Život je literatura.

Alespoň pro Viktora, toho staromódního blouznivce.

Takže když se na jednotce intenzivní péče probere z bezvědomí a už za hodinu zjistí, oč jej mozková mrtvice okradla, pronese k zdravotní sestře svou památnou větu:

„Radši bych ochrnul na půl těla, než navždy přestal číst!“

Později bude tímto prohlášením popuzovat ještě spoustu dalších lidí, kteří se kupodivu nebudou domnívat, že jde o obdivuhodný příklad vytrčeného prostředníčku před tváří smrti. Ale mladičká zdravotní sestra s rouškou přes ústa se musí starat o opravdové sračky, neboť polovina její práce spočívá v čistění nemohoucích pacientů od výkalů, takže Viktora jen napomene:

„Nerouhejte se. Máte velké štěstí, že to dopadlo takhle.“

„Štěstí? Proboha, vždyť ani nepřečtu ty titulky!“

Na velké televizní obrazovce, zavěšené na hráškové stěně před třemi polohovacími postelemi, totiž běží nějaká francouzská komedie s českými titulky. To ale Viktor zjistil až od sestřičky, že titulky jsou české: zíral na ně dobrou čtvrthodinu tak usilovně, až mu do pálících očí vstoupily slzy, a nedokázal přečíst jedinou větu. Nejen že nestíhal: ale slova, ba dokonce ani jednotlivá písmena mu nedávala žádný smysl, nic mu nepřipomínala, jako by byla napsána nejen v cizím jazyce, ale v nějaké úplně cizí abecedě!

„Snadná pomoc,“ řekla sestra a přepnula televizi na animovanou pohádku. Ale ve Viktorově hlavě se rozběhl ten nejděsivější horor ze všech. Jak by mohl žít bez čtení? Jak by mohl přežít? Posadil se prudce na lůžku, jak jen mu to všechny hadičky a dráty na jeho rukách dovolily, a vyděšeně se dožadoval okamžité konzultace s lékařem.

Ale sestra jej odbyla, že neurolog má teď práci s vážnějšími případy než s jeho lehkou mrtvičkou a přijde se na Viktora podívat až odpoledne. „Teď už nemusíte vůbec nikam spěchat. A ani nesmíte. Testy na příjmu nebyly nijak katastrofické, takže trochu trpělivosti, pane Salčák.“

To slovo bude v následujících měsících slýchat snad ze všech nejčastěji. Trpělivost. Stejný slovní základ jako utrpení. Slovní hračičkář Viktor něco takového dokonce řekne sestře, dočista zblblý tou situací i farmaky, jež do něho proudí. Drobná dívka možná neví, co to je slovní základ – ale ví hodně o základních věcech života. Dokud Viktor sedí, narovná mu polštář, nalije mu z plastového džbánu čaj – a pak se k němu nakloní a pošeptá mu téměř milostně:

„Když budete takhle dobrej i večer, možná vám něco půjčím.“

„Slabikář?“

„Televizní ovladač. Budete si moct přepínat programy podle svýho. Těmhle vedle vás už je to jedno. Protestují jen tehdy, když tu televizi vypneme.“

Jak Viktor v následujících dnech zjistí, tady na jednotce intenzivní péče se žije i umírá před zapnutými televizory, naladěnými obvykle na filmový kanál; zatímco na velké obrazovce hrdinové a hrdinky prožívají milostná i bojová dobrodružství, vyhasínající životy pacientů se dostanou pouze na monitory za jejich hlavami: krevní tlak, tep, EEG. Muž na vedlejším lůžku se obvykle neprobíral z bezvědomí, jen stále rychleji chrčivě dýchal a žena u okna se buď nahlas broukavě smála, nebo vzlykala. Najít souvislost s děním na obrazovce bylo ale obtížné, už protože Viktor na své spolupacienty neviděl, jejich lůžka byla oddělena mobilními zástěnami. Ani oni by ho neviděli, kdyby umíral; a představa vlastní smrti před velkou obrazovkou, na níž běží 1 072. díl Ordinace v růžové zahradě, mu sice přišla docela symbolická, ale o nic méně děsivá. Všichni chcípneme před obrazovkami?

A bude ještě hůř, protože při odpoledním vyšetření se zjistí, že Viktor nejenže má problémy se čtením, ale i s psaním. Při jednoduchém diktátu čárá do bloku jen klikyháky, které po sobě nedokáže přečíst. Viktor je vyděšený k smrti: jak by mohl bez psaní žít, přežít? Mladý neurolog se ovšem tváří skoro potěšeně, jako by v bažinách těchto poškozených mozků konečně našel něco zajímavého. Nějakou vzácnou fosilii: prázdný otisk něčeho, co kdysi bývalo živým tvorem.

„Nebojte, tohle se určitě zase spraví,“ uklidňuje Viktora, jehož pravačka stále roztřeseněji čárá do bloku. „Kognitivní funkce se zdají zachované, ty tělesné taky. Zítra uděláme kompletní testy. Jste tu příliš krátce. Chce to jen trpělivost.“ Lékař se zamyslí, pak na to přijde. „Spoustu trpělivosti.“

Takhle to aspoň vypráví Viktor. O tři týdny později, když už jeho program někdo přepnul z divácky oblíbeného nemocničního seriálu na tesknou allenovskou grotesku o literátovi, který kvůli zlomyslnosti osudu (nebo toho, kdo drží v ruce ten opravdový ovladač) nedokáže číst ani psát: ufňukaný příběh o hypochondrovi, který je náhle stižen skutečnou bolestí, jejíž trýznivosti, tak malé ve srovnání s gangrénou současného světa, je už jen málokdo ochoten uvěřit.

„Ale já ti to přece věřím,“ říká jeho exmanželka Hana. „Chápu, jak to pro tebe musí být strašný. Takovej knihomol jako ty. Ale možná bys to měl vnímat jako příležitost vidět svět takový, jaký opravdu je. Nejen jako materiál pro své příběhy.“

Sedí spolu ve veganské kavárně Eden, odkud se svět může jevit jako příjemné místo. Hana neplýtvá soucitem, ale napíše mu adresu meditačního centra, kde by ho prý mohli zase vyladit na správnou tóninu. Vůbec jí nedošlo, že Viktor ten papírek nedokáže přečíst. Nebo to ví – stejně jako to, že by jej zahodil tak jako tak.

Zatímco jeho kolega o dva dny později řekne: „To je tak nádherně symbolické…“ To protože Viktor mu vyprávěl, jak dostal mrtvici ráno na záchodě, při četbě literárního měsíčníku. „Kdyby si zrovna Hana náhodou nepřišla pro nějakou starou pojistnou smlouvu, našli by mě až za pár dnů – s posraným nahým zadkem a tváří v textu o potřebě větší ideové angažovanosti v české próze.“

Není to pravda. Kolega to ví, protože minulý týden mu Viktor vyprávěl, že ho tetka mrtvička klepla přes prsty při masturbaci. A kolegu stejně zajímá něco jiného: „Copak tvoje bejvalka má klíče od tvýho bytu?“

„No a co? Ona mi chodí zalívat kytky, když jsem na dovolené – a já zase k ní chodím krmit její kočku.“

„Takže ona zalejvá tvou seschlou kytku, a ty se staráš o její chlupatou kočičku…?“

Jediný, kdo nechce s Viktorem hrát tuhle hru, je jeho syn. Čtyřicetiletý právník při každé návštěvě kriticky zkontroluje pořádek ve Viktorově garsonce, stejně jako ten v otcově hlavě. Zajímá se o to, co říkal neurolog, jakých pokroků dosáhl u logopeda, jak to vypadá s otcovou pravostrannou centrální hemiparézou a zda se nějak změnily jeho alexie a agrafie. A syn mu taky položí jedinou dobrou otázku ze všech: „A co budeš dělat, když se to nespraví?“

Jenže o tomhle únikovém plánu se synem mluvit nesmí. Vždyť se dokonce i v duchu vyhýbá tomu slovu… byť jej nedávno při sledování sitcomu Dva a půl chlapa pobavila hláška realitní agentky, která na pohřbu svého klienta říká: „Probůh, proč tomu hned říkat sebevražda? Já na to radši myslím jako na podařený pokus…“

Jenže jak vlastně napíšu dopis na rozloučenou?

Samozřejmě, jen pokud se nepodaří vše zase vyladit na správnou tóninu. Otrok doslovnosti Viktor si představuje svůj současný hudební nástroj – po všech těch dávno ztracených srdcových flétničkách a zborcených harfách – jako tympán. Veliký bronzový kotel plný prázdnoty, překrytý už jen docela teninkou blánou, na niž osud tluče paličkami. Monotónní temný zvuk od rána do večera, ještě temnější od večera do rána. Dokud ta pergamenová blána nepraskne.

Ale ještě jeden bronzový kotel. Rovněž hudební nástroj. Říká se mu vodní zvon. Kotel se naplní vodou, a když hudebník přejíždí mokrými dlaněmi po rukojetích toho kotle, zvon vyluzuje tlumený chvějivý zvuk. A při určité frekvenci se na hladině vytvářejí pravidelné obrazce, poté se vodní kapky dokonce začnou vznášet vzhůru, obrácený déšť, velká vodní hudba.

Je to jen fyzika, nic metafyzického, vysvětloval Viktor manželce snad stokrát. Než se odstěhovala, což mu způsobilo bolesti fyzické i metafyzické. V duchovním společenství, jehož je Hana náruživou členkou, se vodní zvon nazývá Vodnářským zvonem a jeho zvuk – samozřejmě že jen tehdy, hraje-li na zvon guru této sekty – je pokládán za léčivý. Hana Viktorovi nabídne, že by jej mohla k léčiteli objednat, zda by mu nepomohl s jeho problémy; a když Viktor pyšně odmítne, nenechá se jako správná misionářka odbýt a přinese mu aspoň pár cédéček.

Taky mu ale přinese kočku. Svou kočku. S prosbou, zda by se o ni nemohl tři týdny starat. Hanino vysvětlení zní logicky: ona odlétá se svým duchovním spolkem do Indie a syn má příliš malé dítě, to by s kočkou nešlo dohromady. Ale Viktora tím neošálí; je mu jasné, že Hana mu přihrála kočku, aby spíš kočka pečovala o něj. Aby si nic neudělal, než se Hana vrátí. Kdysi už doma totiž kočky měli, Hana ví, že Viktor by nenechal kočku osamět. A ano, Hana to i potvrdí: „Musíš se starat i o někoho jiného než sám o sebe. A s lidma ti to nikdy moc nešlo, dokud jsi z nich neudělal své postavy.“

Budiž, tři týdny to Viktor ještě vydrží. Zvláště když jeho stav se přece jen trochu zlepší: čtení ani psaní mu sice ani nadále nejdou, ale jinak jej mrtvice příliš nepostihla. Je sice na dlouhodobé neschopence, má ale ranní i odpolední vycházky, je tedy zcela soběstačný. Když si vzpomene na spolupacienty z jipky, zápasící o každý krok nebo slovo, dobře ví, že jakékoli stížnosti by byly rouháním. V redakci zřejmě nikomu nechybí, kromě pár počátečních soustrastných esemesek už se nikdo neozývá. A jakkoli míval svou práci velmi rád, najednou se mu po ní nestýská. Snaží se, aby se mu nestýskalo ani po čtení: připlatil si za rozšíření programové nabídky kabelovky, denně zhlédne dva tři filmy, místo porna má najednou radši dokumenty o zvířatech a stále hlasitěji se směje nad starými sitcomy – někdy tak, až se i kočka poleká. Stejně rád se ale desítky minut dívá i na tu kočku, pomalu přejímá její povalečské způsoby i lhostejnost k čemukoli jinému než přítomnosti.

Ze své profese ví, že pauza je nedílnou, někdy i nejdůležitější součástí čteného textu. Pauza hraje. Teď ale neví, je-li jeho současná situace jen významnou pauzou mezi slovy, nebo spíš bezmocnou odmlkou, případně tichem po technickém selhání, asi jako když autorádio ztratí v příliš dlouhém tunelu signál.

Ztráta signálu, to bude nejspíš ono. Říká Viktor sobě i kočce. Kupodivu bez lítosti.

Ale pak uslyší v rádiu na Vltavě nečekaně báseň, která mu lítost zase doleje do sklenice. Viktor zná zpaměti desítky básní, ale právě tuto se už roky pokoušel ze své paměti vymazat. Jenže s mozkem je to prý jako s harddiskem: nevymažete vůbec nic, nanejvýš ten nepohodlný záznam můžete zkusit přepsat jinými záznamy. Možná jsem celý život nepsal, ale jen přepisoval, pomyslí si Viktor. A aniž by vyčkal konce té dlouhé básně, přepne rádio na CD přehrávač. Něčím přece musí tu starou báseň přehrát, přemazat, přehlušit! Ale nemá doma skoro žádnou hudbu, manželka si ji při rozvodu skoro všechnu odnesla s sebou, to není metafora. Takže přece jen ten vodní zvon? Mystický nástroj naštěstí hučí podobně jako elektromagnetická mazačka, jednoduchý brutální nástroj, jímž v analogové době rozhlasové techničky mazaly staré magnetofonové pásy, aby na ně mohly ve studiu nahrát nový pořad. A o to Viktorovi jde. O nový pořad na starém nosiči.

Kočku, dřímající na koberci, ten rozechvělý zvuk z reproduktorů probudí, pak se ale převalí na záda a začne vrnět v podobné vibraci i tónině. Viktor si lehne vedle ní, taky na záda, ale jeho rozechvění je jiné. Méně příjemné. Kde tuhle báseň proboha vyhrabali? Pak poslouchá chvění vodního zvonu, své chvění i chvění kočky, a aby přemazal své dávné vzpomínky na tu mrtvou dívku, představuje si vodní kapky, jak vyskakují a stoupají z hladiny toho obřího hudebního nástroje, výš a ještě výš, až se dotknou jeho tváře.

Když se probudí, venku už je tma. Vlastně ho probudila kočka, která drsným jazykem olizuje jeho tvář. Asi má hlad, nebo jí chutnají jeho slzy. Ale Viktor cítí, že v pokoji je ještě někdo. Ještě někdo tu dýchá a potřebuje ho. Vodní kapky stále šumí, takže asi nespal dlouho; pak si ale uvědomí, že teď už jsou to kapky deště za otevřeným oknem. Jako tenkrát. Viktor se chvěje jako ten zvon; vlastně jím i je, kotlem plným vibrující kapaliny. Vzpomíná, že tehdy také pršelo, tu první noc, kdy všichni byli nejenže živí, ale i nesmrtelní. Vzpomíná, jak jim – jemu a té nesmrtelné dívce, která napsala onu báseň – Mirek a Pida přinesli z hotelové kuchyně na pokoj plný tác ukradeného jídla, aby neumřeli hladem nebo vyčerpáním, a jak se na ně oba přátelé dívali, jak nazí hltavě jedí a pijí, a jak Mirek řekl: „Tohle je lepší než všechno porno na světě.“ A vzpomíná, jak pak zase ležel ve tmě vedle té dívky a nemohl si vzpomenout, jak vlastně vypadá její tvář. Až do svítání upíral oči do tmy a přišlo mu neuvěřitelné a nepochopitelné, že miluje někoho, jehož tvář si vůbec neumí vybavit ani představit.

Teď, v podobné tmě, už to umí. V rozrušení až příliš stiskne kočku, která zasyčí a sekne po něm drápky. Něžnými drápky: tak se přece jmenovala knížka povídek, kterou tehdy oba četli. Od Vladimíra, který už je taky mrtvý. Ale Viktor je ještě živý, najednou to po dlouhé době cítí – a nejen proto, že má erekci. Asi jako tenkrát, když v opožděném svítání konečně uviděl její tvář, pohlédl do těch nažloutlých očí a v závanu lehounce páchnoucího dechu poprvé uslyšel ona slova, jež se později stala oblíbeným sloganem celé jejich skupiny:

„Co budeme dělat, když to nebudeme dělat…?“

Teď se Viktor usmívá stejně jako tehdy, jde nakrmit kočku i sebe a pak najít tu starou báseň. Na okamžik dokonce zapomněl, že si ji přece nedokáže přečíst. Ale už má aspoň motto, heslo a v nejhorším i epitaf pro dny (a noci) příští.