, a především něhou vyplněnou úrodnou prstí. Chce mne snad pohřbít, předčasně, dokud nedojdu plné slasti?; podezření vždy potlačil, neboť blahodárný vliv sádrově bělostných seancí bytněl a tučnil v jeho zprohýbaném, zdánlivě vyprázdněném vědomí. Jenže znovunabývané síly přivolávaly na vyleptanou sítnici výjevy, jež rekonstruovat nehodlal. Prchat rozoranými lány se sychravou lebkou opět nakřáplou…

I noci nyní trávil vleže u jezera. Velkoměstská sestra opustila systém balíčků a přicházela osobně, polaskat mu vředy na duši, jež omývala vlahým vonným roztokem porozumění a slitování. Přisála zeširoka úsměvný svůj ret a sála strastiplnou mízu. Pamatuješ, obnažoval se víc a víc, pamatuješ tu svini, já platil jí byt ve městě a ona tam šukala s negrama? Jistě, vždyť jsem ji odhalila a bezmilostně vypakovala, ve výtahu si odvezla jen holou smutnou řiť, a ovšem svazek zlatých bankovek… Tam to začalo, asi? zkusil zakňourat, sestra však pěstěným nehtem hned porýpla mu do ledvin: Mluv, vzpomínej – ale neser. Zavrněl souhlasem; Ani já to nemám bezbolestné, upozornila ho navíc: Drolit se i rozpouštět každého večera… Aha, povzdechl, neboť právě háral po nakypřené cestě, v serpentinách cedrového údolí, v dálce modrozeleně opařeného mořskou mlhou; háral, mírně stoupaje skvostnými cedry, až praštila ho úderem do mysli notoricky známá zvěst: Přeci věci, jež mne rdousí a ničí, druzí ani tušit nemohou; to pro nicotnost těch věcí v očích druhých, zatímco sobě zveličuji každou nicůtku…och, kterak neskonale zdlouhavé mám vedení… Sestra toho večera roztekla se po jezerním břehu tmavou fialovou rtutí, on však citlivě setřepal ji hrubýma rukama v stříbřitý kovový odraz a snil dál…

Ráno bzučel dům nezvykle; dlouholetý zvyk vidět vše, navzdory a díky vyleptaným očím, v představách mysli, neposloužil dnes k ničemu. Záhy zjistil, že personál i osazenstvo se pokrývá obleky, sám vzápětí ošacen se dočkal instrukcí. Jedinkrát v roce dostaví se do domu veřejnost, zeširoka jsme nuceni rozevřít brány plodných zahrad a strpět i prohlídku místností, vysvětlila novicka, a sotva stačil se otázat: Vy sestry, jste všechny také sestry mé sestry? Ovšem, chápeš nevídaně zdlouhavě, stihla sotva opáčit, a nádvoří zaplnily telecí hlasy a vepřové hlavy, ovšem i zesnulý literární bard neodpustil si kecy: Tak co život, co slova, co krev a mlíko… Nejslabším článkem ukázal se překvapivě primář: Táhni, lůzo, rozeřval hlasivky hostím v ústrety; Toho budete setsakra litovat, jsme vaši nejbližší bližní! kvičela lůza a prchala přes rozoraná pole do kraje. Vidíš? Dívej se dobře, obrátil se na něj pan primář a snažil se uchopit mu předloktí. Dívej se pozorně – Jiří, dodal s posledním záchvěvem, než běsy zcela ovládly jeho doktorské ruce a nohy. Nic, nic jim nenechám, řval primář a břitvou rozháněl se, kde mohl…

Řež přežil zabarikádován na privatissimní vyšetřovně. Veřejnost bezmála vsunula zahnojená kovaná bagančata i tam, když pronikla veškerou progresivní elektronickou ostrahou – narazila však na živou vrátnou, která odrazila nápor nejzuřivějších nejbližších. Neodpustil si diskusi s všudypřítomným bardem: Slova, řekl mu, už nic mi neříkají. Myslíval jsem dříve urputně, že než se pověsit či podřezat vyslovením „sebevražda“, lépe opsat výraz a událost a city stonásobně umělecky, vykreslit zručně a vyzpívat melodicky. Příšerně však mne slova teď iritují. Popírám jich existenci. Existuje sebevražda, neexistují jakákoli její vyjádření, marně do palice vtloukal mrtvému bardovi. A tak je to se vším, zdůraznil mu přesto na rozloučenou.

U fontánky vnitřního nádvoří polehává zklamaný primář v permanentním posledním tažení, nespokojen hledí na břitvu… Až zvečera unikl bývalý jezdec z úkrytu domu, břeh jezera však zel opuštěn. Jen na ostrůvku vprostřed vod houpaly se obrysy do krve obnažených sester, krky omotané provazci vrbových větví; visí zde celé hodiny… a ségra nikde. Labutě k prasknutí přežrané kusy vnitřností i údů barvily hladinu do ruda, i peří zbarvil jim hemoglobin do krvava – po ségře ani potuchy; ani památky.

Vtom vánek, lehký větřík obtéká tělo, vniká do útrob, až rozvibruje vnitřní hmotu; sestřinými profialovělými rty dýchá mu do duše: Opakuj si: Bůh mne oslepil, koncentrovanou tupostí a žárlivou nevírou mého vlastního těla a mé cukavé mysli. Teď mi konečně rázně řekl: Hubu drž. Pane Bože, děkujeme, že MŮŽEME.

… nasednout na kolo a táhnout šmajdavou kárku; smrad brambor a ožralých ředkví… puklou lebku jezdec obrací vypálenými zornicemi k těžkým deštěm zpitým šedým nebesům.

Jede, šlape.