Blbou Vendulu v knihkupectví jen tak neminete. Křičí na vás, sotva vstoupíte do místnosti. Nejen pro to vyobrazení křičící holky, ale i díky výrazné kombinaci oranžové a modré barvy na obálce. A je dobře, že si v té záplavě knih na trhu takhle vehementně říká o slovo. Je to kniha pro děti o dětech, ale také o dospělých pro dospělé. Krátká, ale velmi silná. Výrazná obsahově i výtvarně. Znepokojující a zároveň plná naděje. Opravdová a syrově naturalistická ve svém ponoru do rodinné problematiky, která bude mnoha českým rodinám připadat až příliš povědomá, ale zároveň fantazijně zjemněná postavou Neřáda, který jednoho dne vylezl z odpadkového koše se

shnile rozteklou korunou mandarinky na hlavě.

Krátký, ale dostatečně deskriptivní text je bohatý na přímou řeč, přístupný umírněným množstvím obecné češtiny, která jej ladí na realisticky uvěřitelnou frekvenci, ale zároveň netrhá uši moravskému čtenářstvu. O dialogy tu jde především. Rámec ustupuje do pozadí, propojení jednotlivých obrazů je až vágní, je to spíš řetězec situací než příběh s jedinou zápletkou. Jsem si jistá, že jde o záměr. Autorka chce čtenářovu pozornost stočit především k interakcím postav a ke slovníku, který je doprovází.

Kdo je Vendula? A proč je blbá?

Vendula si šlape na jazyk a šišlá jako mimino. Vendula chrochtá, když se směje. Vendula se může vzteky pominout, když není po jejím. Vendula se nedělí. Vendula je blbá. Říkají to všichni. Co říkají všichni, je pravda. Tak to je, ne?

Toto je samotný úvod. A v závěru autorka pokládá tutéž otázku: „A když to říkají všichni, bude to asi pravda. Nebo ne?“ Jak se v průběhu knihy posunulo naše vnímání Venduly? Co se změnilo? Pořád nám připadá, že je blbá, i když nakoukneme pod pokličku jejího života, rodinných i školních vztahů? Je blbá, nebo z ní blbou dělá okolí? Je blbá, nebo ji jako blbou vnímá čtenář? Byla by blbá, kdyby se k ní okolí chovalo jinak? Dokáže naše chování ovlivnit chování ostatních?

Dokáže empatický vhled do světa někoho jiného změnit čtenářův názor na postavu z knížky? Ovšemže ano. A proto bychom měli věřit i tomu, že dokážeme svým vlastním vhledem a chováním ovlivnit i skutečné děti ve svém okolí. Přesně o tom tahle kniha je. Vlastně není o nějaké blbé holce, co se jmenuje Vendula. Ale je o nás, je o všech těch zbytečných poznámkách, které jsme kdy vypustili z úst na adresu někoho jiného. Člověka a jeho genetické a rodinné nastavení nezměníme, ale svým chováním můžeme své vztahy s ním zlepšit nebo zhoršit, můžeme totiž ovlivnit to, jak se v naší přítomnosti dotyčný či dotyčná cítí. A budeme-li k němu přistupovat jako k blbci, bude naše očekávání plnit.

Noemi Cupalová tak po knize Karlíček a vosy (Běžíliška, 2021 – recenze vyšla ve Tvaru 9/2022) přichází s další vynikající sondou do mezilidských vztahů určenou jak dětem, tak dospělým. Karlíček vyvrací často opakovaný naivní a absurdní názor, který se snažíme vnutit malým dětem, že každý musí být s každým kamarád, když říká: „Je v pořádku někoho mít rád. A je v pořádku někoho rád nemít.“ Zároveň však zdůrazňuje, že odlišný pohled na věc je třeba respektovat a na lidi, s nimiž nesouhlasíme, rozhodně nemusíme útočit.

V Blbé Vendule už autorka píše o skutečných dětech ve škole, o skutečné šikaně, o skutečném ponižování a psychickém deptání. Na rozdíl od Karlíčka, který znepřátelené vosy fyzicky anihiloval, Vendulu okolí týrá především psychicky. Psychická újma je v naší společnosti bohužel stále vnímána jako méně významná než ta fyzická, na což autorka trefně upozorňuje v rozhovoru Venduly s maminkou:

‚Hele, brzdi. Že se s tebou nekamaráděj, to je nepříjemný, to jo, ale kamarádění nikomu nemůžeš nařídit. Já myslím, jestli ti tam někdo fakt ubližuje?‘ Vendula váhá. ‚Ubližuje?‘ ‚No ubližuje, tyjo, Vendulíno, když nevíš, jestli ti ve třídě někdo ubližuje, tak asi neubližuje. Berou ti věci třeba? Bije tě někdo? Nebo nevím, zničil ti někdy někdo něco?‘ Vendule nikdy nikdo nic nezničil. Ani nesebral. Ani ji nikdy nikdo neuhodil. […] Jenom prostě Vendula každý den obědvá sama. Jenom je pokaždé poslední, koho vyberou na vybíjenou a otráveně u toho kroutí očima. Jenom spolužáci vždycky ztichnou, když si k nim Vendula stoupne do hloučku. […] ‚Asi ne,‘ pokrčí rameny Vendula. Maminka si oddechne. ‚Tak dobrý…‘ 

Vztahy Venduly se spolužáky, s novou rodinou otce, který od své původní manželky a dcery odešel, i s pedagogy jsou založené na odmítání, vyhrožování trestem a pohaně. Vendula se situací trápí a nechává se zahnat do kouta. Až do okamžiku, kdy přijde Neřád. Neřád, personifikace vzdoru, potřeby odrazit útok, nenechat se dál uzurpovat. Neřád Vendule fandí, když místo diktátu napíše do sešitu jen jedno velké sprosté slovo, Neřád tleská, když Vendula ukradne učitelce telefon a hodí ho do batohu spolužačce, která jí, Vendule, opakovaně pije krev, Neřád Vendule dává za pravdu a jásá, když se agresivně brání. Je vlastně jediný, kdo stojí na její straně, tak proč by se s ním neměla chtít kamarádit, proč by mu neměla naslouchat?!

Vendula nemá na vybranou, nikoho jiného nemá. Kdyby měla, možná by Neřáda neposlouchala tolik, možná by ho dokázala i zahnat. Přesně tuto myšlenku autorka čtenáři vnukne v okamžiku, kdy po čtyřech kapitolách začne text najednou dělit. Následující čtyři kapitoly tak na každé stránce nabízejí dva různé scénáře, v nichž se liší chování okolí a následně i chování Vendulino. Najednou tu máme dvě Venduly – modrou a oranžovou. Můžeme srovnat dva přístupy, dvě varianty. Ani jedna si nehraje na dokonalou, nemoralizuje, nevychovává, pouze ukazuje místa v konverzaci, která jsou na komunikační trati důležitou výhybkou určující, kterým směrem se Vendula vydá. Autorka rozhodně nemá v úmyslu nevhodné chování protagonistky omlouvat, chce však poukázat na to, že v jiném komunikačním nastavení skupiny by k němu vůbec nemuselo dojít.

Grafická úprava Evy Horské (vizuální studio Upupæpop) skvělý text Noemi Cupalové ještě umocňuje. Barevné rozlišení textu i ilustrací, v nichž se Vendula až do poloviny knihy zmítá v oranžovo-modrém zmatku, ale následně se dělí na Venduly dvě, které – ač modrá stále obsahuje i něco z oranžové a oranžová něco z modré – což ukazuje, na které straně která stojí, aby se v deváté, závěrečné kapitole obě Venduly vzájemně konfrontovaly, srovnaly své názory a prezentovaly je čtenáři. A pak už je jen na něm, jak odpoví na klíčovou otázku: „Nebo ne?“

Barvy napomáhají v orientaci čtenáři i předčítajícímu. Osobně mám za to, že by Blbá Vendula měla být hlavně předčítána. Je určena k diskusi – je návnadou, popíchnutím, impulzem. Každý totiž nějakou blbou Vendulu zná. Nebo jí třeba i je. Možná tahle kniha pomůže dospělým k tomu, aby se chytili za nos, a dětem k tomu, aby trochu ubraly ze svých ostrých soudů. A možná pomůže i nějaké blbé Vendule, aby se nebála o svých pocitech a smutcích promluvit, i přesto, že:

‚To se tak blbě popisuje‘, myslí si Vendula. ‚Stejně mi pak nikdo nevěří.‘