V neděli nás v chudinském Burlingtonu čekala prázdná, široká třída, vítr, liják. Ian řekl: „Takovýho výletu jsme schopný jen my,“ a měl pravdu. Nikdo nikde. Všichni zalezlí, je jasné, že je jim takhle dobře. Tak co, že jsou chudí. Už to, že jsou doma, místo aby se v tomhle počasí procházeli, je milé, spořádané. Určitě ne jako my dva – ani milí, ani spořádaní!

Do města vede nadzemní lehké metro, hotový zázrak v Americe, zemi zázraků s bídnou hromadnou přepravou. Ta v menších obcích téměř neexistuje, mimo velkoměsto se člověk bez auta nikam nedostane. Ale zázračně vzácný vlak z Camdenu do Trentonu jede přes město Burlington. Sám Burlington je zázrak – stařičký, chudobný, kouzelný děda. Nebo černokněžník, spokojený s nouzí místních obyvatel? Na každý pád tu sedí na řece Delaware a přemýšlí. Jako někdo, kdo kdysi dávno zemřel, ale umírá pořád znovu.

Na křižovatku High a Broad Street prší. Nedělní srážky. Jako každá neděle, i tahle připomíná historické památky, záblesky podvědomí. Tady je nekonečno.

A tak nás to burlingtonské ticho, trochu zlověstné, vede k nábřeží, k těžké řece Delaware. Na jedné z pobřežních uliček stojí domek, kde svého času přebýval generál a prezident Ulysses Grant. Očumujeme, ale zaklepat se neodvážíme. Co když je doma? Dům je nízký, v starostlivé péči svých nynějších obyvatel. Další historické domky tu stojí a moknou jako my. Mezi nimi stavení, ve kterém se narodil James Fenimore Cooper. K jeho domku přilepený rodný dům Jamese Lawrence, důstojníka námořnictva Spojených států. Lawrencova poslední slova „Nevzdávejte loď!“ v Burlingtonu dodnes žijí na praporech vlajících na žerdích u řeky.

Burlington je i rodištěm Cyruse Bustilla (1732–1806), černošského kvakera, abolicionisty, jednoho z pilířů filadelfské černošské komunity a patriarchy početného rodu umělců, novinářů a aktivistů, do které se narodil i Paul Robeson. Bustillův dům jsme nenašli, ale Robesonův domek ve Filadelfii ještě stojí, je v něm muzeum a kulturní centrum. Nejpoučnější je domek sám, malý a skromný. Anebo je nejpoučnější to, že když si Bustilla vyhledáte na Googlu, popisek pod jeho fotkou říká „American baker“? I když, pravda, jako pekař začínal.

Hutná nedělní cesta k řece. Stojíme u zábradlí. Racci v dešti poletují nad Burlingtonským ostrovem uprostřed řeky. Ostrov, kterému se dá věřit, jeho strmým, narůžovělým, bahnitým útesům, neobydleným. Vede k němu jen voda.

Z historického centra Burlingtonu zvaného London se vracíme k autu. Míjíme Historickou společnost Burlington. Na hlavní třídě ani duše, aspoň to tak působí. Najednou se instinktivně ohlédnu a těsně vedle sebe zahlédnu hnědou tvář a hnědé oko, vlhké, živé jako dech. Určitě jsem toho člověka sedícího v dešti na schůdkách historické společnosti vylekala, vyskočil. Vyděsíme se oba, vydáme ze sebe nesouvislé, ale jasné zvuky a pospícháme od sebe. Za chvilku se bázlivě ohlédnu, kde je. Dost daleko, ale i on se bázlivě ohlíží.

Přejdeme ulici. Přejde i on. Naše pantomima končí až u superu. S Ianem nakoukneme výkladními skříněmi. Ve špatném světle vidíme hordy zboží, pytle s věcmi, lidské přízraky v uličkách. Zřejmě i oni sem prchli před námi. Tak vida, přece je tu živo v dešti. Míjíme velký katolický kostel a faru a pár lidí, na které zírám tak nestydatě dlouho, že se na mě jedna paní usměje a pozdraví.

Potom se ubíráme podél řeky tam, kde silnici lemují okázalé vily. Tady to chudé není. Je tu krásný pobřežní park. Zaparkujeme, že se ještě projdeme, ale brzy nám sklapne. Kromě několikametrového příměstského parčíku tohle pobřeží prý patří k honosným vilám. A tak se jen pomalu šineme dál, vlastně kdovíkam.