Jedním ze symbolů svobody filmů 20. století byla bezstarostná jízda autem a kouření cigarety. I v československých normalizačních filmech byla vlastní „kára“ symbolem úspěchu a svobody. Po revoluci natočil Jan Svěrák dodnes populární film Jízda, v němž dvojice mladých mužů brouzdá krajinou v podomácku vyrobeném kabrioletu s mladou ženou a k tomu jim kapela Buty zpívá „najdem si místo, kde se dobře kouří“.

Cigarety už dnes ani v Česku nejsou symbolem ničeho jiného než sebe sama. Relikt minulosti, kterému se sice stále věnuje dobrovolně i nedobrovolně velké množství lidí, ale se svobodou by je dokázal propojit už asi jen Václav Klaus. Takzvaně západní trend vytlačování cigaret z veřejného života jsme s brbláním akceptovali a po svobodně zakouřených hospodách už neprahnou většinou ani kuřáci. S auty je to jiné.

Vytlačování aut z evropských měst se u nás setkává s nepochopením. Když jsem se coby dítě poprvé dostal v raných 90. letech se zájezdem do západní Evropy, chlapům tehdy v evropských městech, které jsme projeli, padaly čelisti z kde čeho, ale z aut především. Že je jich tolik, má je každý a navíc samé žádoucí západní značky, zatímco v jejich hlavách se odvíjela traumata z nekonečných předrevolučních pořadníků na dýchavičné Škody 120.

Dnes máme aut na osobu více než v leckterých západních zemích, a pokud se svoboda rovná autům, pak jsme dávný vzor dávno dohnali a často předehnali. Přesto však míra svobody a volnosti nevzrostla. Naopak s rostoucím množstvím aut se stalo prakticky nemožné se kamkoli dostat. Města vypadají jako bazény v parném létě, v nichž všichni stojí vedle sebe a nikdo nemůže nikam plavat.

Zatímco více a větších bazénů a plováren se nestaví, což je škoda, s auty je to jiné. Nikdo si nechce připustit, že je problém v autech, a tak se problém hledá v cestách, které jsou malé, úzké, a kdyby měly více pruhů a všude bylo více parkovacích míst, svět by byl zase v pořádku. Byl by svobodný a nespoutaný a každý by si jel, kam by se mu zachtělo. I když ne tak docela, protože plno je ve stejný čas na stejných místech, jako by snad každý nemířil někam svobodně o své vůli, ale všichni se pohybovali taženi či tlačeni jakousi vnější nutností. Skoro by se mohlo zdát, zda by nebylo lepší, kdyby všichni, co jedou ve stejnou dobu stejným směrem, nejeli tak nějak spolu, vlakem či autobusem. Jestli by nakonec nebyli všichni mnohem svobodnější a ti, co vezou neodkladně cement do porodnice či babičku na stavbu, by měli pro jízdu autem prázdnější silnice.

Možná by pak toho všeho lomozu v ulicích ubylo a existovat v prostoru měst by přestalo být tak strašlivým utrpením, jakým je dnes. Možná by pak tolik lidí netoužilo z měst každý pátek ve svém voze utéct kamsi na venkov, kde se už dávno kvůli kolapsu veřejné dopravy bez auta žít nedá.

Je to samozřejmě komplikovanější i tím, že jsme jako země tak trochu závislí na produkci aut, a máme tak s nimi podobný vztah jako Afghánistán s heroinem a Kolumbie s kokainem. Přesto by nám dieta prospěla, stejně jako změna přístupu k autům, které se stále vznáší coby bozi úspěchu nad hlavami nejen střední třídy. Symboly touhy být někde jinde, než člověk zrovna je, zatímco reálně se pro samá auta nikdo nikam dostat nemůže.