Míra, s jakou se aféry s tématem sexuálního zneužívání v církvi skrývaly a skrývají, je děsivá. Mocenská struktura církve se v tomto neliší od žádné jiné mocenské struktury, jen s tím rozdílem, že struktura podsvětí nepředstírá, že je svatá.
Můj bratr jednoho dne zmizel. Už takhle jsem na něj neměla skoro žádné vzpomínky, protože byl nejstarší a já nejmladší. Mezi námi byli další tři sourozenci a rozdíl sedmnácti let. Pamatuji si jen na okamžiky, kdy se vrátil na pár chvil z vojny. Bez radosti a vřelosti, kterou jsem u něho před tím znala. Později jsem přemýšlela, co se mu tam muselo stát, kdo ho tam zlomil, kde se stala chyba. To horší ale mělo teprve přijít. Jednoho dne zmizel úplně. Jeden den doma byl, a druhý den už ne. Chodil k nám sice občas na návštěvu, ale nebyl to on. Tvrdil, že už nejsme jeho rodina. Jeho rodina měli být bratři z komunity a především – otec Vladimír.
Otec Vladimír byl kněz, který přišel v devadesátých letech do pražské vršovické farnosti, kam jsme chvíli patřili, než jsme se odstěhovali do jiné části Prahy. Byl charismatický a chytrý. Přitahoval mladé, víře otevřené lidi. V té euforické době bylo všechno povoleno. Komunismem odpírané křesťanství a víra konečně mohly začít růst a kvést. Vymítači zlých duchů na charismatických obnovách a obětování se pro církev se staly novým trendem. I já jsem ve své nastupující pubertě na křesťanských setkáních okouzlená davem zvedala ruce během chytlavých písní o milujícím spasiteli. Kdo je nezvedal, neuměl prožívat víru. To bylo všem jasné.
Bratrovo chování odpovídalo členství v sektě. S naší rodinou udržoval jen minimální kontakt, Vladimírovi odevzdal veškerý svůj majetek a nosil uniformu – džíny s koženým páskem a khaki košili. Byl hubený, nevyspalý a občas se u nás objevil s nějakým nevysvětlitelným úrazem. Rodiče investovali nesmírné úsilí i prostředky na to, aby ho z toho neproniknutelného hnízda dostali. Nepovedlo se jim to ale ani později, když byl otec Vladimír roku 1998 zbaven kněžství a komunita byla oficiálně rozpuštěna.
Podle slov bývalých členů této sekty docházelo v komunitě k psychickému i fyzickému týrání a sexuálnímu zneužívání. Všichni členové museli absolvovat náročnou dělnickou práci, zatímco měli minimum spánku, tepla i jídla. Dostávali tresty za sebemenší pochybení a byli naučeni si o tyto tresty i sami říkat. Jak vypráví jeden bývalý člen: „Za prohřešky typu: zapomněl jsi zhasnout v kostele, neumyl jsi nádobí apod. se provinilci svlékli do naha a byli několikrát udeřeni koženým opaskem přes zadek.“ V podmínkách celkového vyčerpání pak byli velmi snadno manipulovatelní. Vladimír měl členy rozdělené do dvou kategorií – na ty, kteří se mu líbili a které sexuálně zneužíval, a pak ty druhé, které měl především na fyzickou práci. Aby utlumil podezření, že komunitu založil jen kvůli své homosexuální orientaci, měl v rámci sekty i skupinu žen, kterou nicméně od nastavené hierarchie držel co nejdále a prostřednictvím ponižujících prací také co nejníže.
Otec Vladimír byl přesto některými vysoce postavenými církevními hodnostáři (i kvůli příbuzenskému vztahu s jedním z nich) chráněn, a to i přes detailní svědectví mnohých členů. Z pozice kněze byl sice odvolán, ale nic víc se nestalo. Ani v médiích se tato kauza příliš neujala.
Míra, s jakou se aféry s tématem sexuálního zneužívání v církvi skrývaly a skrývají, je děsivá. Mocenská struktura církve se v tomto neliší od žádné jiné mocenské struktury, jen s tím rozdílem, že struktura podsvětí nepředstírá, že je svatá. Chce-li se vedení církve někoho zbavit, „zabije“ ho tím, že neposlušného jedince odvelí do co nejzapadlejšího koutu země. A tak mé sympatie zůstávají jen s těmi, kterým jde církevní moc „po krku.“ Kteří se nebojí systém kritizovat i za cenu ztráty své budoucí církevní kariéry.
Touha moci vládnout naším myšlením stále cloumá světem.
Můj bratr se už nikdy nenašel.
Psa najdu, jak si líže ránu. Když mě uvidí, napřímí se a pustí se do ukusování kopřiv. Jedna kopřiva není mrakem, řekne mi na pozdrav, ale o dešti mi nic prozradit nechce. Bez deště nenajdu cestu nahoru, pokrčím rameny a začnu ukusovat kopřivy s ním. Kde jsi? Čekám na tebe za kopcem, uslyším déšť za svými zády.
Můj kýl je Kiel, řekneš. Město, ze kterého lodě vyplouvají a zase se vracejí zpět. Lodě malé jako listy nebo obrovské jako paneláky.
A tak jdeš a do jedné z nich nastoupíš. Do té, které tě vezme někam do Vaasa. A už tě nikdy, nikdy nespatřím.
Když sprejuju, vypadám jako mimozemšťan. Jsem nasoukaná do rukavic, 3m masky a lyžařských brýlí, protože i sliznice očí ten sajrajt ze sprejů dokáže hodně rychle vstřebat. Jediné místo, které si zapomenu zakrýt, je zápěstí. Když pak další den sedím v rádiovém studiu, kde nahráváme podcast Doba složitá, dívám se mapu bílých teček, které mi na ruce zanechal sprej.
Terčiny postřehy vycházející z krizových intervencí jsme zajedli nakládaným hermelínem a utopencem. Nic jiného už v Liberálu nezbylo. Vlastně kromě klobásy, kterou si dal Petr Šesták. Zrovna ve chvíli, kdy jsem mu vyprávěla, že po dopsání své novely o malířce jsem začala malovat a teď že píšu román o prostitutce, se začal červenat a dusit.