Planetky jsou už šestou knihou Hany Lundiakové (1978), spisovatelky, redaktorky, překladatelky a výtvarnice. Největší mediální ohlas zaznamenal román Imago. Ty trubko! (2014), nominovaný na Magnesia Literu, nejprovokativnější byla erotická novela Černý Klarus (2012).
Její nejnovější próza nazvaná Planetky (2024) je povídkovým výborem, v němž jsou obsaženy texty dosud knižně nevydané, publikované v různých antologiích, časopisech či čtené v rozhlase a z neznámého důvodu i tři povídky, které už vyšly v autorčině prvotině Vrhnout (2010). Z celkových dvanácti textů jich tak pouze pět spatřilo světlo světa úplně poprvé a jedna vychází poprvé tiskem. Nabízí se proto otázka, zda jsou zvolené povídky podruhé otištěné proto, že naplňují určitý autorský záměr, anebo spíš proto, aby Ludiaková doplnila nevelký rozsah knihy.
O sjednocující lince by mohla vypovídat anotace, podle níž jde o „dvanáct podobenství, k nimž autorku inspirovali výjimeční, a přitom zcela obyčejní lidé“, stejně jako lyrické „Úvodní slovo“, jež končí větou
Dlouhou neviditelnou rukou osahávám příběhy přátel, rodiny, kolemjdoucích, abychom si byli ještě blíž. Alabastrovým perem píšu podobenství na drsný asfalt. Snad se budou mým bližním i čtenářům podobat.
s. 8
Protože ani jedno z toho není příliš specifické (respektive zmíněná slova by se dala vztáhnout na většinu povídkových souborů), podívejme se na jednotlivé texty zblízka.
První z nich, „Kůže je ještě bílá“, je poměrně přímočará erotická povídka popisující představy, masturbaci, setkání a sex vypravěčky a její – zřejmě – partnerky, jen zlehka ozvláštněný vizuálním vnímáním prostoru určeného k uměleckému fotografování. Následujícího „Naháče“ vypráví Silly, Inuit, který je instruktorem létání, učí a přednáší o eskymáckých tradicích a rád se svléká. Když se svlékne v centru Prahy, je policií odvezen na letiště, kde usedne do boeingu – a odpilotuje ho zpět domů. „Čudočka“ je příběh muže okouzleného ukrajinskou dívkou, která v Čechách nejprve neúspěšně hledá své příbuzné, aby je s jeho pomocí šťastně našla mezi předlickými Romy. „Džodžo“ je vypravěččin svérázný kolega z tiskárny, který se topí v nejasných průšvizích, hledá ho policie a v závěru strčí hlavu do řezačky. „Pijáci vajec“ a „Krávy“ jsou povídky, u kterých ani po opakovaném přečtení není zcela jasné, o co jde a co víc k nim říct než to, že se – nejspíš – odehrávají v jakési zvláštní budoucnosti či realitě: postavy jedné si tu strkají do hlavy jakýsi hřeb, hrdina druhé má podivně nemocné dítě a býci tu ejakulují do děr v polích.
V první polovině knihy budou čtenářovy pocity nejspíše zmatené a rozpačité: povídky střídají témata, naladění, prostor i čas, a než se člověk rozkouká, trochu zorientuje (a občas zavře oči nad nelogičnostmi zvolených situací), povídka končí. Společné jim je to, že jde o texty starší, vznikající od roku 2010; nejméně čtenářsky přístupné a logické jsou ty, které již byly otištěny v debutu Vrhnout.
Druhá polovina knihy je trochu jiná – klidnější, promyšlenější, civilnější. Některé příběhy se odehrávají v zapomenutém pohraničí a jejich vypravěči jsou životem okoralí muži, jiné jsou spíše „pražské“ a „ženské“. Povídky už nemají potřebu šokovat a předvádět se: až teď opravdu jako kdyby zkoušely
osahávat příběhy rodiny, přátel, kolemjdoucích, abychom si byli blíž.
Působí tak usazenějším, věrohodnějším a snad i autobiografičtějším dojmem, na rozdíl od předchozích textů stvořených spíše do umělecké výlohy. Vzhledem k tomu, že některé z nich byly publikovány teprve nedávno a většina z této druhé poloviny knihy poprvé, bude změna souviset nejspíše se spisovatelčiným vyzráváním, s přibývajícím věkem a zkušenostmi.
„Holota“ vypráví o muži, jemuž samo nebe sešle zlomené ruce bývalé přítelkyně proto, aby byl znovu potřebný. Od následující povídky „Lasička“ je vidět snahu propojit texty alespoň rámcově jedním domem a osudy jeho obyvatel. Jedna ukazuje, co se může stát, když chcete pomoct tiché, opuštěné a – prý – zrazené kamarádce, další se točí kolem rozpadajícího se manželství, z něhož každý utíká za naplněním jiným způsobem. Závěrečná povídka „U slepejch“ je věnovaná „reálným předobrazům hrdinek“, tedy ukrajinské učitelce, která se svými dětmi hledá v Česku azyl a trápí se pro manžela ztraceného ve válce, a Češky, která jí nezištně pomáhá až do závěrečného happy endu.
Zejména starší povídky mají zaujmout výrazným a neobvyklým jazykem, přinést svérázné metafory a příměry: někdy působivě („potřebovala se někam uložit, narovnat se, nesložená usnout na čemsi přívětivějším šprinclové police na kufry či podlahy v kupé. Kdyby směl, sbalil by ji do kostkované tašky hned, odvlekl do tepla, nasoukal se za ní, zapnul zip, a nikdy se již nevrátil domů. Kdyby směl…“, s. 29; „Nervy mu protékala jejich jména, táhla se jedna za druhou v maličkém defilé, ve špalíru zadýchaném třaskavou láskou“, s. 28) a originálně (ludřeny, šíblenky, klukanda), a někdy zase ne: „olizovali vlastní nezaměnitelnost“ (s. 30), „v mázku čerstvého spojení bublaly hebké arytmie“ (s. 31), „byt byl plný cizích lidí s jeho tvářností“ (s. 47), „Někde vzadu pod plazmatickou lebeční skořepinou se k sobě tiskla dvě nejnižší prvočísla totožné hodnoty a jejich trapné blíženectví rychle ztrácelo symbolickou platnost“ (s. 49).
Planetky jsou souborem různorodých textů, které mají spíše podat zprávu o spisovatelčině činnosti v průběhu let, než že by představovaly nějaký specifický autorský záměr (roztříštěnost souboru naznačuje i zařazení posledního textu, básně nazvané „Vstup do okamžiku“). Shrnuto: není to špatné, ale celkový dojem z knihy by určitě vylepšilo, kdyby si Hana Lundiaková ještě počkala a vydala pospolu texty z třetího desetiletí, a zvláště ty knižně nevydané. Potenciál tu evidentně je.