Zuzanka a Alexandr (fragment prózy) / dvě básně
Zasněžený park se zjevením obličeje hodin
Nějaký sladký zapadák civilizace
Cesty
Po nichž jsem kdysi odcházel
Přehlušen nezbytnostmi právě jako dnes
Zasněžený park se zjevením obličeje hodin
Nějaký sladký zapadák civilizace
Cesty
Po nichž jsem kdysi odcházel
Přehlušen nezbytnostmi právě jako dnes
Konečně byla Zuzanka sama. Zavřela dveře a chtěla otočit klíčem: Ale ten nebyl nikde. Aťsi, myslela si a pomalu usedla do nohou postýlky.
Její život byl náhle jako roztržený bělounký šátek. Půl dala rytíři a půl svírala v ruce. Půl patří minulosti a do druhé poloviny vzlyká. Sejdou se zase někdy? Minulost byla najednou strašně daleko a budoucnost byla v nedohlednu. Všechno, co měla ráda, bylo zpustošeno. Drobounké opony, za nimiž hrává bramborové divadélko, hadříky, do nichž se oblékají panenky, modrá záclonka na okně, kudy kdysi prvně uviděla sníh, vše bylo zcucháno a potrháno. A jako v opravdovém divadle, když se vyměňují kulisy, změnil se pomalu i celý okolní svět.
Zuzanka už neplakala. Oba cípy jejího šátečku se opět sešly. Její rytíř se možná právě vracel. Všude kolem bylo ticho a tma. Už zase si Zuzanka objímala koleno; už zase si počala kousat palec. A do okolní tmy, na Zuzančině nosánku, jako by právě vyšly hvězdičky pih.
Ve dveřích to náhle tichounce zapraskalo. Zuzanka zvedla hlavu a uviděla, jak v šeru pokoje vystrkuje hlavu ze zámku veliký klíč. Ale vždyť tam před chvílí nebyl! Zuzanka vstala, byla ráda, že může zamknout, a šla ke dveřím. Ale sotva se jen přiblížila, klíč opět zmizel. Pohladila zámek, podívala se klíčovou dírkou: Trošku tam táhlo a byla tam tma.
Zuzanka couvla několik kroků; když byla v patřičné vzdálenosti, vystrčil klíč pomalu hlavu. Zuzanka se vrhla ke dveřím. Klíč ihned zmizel. Jako šnek, napadlo Zuzanku, ale počkej! Tichounce, jako kočka, která číhá na myš, obrátila se jakoby nic, pak obešla po špičkách stůl a přikrčila se po straně dveří. Chvíli bylo ticho, Zuzanka ani nedýchala. Pak, strašně pomalu, se vysunula lesklá hlavička a za chvíli trčel klíč pyšně v zámku.
Chňap! a Zuzanka držela klíč za krk.
„Ihned mě pusťte!“ ozval se tenounký hlásek.
To tak, teď když tě držím! zasmála se Zuzanka. A nahlas řekla: „Jak to, že mluvíte?“
„Já s Vámi nemluvím!“ pištěl Klíč. „Já jsem vznešeného rodu! Já jsem Klíč ze Zámku! Já se s Vámi zahazuji! Ihned mě pusťte!“
Zuzanka se trochu urazila. „Nezahazujte se. A se mnou už vůbec ne. Ostatně kdybych chtěla, mohu Vás zahodit sama!“
Chvíli bylo ticho. Potom Zuzanka ucítila, jak ji Klíč zašimral v dlani. „Prosím, nezahazujte mne. Moc by mě to bolelo.“
„Tak vidíte,“ řekla vítězně Zuzanka. „Je dobře, že jste zdvořilejší. Mohla bych s Vámi také zatočit.“
„Prosím, netočte se mnou. Moc by se mi zatočila hlava. Ostatně,“ řekl Klíč po chvíli, „už by to ani nešlo.“
A opravdu ucítila Zuzanka, jak Klíč měkne v její ruce. Byl teplý a ohebný, byl jako z vosku. A za chvíli už jen visel ze Zámku bezvládně jako vyplazený jazyk.
„Neublížila jsem Vám?“ polekala se Zuzanka. „To by mi bylo moc líto,“ a pustila Klíč. To ale neměla dělat, protože Klíč ihned zmizel v Zámku.
Zuzanka se ani nepodívala. Bylo jí jen trochu smutněji. Ve dlani cítila ještě zvláštní svrbění. Po prvé si také uvědomila, jaká je tma. Ale bála se rozsvítit, aby nezmizelo všechno to, co se objevilo jakoby kouzlem.
„Pane Klíči,“ poprosila, „ukažte se mi zase!“
Chvíli se nehýbalo nic. Potom pomalu, pomaloučku vystrčil Klíč hlavu.
„Pane Klíči,“ řekla nyní Zuzanka, jak nejsladčeji dovedla, „vezměte mě k sobě do Zámku.“
„A kdo vlastně jste?“ zeptal se Klíč.
„Jsem Zuzanka…“
„Zuzanka z čeho?“
Z masa a kostí, chtěla Zuzanka původně odpovědět. Ale pak si myslela, že by to nebylo příliš zdvořilé, a proto řekla:
„Zuzanka z Podzemní říše.“
Klíč se zarazil. A jak se zarazil, zmizel opět v Zámku.
„Nezarážejte se,“ zavolala na něj Zuzanka, „není to nic tak zvláštního!“
Klíč opět vysunul hlavu.
„To nejde,“ řekl potom. „Královna spí.“
Zuzanka byla zklamána. „A jak vypadá vaše Královna? Je mladá? Je hezká?“
„Je vůbec nejkrásnější. Spí za dvěma západy.“
„Ach,“ povzdychla si Zuzanka, „chtěla bych také spát za dvěma západy!“
„Zapadnu vždy dvakrát, než usne. Zapadám jako slunce!“
Při těch slovech čněl opět Klíč sebevědomě a hrdě.
„Ach, směla bych Vás vytáhnout?“
„Jen to ne!“ polekal se Klíč. „Kdybyste mě vytáhla, nevešel bych se potom do Zámku!“
Ale Zuzanka pocítila náhle nesmírnou touhu vzít Klíč do ruky. Dech se jí zatajil, oči rozšířily jako stříbrné tůně. Ne, nemohla se ovládnout.
„Naše Královna,“ pokračoval Klíč, „je mi velmi nakloněna. Je mi tak nakloněna, že beze mne nemůže vůbec stát.“
„Ty hrdopýšku,“ vzplanula Zuzanka žárlivě; a jediným pohybem se zmocnila Klíče a vytrhla jej ze Zámku. „Au!“ vykřikla vzápětí a pustila Klíč, který zazvonil o podlahu. Klíč jí vtiskl do ruky své zoubky. Klíč ji kousl do krve. Ale Zuzanka otevřela rychle svou semišovou taštičku, shýbla se pro Klíč a zavřela za ním stříbrný hřebínek zipu.
Potom, trochu udýchaná a s raněnou tlapkou v pusince, usedla opět do nohou své postýlky.
///
Zasněžený park se zjevením obličeje hodin
Nějaký sladký zapadák civilizace
Cesty
Po nichž jsem kdysi odcházel
Přehlušen nezbytnostmi právě jako dnes
Kulhavý ceremoniel
Nahé a krásné ženy
Padající jako lavina žádosti
Po sněhových měsíčkách
Hlubokých podpatků
Hluboko pod mým oknem
Okno budoucnosti
Okno přítele
Tehdy jsem nevěděl
Že k životu stačí otevřít křídla
Tehdy jsem úzkostlivě počítal dlaždice
Tehdy jsem snil o růžovém parku večer
Tehdy jsem věřil v nevyčerpatelnou radost pokladu
V tajemství mládí
Tehdy jsem nepadal ohnivou zdviží let
1950
Do klína oblaku i masožravé rosničky
Do klína deště
Jeskyně jimiž prochází mu ještě mávají
Pokaždé naposledy
Protože v naposledy je všechna velikost i pád
Všechna romantika lidství
Podivuhodného stroje který prodělává své věčné metamorfózy
Umění trpět
Umění vědět
Věděním paralyzovat utrpení a tím povyšovat utrpení na princip utrpení
Desenzibilizovat se
Umírat a nevědět o tom vědět o tom a proto neumírat
Věčně se obrozovat anebo zemříti
Také já jsem chtěl zemříti v krajině jež se ti podobá
V krajině s ještěry s korunkami na hlavách
A podobajícími se dávným totemům
V krajině plné schodišť a sladkých věžiček
V krajině s anděly na jejichž křídlech bych s tebou spal
Kámen obrostlý mechem na dně hradní studny
Kámen v prstenu arkád a staletí
Základní kámen na dně historie
– – –
Ve snu sestupuje básník do své klece s ptáky
. . . . . . . . . .
23. 3. 1967
[pravděpodobně poslední báseň Zbyňka Havlíčka]
Dosud nepublikované texty (fragment prózy a dvě samostatné básně) vybral a Tvaru poskytl pořadatel díla Zbyňka Havlíčka Pavel Čepický
Nadpozemský malíř o večerní chvíli
u podnoží skal a na rostliny,
do písku jako na zlaté žíly,
rozmisťuje fialové stíny.
Byla jsem přesvědčena, že Lenka byla vždycky jakýmsi zvláštním způsobem šťastná právě proto, že mohla a chtěla hodně vzpomínat, že si zpřítomňovala svou bohatou minulost, a to v původních sytých mexických barvách, s vůněmi, horkem, vášněmi i smutky…
Působil jako člověk, který má literaturu skutečně rád, umí jí žít a – věří jí. Byl to on, kdo se stal jedním z korunních důvodů mého dalšího studia na brněnské bohemistice. Člověk – semafor.
Tehdy je jméno Salmana Rushdieho všude vyslovováno anglicky, až to anglista Zdeněk Urbánek nevydrží a cituplným hlasem se přimlouvá: „Prosím, říkejte mu RUŽDÍÍ! On je Ind, a už takhle se mu dost ubližuje!“
Spisovatelé a umělci celkově byli ihned od vzniku samostatného státu vybavováni velkou zodpovědností za výchovu národa, jemuž však měli zároveň sloužit, neboť lid, který si nyní měl vládnout sám, a národ, jenž přestal být cizincem ve vlastní zemi, měl právo si u autorů objednávat konkrétní díla.