Radek Kubala

Zelená dohoda není hrozba, ale na záchranu klimatu nestačí

Zelená dohoda je založená na představě, že dokážeme zajistit růst HDP i chránit klima. Já tvrdím, že se musíme zbavit HDP a do ukazatelů kvality našich životů zahrnout také množství volného času, kvalitu ovzduší a životního prostředí, majetkovou a příjmovou rovnost či obecný pocit štěstí.

Esejistika – Esej
Z čísla 5/2023

Kolem Zelené dohody se šíří mnoho polopravd a omylů. Většinu z nich v České republice šíří politici, ale i nepoučení novináři. V tuzemsku se debata o evropské klimatické politice smrskla na diskusi o konci prodeje aut se spalovacím motorem v roce 2035, jak dokládají i data zveřejněná výzkumníky ze STEMu shrnuté ve studii „Česká (ne)transformace“. Nicméně Zelená dohoda toho nabízí mnohem víc. Sama o sobě ovšem nestačí a navíc je založena na chybném předpokladu, že ekonomický růst může pokračovat donekonečna.

Než se však pustím do kritiky evropské klimatické politiky, tak na úvod představím, co se v ní ve skutečnosti skrývá. Zelená dohoda není plánem na zničení evropského průmyslu, cílenou snahou uvrhnout ještě více lidí do chudoby nebo připravit nás o náš životní styl, jak se nám snaží tvrdit někteří politici a média. Ve skutečnosti se jedná o ideu, že Evropská unie jako celek má směřovat k výrazné ekologizaci, zbavení se závislosti na fosilních palivech a k dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050.

Nejedná se tak o jednu politiku, ale myšlenku. Tuto myšlenku pak naplňují konkrétní politiky a cíle. V rámci Zelené dohody Evropská unie již schválila cíl snížit emise skleníkových plynů do roku 2030 o 55 % oproti roku 1990, stejně jako přijmout zemědělskou strategii „od zemědělce ke spotřebiteli“ (Farm to Fork Strategy), soubor politik na snižování emisí s názvem „Fit for 55“ a v současnosti kvůli klimatické politice směřuje k odstoupení z Energetické charty.

Zelená dohoda je tak otevřený proces, v rámci kterého Evropská unie v součinnosti se členskými státy upravuje svoje zákony tak, aby celý kontinent směřoval ke snižování emisí. Důležité je však zmínit, že po loňském vypuknutí války na Ukrajině Evropská unie šlápla na plyn a pod hlavičkou Zelené dohody přijala novou politiku nazvanou „RePower Europe“, která má urychlit odchod od fosilních paliv (zejména těch z Ruska) a přechod na obnovitelné zdroje energie.

Pro Evropskou unii válka na Ukrajině znamenala zejména důkaz, že se nemůže spoléhat na fosilní paliva dovážená z neevropských a často autoritářských států a že energetická transformace je cestou k posílení míru. Na druhou stranu i v rámci snahy zbavit se závislosti na ruském plynu začaly evropské státy nakupovat plyn a ropu od jiných autoritářských států, jako jsou například Azerbajdžán, Katar nebo Egypt. Tyto dodávky měly být jen dočasné, což bude záviset na schopnosti členských států rychle zateplovat domy, snižovat energii a stavět obnovitelné zdroje energie.

Všechny tyto politiky procházejí standardním procesem, kdy návrh podává Evropská komise a pak o nich jednají Evropský parlament a Evropská rada, kde sedí zástupci států. Kdykoliv se tedy někdo pokouší tvrdit, že Zelená dohoda je útokem Bruselu vůči státní suverenitě, lže. Podobu konkrétních politik totiž spoluutvářejí zástupci států, ať už europoslanci a europoslankyně, ale i ministři a ministryně. Pokusím se proto o důslednou a poučenou kritiku evropské klimatické politiky tak, jak ji vedou významné evropské ekologické organizace.

 

Klíčové politiky Zelené dohody

Klimatických politik v rámci Zelené dohody vzniká mnoho a nemá smysl je zde detailně probírat, protože často jsou velmi technicistní. Proto je zde představím v bodech a s drobným komentářem. Klíčovou politikou je „Fit for 55“, který má sloužit ke snížení emisí skleníkových plynů z fosilních paliv. V rámci této politiky chce Evropská unie proměnit systém obchodování s emisními povolenkami, které v současnosti musejí nakupovat průmyslové a energetické podniky vypouštějící emise oxidu uhličitého.

Od roku 2027 se systém emisních povolenek rozšíří i na sektor dopravy a bydlení. Případné zvyšování cen energií či dopravy s tím spojené by měl vykrýt sociální fond, který má předcházet riziku prohlubování chudoby. „Fit for 55“ však navíc zavádí nové cíle do roku 2030. Například nastavuje cíl snížení spotřeby primární energie o 39 % (nejčastěji skrze zateplování domů), v oblasti obnovitelných zdrojů pak chce dosáhnout čtyřiceti procent po celém kontinentu.

V souvislosti se Zelenou dohodou se často mluví o snížení konkurenceschopnosti evropských podniků a o přesunu veškeré výroby mimo Evropu, nejčastěji do Číny. Nechme stranou, že velká část průmyslu již do Číny své podniky přesunula. Nicméně Evropská komise navrhuje zavést na hranicích Evropské unie takzvané uhlíkové dovozní clo, které by upřednostňovalo dovoz výrobků vyráběných šetrným způsobem. Toto opatření motivuje i státy, jako je Čína nebo Indie, aby snižovaly emise a nevyráběly uhlíkově náročnými procesy.

Celý balíček „Fit for 55“ však lehce zastaral, jelikož po vpádu ruské armády na Ukrajinu Evropská komise představila balíček „RePower Europe“, který urychluje evropskou energetickou transfromaci. Tato nová politika zpřísňuje některé cíle. Například usiluje o snížení spotřeby elektřiny do roku 2030 o 13 % (oproti původním 9 %), zvýšení cíle pro obnovitelné zdroje ze 40 % na 45 %, zdvojnásobení instalovaného výkonu solárních panelů do roku 2028 či výrazně vyšší využívání tepelných čerpadel či geotermální energie. Cílem je zbavit se v následujících letech závislosti na dovozu ropy a plynu z Ruska, ale také posílení soběstačnosti a udržitelnosti Evropy.

V oblasti zemědělství pak Evropská unie schválila již zmíněnou strategii „od zemědělce ke spotřebiteli“ (Farm to Fork), která stanovuje poměrně přísné cíle směřující k ekologizaci zemědělských provozů po celé Evropě. Zemědělci by měli do roku 2030 používat o 50 % méně pesticidů a o 20 % méně minerálních hnojiv. Stejně tak o polovinu má klesnout používání antibiotik u hospodářských zvířat. Až 25 % zemědělské plochy by pak do stejného roku mělo být obhospodařováno v režimu ekologického zemědělství.

K naplňování těchto politik využívá Evropská unie několik nástrojů, jež slouží hlavně k financování výše zmíněných změn. Dlouhou dobu již funguje takzvaný Modernizační fond, který slouží státům s „nejšpinavější“ energetikou (tedy i České republice) na modernizaci energetických provozů. Podobně vznikl Fond spravedlivé transformace, v rámci kterého bude Evropská unie financovat transformaci uhelných regionů.

V reakci na pandemii nemoci covid-19 zavedla Evropská unie také takzvaný Fond obnovy, skrze který mají státy financovat proměnu klíčové infrastruktury směrem k větší udržitelnosti a hlavně odolnosti vůči podobným globálním výzvám, jakou představovala právě celosvětová nákaza. Jedním z dalších klíčových finančních nástrojů pak je takzvaná taxonomie udržitelných financí, jež má sloužit soukromým bankám a investorům jako návod, které investice jsou považovány za „zelené“ a které nikoli.

Ve všech těchto fondech se řeší, zda z nich bude možné platit také rozvoj plynové infrastruktury. Probíhá tuhý boj mezi lobbisty fosilního průmyslu a zastánci důsledné ekologické transformace o to, kolik peněz bude možné využít na stavbu plynových elektráren nebo přestavbu uhelných elektráren na plynové. A je třeba říct, že ne vždy fosilní průmysl vyhraje. Například z Fondu spravedlivé transformace dnes není možné plynové projekty platit, u Modernizačního fondu jsou pravidla pro rozvoj plynu poměrně přísná.

Naopak u zmíněné taxonomie fosilní průmysl zaznamenal významné vítězství, jelikož některé investice do plynové a jaderné energie jsou považovány za udržitelné. Možnosti financování plynu nabízí také Fond obnovy. Debaty o rozvoji plynové infrastruktury v Evropské unii jsou přitom klíčové, jelikož nová plynová infrastruktura nás může na další dlouhé roky uzavřít v závislosti na novém fosilním palivu. Jak navíc říká například studie Světové agentury pro energii: abychom se vyhnuli nejhorším dopadům klimatické krize, nemůžeme si už dovolit rozvoj žádné nové fosilní infrastruktury.

 

Nedostatečné cíle, málo spravedlnosti

Tím už se ale dostávám k vlastní kritice Zelené dohody, kterou v českém mediálním provozu najdete jen málokdy. Přitom tato kritika se v rámci Evropské unie vede běžně a uplatňují ji zástupci občanského sektoru. Jednou z hlavních výtek je celková nedostatečnost plánu Zelené dohody. Jak upozorňují organizace CAN Europe, pokud bychom vzali v potaz historickou zodpovědnost Evropské unie za klimatickou krizi a připustili, že by měla také složit svůj spravedlivý podíl při snižování emisí, dospějeme k závěru, že by Evropa měla by dosáhnout uhlíkové neutrality už v roce 2040.

Různé kalkulace uhlíkových rozpočtů pro Evropskou unii, tedy množství uhlíku, který můžeme vypustit, abychom neoteplili planetu o 1,5 stupně Celsia oproti před-industriální době, mluví také o mnohem větších cílech pro snižování emisí. Celkový cíl pro snižování emisí skleníkových plynů do roku 2030 by pak ležel někde mezi 65 % až 80 %. Stejně tak i cíle pro zvyšování významu obnovitelných zdrojů nebo snižování energetické náročnosti budov jsou značně podhodnocené a zaostávají za tím, čeho by Evropská unie mohla dosáhnout.

Mnohem ambicióznější požadavky má evropská koalice nazvaná Beyond Fossil Fuels sdružující největší ekologické organizace, která na studiích dokládá, že Evropská unie může od roku 2035 fungovat plně na obnovitelných zdrojích energie. Předpokladem však je, že by Evropská unie skutečně „šlápla na plyn“ a podřídila své cíle rychlé energetické transformaci ve prospěch lidí.

Velká část kritiky také směřuje k nedostatečnému zajištění principu spravedlnosti v celém procesu. Například Fond spravedlivé transformace je podroben poměrně velké kritice za to, že si skrze něj na peníze mohou sáhnout také velké energetické firmy. Příkladem může být Česká republika, kde se o peníze z Fondu spravedlivé transformace ucházejí skrze své projekty také firmy jako EPH, ČEZ nebo Severní energetická, které dlouhodobě provozují uhelné a plynové elektrárny.

Hrozí tak, že na projekty obcí, komunit či malých firem zůstane jen málo peněz. Přitom komunitní energetika, založená na drobných projektech vedených obcemi, družstvy, komunitami a malými firmami, by měla být pilířem budoucí energetiky. Poskytuje možnost zbavit energetiku vlivu velkých firem a oligarchů a vrací energii do rukou lidem. Solární panely by byly na každé střeše, větrné elektrárny by spravovaly obce či družstva. Pravidla Evropské unie však umožňují, aby si energetické korporace ponechaly kontrolu nad energetikou a stavbu obnovitelných zdrojů řídily ony.

Stejně tak není jasné, jak bude Evropská unie předcházet riziku sociálních otřesů spojených s hrozícím zvyšováním cen při realizaci některých politik. Na mysli mám například rozšiřování obchodování emisních povolenek na sektor budov a dopravy. Jedním z nástrojů má být Sociální fond pro klimatická opatření, nicméně dosud není jasné, kdo jej bude plnit a jak se bude vyplácet.

Evropská unie zastává princip „znečišťovatel platí“, v rámci kterého by měly náklady na transformaci nést zejména fosilní korporace. Nicméně v praxi se dodržování tohoto principu nedaří. Příkladem může být v současnosti zaváděná válečná daň (windfall tax), které se energetické firmy snaží za každou cenu vyhnout. Například firma EP Commodities Daniela Křetínského chce kvůli riziku placení této daně odejít z České republiky. Podobně zemědělské politiky (zejména zemědělské dotace) jsou koncipované tak, že prospívají zejména velkým agrokorporacím.

 

Nekončený růst není možný

Hlavním nedostatkem Zelené dohody však je, že vychází z naprosto mylného předpokladu. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová Zelenou dohodu prezentovala jako plán na to, jak zajistit zelený růst v rámci Evropské unie. Podobně proponenti této politiky často mluví o tom, že je možné skloubit nekonečný ekonomický růst s cílem dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050.

Přitom například Evropská agentura pro životní prostředí zřizovaná Evropskou unií sama v jedné ze svých studií seznala, že pokračování ekonomického růstu není slučitelné s evropskými klimatickými cíli. Zelená dohoda je založena na myšlence takzvaného decouplingu, který tvrdí, že je možné odpoutat ekonomický růst od spotřeby materiálů a ničení životního prostředí. Jak však ukazují výzkumníci jako Jason Hickel, neexistují žádné důkazy, že takový decoupling je vůbec možný.

Právě naopak ve svých studiích ukazuje, že pokračování ekonomického růstu je v rozporu se snahou ochránit životní prostředí a zastavit klimatickou krizi. Jinými slovy, pokud budeme chtít jako společnost překonat v současnosti probíhající ekologickou krizi, budeme se také muset hlouběji zamyslet nad fungováním celé společnosti. Určitě budeme muset výrazným způsobem snížit spotřebu a opustit model ekonomiky založené na neustálém konzumu.

Stejně tak budeme muset promyslet, co považujeme za důstojný a kvalitní život a jestli neustálé nakupování věcí, práce „od nevidím do nevidím“, stres provázející většinu našeho života a stálá konkurence k těmto cílům vede. Naopak si myslím, že bychom měli žít naše životy sice materiálně skromněji, zato však můžeme získat hojnost v jiných životních aspektech. Můžeme například požadovat kratší pracovní dobu, čtyřdenní pracovní týden, přístup ke kvalitním veřejným službám, dostupné bydlení, čisté ovzduší nebo volný čas na navazování a prohlubování vztahů s našimi blízkými.

Ve skutečnosti právě tyto aspekty dělají náš život kvalitním a šťastným, nikoliv nový telefon nebo automobil. Zelená dohoda je založená na představě, že dokážeme zajistit růst HDP i chránit klima. Já tvrdím, že se musíme zbavit HDP a do ukazatelů kvality našich životů zahrnout také množství volného času, kvalitu ovzduší a životního prostředí, majetkovou a příjmovou rovnost či obecný pocit štěstí. Zelená dohoda takovou revoluci určitě nepřinese. Je na nás, abychom využili pozitivní politiky obsažené v Zelené dohodě, ale zároveň požadovali mnohem víc.

Chviličku.
Načítá se.

Souvisí