Jsou to spíš jen nenadálé zážitky, různé střípky a otázky, které si průběžně „odkládám“ na svoje webové stránky. Občas se zasním, že bych o Věře Linhartové třeba jednou mohl napsat ještě něco ucelenějšího, ale poslední takový pokus jsem podnikl před více než třiceti lety v „Zadoslovučinění“, tedy doslovu k novému vydání jejích knih Meziprůzkum nejblíž uplynulého / Přestořeč (Mladá fronta, 1993). Bylo to ve věku, kdy se člověk ještě neptá, kde vůbec bere k něčemu takovému odvahu… Teď už by to místo doslovu byly asi jen drobné vpisky na okraji stránek. Nebo jen značky, co by stálo za nové přečtení a promyšlení.

17. dubna 2014

Ta kniha byla úplně průhledná. Ukázali mi to pak na záznamu v televizní kameře, viděl jsem to na vlastní oči: vzal jsem ji do dlaní a bylo vidět skrz. A to prázdné, neviditelné, co se mi propadalo rukou, jsem pak navíc ještě vložil do ruky někomu dalšímu.

Důvod, proč na mě kamera mířila, byl rozhovor věnovaný Věře Linhartové: autorce, která často psala právě o průhlednosti, rozplývání a mizení. Proto se vlastně nebylo co divit, že kniha s jejím jménem zmizela, a to zmizení bylo dokonce natočeno… Všichni, včetně techniků, jsme přehlédli, že má tento titul jednobarevnou zelenou obálku, která v televizním studiu vymalovaném do téže barvy, na níž se „klíčuje“ obrazové pozadí, nutně zprůhlední.

Neuvězním tě ani v průlinčitých stěnách,

napsala Věra Linhartová v Domu daleko. Knížka se zelenou obálkou ovšem neobsahovala její vlastní texty, ale překlady z japonštiny, básně na Lotosovou sútru od mnicha Jiena, Listí slov, květ Zákona.

V duchu východních učení se přímo nabízelo, aby byla technická chyba přijata jako vzkaz a „průhledná kniha“ ve vysílání zůstala. Ta myšlenka všechny pobavila, ale jen proto, že to bylo pro Českou televizi něco zhola nepředstavitelného. Režisér pořadu potom rychle našel řešení, jak dané místo šikovně přestříhat jinými záběry.

Žádná průhledná kniha. Žádné zmatky. Žádné záhady. Žádné zneklidňující důkazy, že literatura si pořád ještě umí zahrát se životem.

26. října 2018

Před dvěma dny jsme jeli v Lipsku autem s básníkem Thomasem Kunstem a on zničehonic vyslovil jméno Věry Linhartové, název knihy Haus weit (tedy Dům daleko) a větu, která mu snad už třicet let nevymizela z paměti:

Hier ist der Ort für Dein Hochzeitsmesser.

Byla to jeho odpověď na otázku, co se mu vybaví, když se řekne česká literatura. Po všech vcelku očekávatelných jménech, jež tak obvykle slýchávám, se najednou vynořilo jedno nepředvídané. Jméno, které bych si vždycky přál slyšet, ale většinou o něm musím sám začít a pustit se pak do dlouhého vyprávění, přirovnávání, historického zařazování… Ale tentokrát to bylo jinak, německý básník sám od sebe zdůraznil, že jestli ho někdo z českých autorů opravdu nezapomenutelně zasáhl, tak to byla přede všemi ostatními právě Věra Linhartová.

A vybavil se mu navíc básnický obraz z Domu daleko, její možná vůbec nejpodivuhodnější knihy. Teď mě láká zjistit, jak asi v němčině zní, jak asi přeložili: „Jízvatební sezazdání. Patříte kosobě. Kosolebě. Mí světkové, mí svědci, mí lenci poddaní.“ A jak si poradili s narážkou na Pustou zemi T. S. Eliota: „Sladké témže tiše plyň až do konce“ v poslední větě titulního textu Dům daleko?

29. května 2018

Sedím v kavárně Fra na večeru věnovaném Věře Linhartové a přichází na mě řada, abych promluvil o tom, jak čtu autorčino dílo. Říkám zhruba toto…

S většinou knih Věry Linhartové jsem se setkal ve věku osmnácti let, a to nejen tak, že jsem je zběžně pročetl. Přijal jsem tenkrát nabídku, abych napsal doslov k novému vydání jejích próz, a to mě donutilo je skutečně prostudovat. Od té doby se k nim nepřestávám vracet a při každém návratu se jenom sám sebe ptám, jak je možné, že mi toho tenkrát tolik nedošlo. Je až k neuvěření, že jsem mohl ještě tak dlouho po přečtení jejích knih zůstat natolik zabedněný. Jak jsem třeba mohl přesvědčeně hlásat nejrůznější avantgardistické nesmysly, jako je například popírání a „osvobozování“ – onen příkaz neustále útočit na nějaké meze, vylamovat mříže a bourat zdi? Vždyť právě tenhle patetický model Linhartová už ve svých textech ze 60. let úžasným způsobem rozkládá a ironizuje.

Podívejme se třeba na první stránky knihy Dům daleko:

Zdi, mříže neneprostupné.

Tohle je, myslím, přesně ten druh věty, který různé čtenáře Linhartové dráždil a dodnes dráždí. Považují to jen za pustou schválnost. Ale čím by se dala nahradit slova jako „neneprostupné“? Řekneme si: Dvojí zápor, takže škrtneme dvakrát „ne“ a máme „prostupné“. Ale tak jednoduché to zřejmě nebude. Co když „neneprostupné“ znamená úplně jinou možnost než „prostupné“?

Pozoruhodné je, že tento dvojí zápor, jestli jsem si všiml dobře, se v próze Dům daleko objevuje právě ve spojení s „prostupným“, případně „neprostupným“. To je slovo, které nás osudově děsí, protože jestli se s něčím v životě potýkáme jako s nejtěžší osudovou daností, je to právě vědomí toho, že některé věci navzdory všemu zůstávají neprostupné. Neprostupná je především hranice mezi životem a smrtí: to, co zemřelo, se nikdy nevrátí zpátky a ani živí, dokud jsou živí, mezi mrtvé nevstoupí. Osudově neprostupné jsou i jiné okolnosti, například zranění těla s trvalými následky nebo vězení, které člověku vezme celá léta. Je marné chtít dostat něco zpět, ta možnost je nám uzavřena.

Podobně bychom si mohli zahrávat s dalšími podobnými slovy, jako je například „nevyhnutelnost“. Co je jejím pravým opakem? Je to něco, co je „vyhnutelné“, nebo něco, co je „nenevyhnutelné“. K tomu citát z Domu daleko: „Nevyhnutelnost trvá. Uvádí mě však snadnější, nepozorovatelnější, mate mě.“

Myslím, že Věra Linhartová tváří v tvář všem těmhle nezměnitelným danostem, jako je neprostupné nebo nevyhnutelné, nepřistupuje na přímočarý modernistický či avantgardistický patos jednoduchého popření. „Příliš nepředčasně vzdáváme klíče od pevnosti.“ Nezdá se mi, že by se snažila na nastavené podmínky útočit s tím, že je třeba vše zbourat a osvobodit se. Naopak bych řekl, že nevyhnutelnost přijímá, ale tak, že ji ve svém přijetí možná postupně rozruší.

Mezi jinými přede mnou ve Fra pronesl svou řeč i Miloslav Topinka. Zaznělo v ní tvrzení, že se u Věry Linhartové setkáváme se zborcením jakékoliv jistoty. Ale je to tak? Možná že jsou její prózy nejistotou, která stojí proti vší jistotě, ale možná, že jsou ne-nejistotou. Možná že jsou zpochybněním, jež stojí proti nepochybnému, ale možná že jsou ne-nepochybností.

Když čtu v Domu daleko věty jako „Mám vůli neodolatelného nepřání“, zdá se mi, že už s mírným předstihem – jsme v letech 1963 a 1964 – míří k jejímu zájmu o mnicha Dógena a zenový buddhismus.

Vybavuje se mi slavná zenová věta: „Máš hůl? Tak ti ji dám. Nemáš hůl? Tak ti ji vezmu.“ Chápu ji tak, že nás upozorňuje na bezmyšlenkovitost, s jakou bereme za dané, že něco buď máme, nebo nemáme, aniž bychom ve skutečnosti uměli fakt přítomnosti nebo nepřítomnosti skutečně prožít. Věra Linhartová má ve své próze větu:

Není tak bolestné mít místo, kde nepřebýváš, jako místo, kde jsi a kde chybíš.

Není to jen jinak řečené „Máš hůl, tak ti ji dám…“?

Ještě bych rád upozornil na to, že se v Domu daleko objevují formulace, které by jazykový redaktor škrtl, protože by je považoval za nečeské, skoro jako by vypadly ze špatného překladu: „Je jisto, zda jsou či nejsou věci nenapravitelné.“ Tam přece čekáme, že „není jisto“. Nebo „je jisto, že“. O pár stránek dál znovu: „Je jisto, zda kdy ještě nevstoupím do podobného.“ Slyšíme pochybnost, která je ovšem předznamenána jako nepochybné tvrzení! Jistota, nejistota, nenejistota?

Linhartová tu „nevstoupila do podobného“, ale do napětí paradoxu. A ten neznamená pouhý myšlenkový úskok. Jak autorka píše v próze TWOR:

Paradox je v mých očích strmý vrcholek, kde protivy docházejí konce, vyčerpávají se, odkrývají se samy jako falešné, splývají konečně v nerozlišitelnu. Úhrnem: nejvyšší bod, jehož kdy může být dosaženo, zatímco zdravý rozum v něm chce spatřovat jen výrok, který ukládá o zdravý rozum.

27. prosince 2007

Vždycky mě překvapovalo, že nadšenými a oddanými čtenáři Věry Linhartové jsou lidé z výtvarných, hudebních, popřípadě filmových kruhů. Čím to? Díky tomu, jak pracují se svým materiálem, vnímají literaturu samozřejmě úplně jinak. Možná že mnoha výtvarníkům vůbec nevadí to, s čím mají problém někteří současní literární kritici a teoretikové – že v jejích prózách takzvaně není příběh, srozumitelná dějová linka. Možná je to naopak motivuje! Způsob čtení, ke kterému Linhartová vybízí, totiž umožňuje vstoupit do knihy nečekaně zprostředka, najít si tam svůj vlastní vstup a výstup. A není ani na škodu, když čtenáři z knihy nakonec zbydou třeba jen tři stránky – vždyť sama Linhartová v pozdějších letech, už ve Francii, pochybovala o samotné formě knihy a přemýšlela, jakým způsobem ji otevřít, zprůchodnit, proděravět… Nezajímalo ji to ovšem kvůli hledání originality, spíš jí šlo o živoucí útvar, který mění čtenářskou zkušenost. Takové představy se ovšem objevují už v jejích raných povídkách – třeba ve „Vícehlasém rozptýlení“ se šílený básník Dylan Thomas svěřuje se svou touhou zmaterializovat slova a nechat je hmotně působit na člověka.

22. března 2018

Věra Linhartová dnes oslavila narozeniny. Celý týden jsem se chystal, že jí do Paříže napíšu. Zároveň jsem si říkal, že nejlepší způsob oslavy bude si od ní zase něco přečíst. A jak vím z jednoho dopisu, který mi napsala, ona sama považuje za své vrcholné literární dílo francouzský překlad japonského mnicha Dógena La présence au monde.

Napadlo mě tedy, že si v této knize zkusím „k narozeninám“ vyhledat náhodné věty. Skočil jsem na stránku 71, kde mě hned upoutala věta: „Sachez que la fleure et la terre, l’une comme l’autre, ignore la naissance.“ Ve volném překladu: „Vězte, že ani květina, ani země neznají zrození.“ A o několik řádků níže: „Ce qu’ on appelle sans naissance designe l’ éveil suprême.“ Neboli: „To, co bývá nazýváno ‚bez zrození‘, je svrchovaná bdělost.“

Tohle ovšem maže samu myšlenku „narozenin“. To nejdůležitější se nerodí. K čemu potom přát?