„Já jsem světu otevřená, jak je můj život dlouhej, ale svět se zatím, mám ten pocit, příliš neotevíral mně,“ (s. 157) konstatuje introvertní puberťačka Hanka, jejíž jméno je nám odtajněno až v samém závěru debutu Poslední léto spisovatelky Doroty Ambrožové (1994). „Dlouhej život“ zahrnuje dospívání Hanky od jejích patnácti do dvaceti let a uzavírá ho věta:

Jsou prázdniny, léto intenzivně pálí svůj krátký čas.
s. 214

Pět zhuštěných let je podáno ve zrychleném sledu, v němž před námi defilují Vánoce, dovolená s rodiči, vztahy se spolužáky, přijímačky, maturity, částečně i studium na vysoké škole, přičemž mnoho z toho je reflektováno s podivným nezájmem aktérky, jíž se vše týká. Roky či nějaká významná období, která jsou vnímána jako milníky, vždy uvádějí lakonické věty, které jsou zároveň vypointovaným shrnutím sledovaného úseku: „Je mi sedmnáct. Mám za sebou téměř rok a půl pošahaný školy. Už v tom umím chodit. Vím, co se dá ojebat a kde musím zabrat. Znám míru tolerance jednotlivých vyučujících.“ (s. 37–38);

Zase je tu jaro. Jsem plnoletá, můžu si dělat, co chci, ale necítím žádnou změnu. Myslím si, že plnoletost by měla korespondovat s odchodem na vysokou.
s. 73

I přes umírněně jadrný slovník, který je s postupujícím věkem do určité míry zjemňován (a  velice umně a jemně se mění i celý jazykový projev hrdinky), a odpovídá tak vývoji postavy, je Hana v podstatě slušňák. Jedináček z fungující a úplné rodiny dvou pracujících rodičů, kteří o dceru přes její urputný odpor projevují až překvapivě empatický zájem. Byť prožívá výchovné excesy a revoltuje provokativním oblečením, které je trenažérem objevované ženskosti a sexuality, v podstatě její dospívání probíhá v mezích jasně daných pravidly společnosti a stále v rámci jakéhosi normálu – chodí do školy, sice kouří, ale nefetuje, nijak výrazně se neopíjí, k sexu se staví obezřetně a promyšleně.

Kdyby nebylo oněch vnitřních bouří, o kterých okolí nemá ani tušení, mohl by to být banální příběh s otravnou hrdinkou. To by ho Ambrožová ale nesměla napsat tak dobře. Zaujmout dokáže hned na začátku, neboť ústředním a jediným životním zájmem Hany je jednou tak starý „doktor“ ze sousední vily, kterého se rozhodla vzít si muže, a to nejprve bez ohledu na věk, posléze i na fakt, že dotyčný si mezitím pořídil ženu a dítě:

Anna představovala jen přestupní stanici […] Byla doktorovým rozptýlením v době mého odcházejícího dětství.

Chvíli jsme znejistěni a znechuceni obavou z čtení jakési dark Lolity, s úchylnou a stalkující introvertní hrdinkou, u které se děsíme, čeho bude schopná, až opustí svůj vnitřní svět a dá se do akce. I když se rakovina a umírání doktorovy ženy stávají otevřenými vrátky ke splnění snu a Hana si nakonec vezme, co chce, sex s doktorem, který nelze nazvat ani románkem, natožpak něčím víc, nemůže naplnit její očekávání, touhy a potřebu zájmu, vztahu a intimity, nad kterými tato citlivá dívka přemýšlí a které hledá.

Čas jako by se zpomaloval o prázdninách nebo ve chvílích, kdy hrdinka prožívá něco pro ni vnitřně důležitého, což zdaleka nemusí korespondovat s tím, čemu je obecně důležitost připisována. Nepřečteme si žádnou prázdninovou love story, která přinese úlevné óch a ách v podobě konečně nalezené lásky, ani „Lolita naopak“ se nekoná. Většinou jsme pozorovateli trýznivého procesu proměny dívky v mladou ženu, která se vyrovnává s mnoha složitými otázkami a situacemi – se spirituálními, společenskými, s otázkou své sexuality, která je v rovině ženského vnímání mileniálů tématem přinášejícím nové podněty a impulzy, se smrtí své domnělé sokyně v lásce, s úmrtím otce a ve finále i s nedořešenými vztahy z minulosti, přičemž je schopna se tomu všemu postavit čelem velice důsledně, poctivě a mnohdy nečekaně.

Haniny vnitřní monology odtajňují její bouře, veškeré houpačky typické pro tento věk, vybičované projevy aktivity střídané s propady do deprese a nezájmu. Zároveň jsou v české próze čerstvé tím, že odrážejí pocity a postoje generace mileniálů, křehkých a nejistých ve světě, ve kterém mohou mít vše a být kýmkoli. Byť je pozérství a proměny nálad, názorů a stavů u puberťáků očekávatelným jevem, u Hany jsem měla místy problém s logickou uvěřitelností, protože míra její občasné asociálnosti, egomanství, uzavřenosti a nepochopení některých běžných životních událostí (např. překvapení nad tím, že si soused k sobě nastěhuje partnerku, údiv nad tím, že se mladý manželský pár raduje z narození dítěte: „jejich štěstí mě mate“ – s. 37, to, že několik let de facto nepřemýšlí nad tím, jak se cítí spolužák, se kterým má na emoční i intimní rovině vlastně nejhlubší vztah nevztah) mi připadala v rozporu s intelektem a citlivostí hrdince přisuzovanými. Jako by vytvářet obraz rozhárané bytosti bylo literárně někdy příliš lákavé a jednoduché.

O to cennější jsou pro mě popisy obyčejně trapných a všem dobře známých okamžiků:

Poprvé takhle cestuju sama a vůbec se nebojím. Doma jsem pořád na očích, tady nikoho nezajímám, což je super. Cítím obrovskou úlevu, zároveň je mi i smutno, ale jsem šťastná, že ten smutek nemám komu ukázat. Po cestě mi dochází, že doma svůj smutek ráda ukazuju. Je to pro mě zásadní zjištění, chtěla bych si ho někam zapsat, ale nemám kam. Nakonec si naťukám do mobilu zprávu a pošlu ji sama sobě.
s. 63

Ambrožová má taky dar a citlivost popisovat nebanálně, věrohodně a vzhledem k věku postavy adekvátně každodenní situace:

V den pohřbu fouká, že nám to div neutrhne hlavy. Kožešinové lemy na mámině dlouhém černém kabátu se třepotají ve větru. Pohled na stuhy s nápisem Vzpomínáme mi nutí myšlenku na ubohost vzpomínek, které na otce mám. Plačící Miladu znám o něco líp. Přesto, až jednou taky umře, a ponesu na jejich společný hrob věnec, vzkaz na stuze bude nejspíš taky nepřesný. Chytím ji za ruku, ona mě bolestivě stiskne a celou pomalou cestu k autu se o mě bude opírat vahou, kterou jsem netušila, že tahle žena po světě nosí. Je mi dvacet a je to poprvé, co ji takhle podpírám.
s. 176–177

Bez ohledu na názor, který můžeme na Hanu mít, nelze románu upřít kompaktnost, ucelenost a vyzrálost, takže si můžeme odpustit hledání originálního balicího papíru, do kterého by se nějak pěkně schoval kriticko-povzbudivý recenzní povzdech – bude to dobré, až se autor vypíše, počkejme si na druhý titul. Autorku máme hotovou, kvalitní (a v něčem i velice ženský, ostatně na jeho vzniku se dle tiráže podílely v podstatě samé ženy) titul na stole. Těšme se na počiny další.