Osmá sbírka Milana Děžinského nese název Šestý prst. Cítit v něm významové ozvuky šestého smyslu, něčeho, co nás přesahuje, něčeho, čemu můžeme říkat intuice nebo (básnické) vidění, okamžik nahlédnutí do pravé skutečnosti, v níž vám kdosi krátce, ale intenzivně vyráchá hlavu a jež je ostatním pěti smyslům – pěti prstům – nedostupná, protože ji nelze běžně nahmatat či zaslechnout, je, myslím, namístě. Šestým prstem na levé ruce se chytáme toho, co nám uniká, na jeho nehet nabodáváme opravdové poznání, které nemívá žádné hodnoticí znaménko, zjištění dosažené neúmyslně a bez zapojení dedukce či logiky, to, které námi projede jako nůž, až se nám podlomí kolena, a nelze jej vyhledat ani předvídat jeho blízkost.

Šestý prst je zcela nezávislý na našich rozhodovacích schopnostech, vůli, věku nebo přesvědčení – funguje ovšem i mimo naši emocionální i rozumovou sféru. Šestý prst má ta nejcitlivější bříška, představuji si ho mezi palcem a ukazovákem třetí ruky, ale tuto vizi odnese motto, které ukazuje na palec, ten ocucávaný. Znovu jej připomene báseň o konci dětství:

Malý hoch poprvé narazil na slovo nekonečno
Z prstu si vycumlá stařecký, bílý palec;

báseň o strašlivém poznání toho, co by mohl být svět, o zasvěcení, které se během života ještě párkrát zopakuje, ale už v tu chvíli, poprvé, znamená kontakt se stářím a smrtí.

Jak tohle udělat básní? Pojmenovat symbol šestého prstu nestačí. Milan Děžinský vybudoval básnickou galerii se sítí obrazů, v nichž umně spojuje sytou imaginaci s realitou a realističností. Magický realismus či spíš realistická magie, v níž jsou iluzivní prvky důkazem „šestého prstu“ a jeho nikoli rozmarného působení, protože povstávají z běžné skutečnosti jejím drobným, ale významným pootočením.

Soubor obsahující básně z let 2017–21 (přičemž Obcházení ostrova vyšlo 2017 a Hotel po sezóně 2020 a zřejmě se nejedná o básně vyřazené z těchto sbírek, ale spíše o jiný, paralelně psaný konvolut) je rozčleněn do čtyř číslovaných oddílů, do nichž básně spájí ponejvíce tematická linka: jednička – básně z noci, zachycující obrat snění v probuzení i okamžiky bdění před rozbřeskem. A také básně z hranice lesa – světa mezi domovem, zahradou a zelenou magií, v níž žijí laně s mohutnými parohy – tedy lesa poznání, kudy je možné „vejít do myšlenky“. To je pochopitelně místo nepopsatelně nebezpečné, vždyť

černé rypáky tu nadhazují myší holátka k nebi

a chodí se sem výlučně bez doprovodu. Mluvčí v žádné z básní nevejde tak docela dovnitř lesa, je potřeba stanout na pomezí, těsně u jeho „vchodu“, aby bylo co zahlédnout (kraj lesa, lesní práh, lesní brána se mnohokrát opakuje). Takové otevření vnitřního zraku se neodehraje v temnotě lesa-spánku, ale na prahu usínání, který je paralelou zmíněného obrazu.

Dvojka: léto v Řecku, Kréta, Mykény, Paleochora nebo vlak mířící do Hamburku anebo jen Rač. Ano, i u Milana Děžinského se objeví verše tematizující environmentální katastrofu a, chcete-li, i klimatický žal, zahlédnutý nepřekvapivě při odvezení já ven, kamsi k moři („Vítr nabere do úst vlnu a plivne ji na Amazonii / Sibiř hoří a kroutí se jak cizí tvář, daleko hoří Austrálie; Slunce chladne a v našem vesmíru přituhuje“) nebo básně, v nichž se s nadsázkou reflektují covidové časy („Po roce vyšli jsme obtloustlí a měkcí / Líhly se nové druhy hmyzu, za lesem kouřilo se z hrobů“), samozřejmě proto, že největší tma je

uprostřed nejjasnějšího světla.

Ale mezi těmito básněmi z cest znovu zazáří text vytržený z vytržení, báseň o psu s vizí čehosi, co se chechtá ve větvích stromu, „mezi čenichem a ocasem napnutou strunu“, nebo jiný, o mně, který jsem naroubován v černé větvi-milence, jež mi líbá rameno.

Hrdinou třetího oddílu je jazyk, jeho svůdná, zrádná nebo jen rozmarná krása, kterou tak dobře drží v ústech Ivan Wernisch, jemuž je věnována báseň „Pod horou Meng Ding“, „jejíž jméno zní jak dvojí rána do činelu“. Kde bydlí hmota jazyka? Lze to otestovat šestým prstem:

Vsouvám prst do úst a vše vevnitř je měkké
Jak měkké? Měkké, měkoučké.

Slova označující jsou tím, kým je ten, který je vyslovuje, jimi se proměňuje označované, to ona ho tvoří: „Krab, ostrý kámen, podivný orgán, větrná růže… / Podle toho, kdo to drží.“ Kulisa básní se také proměňuje a spolu s ní podoba hranice, tentokrát je to břeh, nábřeží, pobřeží – hranice mezi pevností a tekutostí.

Ve čtyřce jako by se promítal život od vzpomínky na dětství po předtuchu stáří, je to oddíl o mně a dalších lidech, z nichž žádný

Neslyší, jak skučí vesmírem částečka, která si pro ně letí.

Takto by se snad dalo shrnout „zaměření“ oddílů nebo způsob, jímž do nich byly básně vybírány, ale výrazně a přesvědčivě metafyzické básnické gesto je ve sbírce jednotné („toho, kdo za mě promýšlí každý pohyb / neznám“). Světlo, které se protahovalo lamelami předcházejících básní, dostává v tomto závěrečném oddílu zřetelnou podobu: Tu, nad kterou visí otázka, odkud se bere.

Zdá se, že nejoblíbenějším výrazovým prostředkem Milana Děžinského nadále zůstává podceňované a umlčované přirovnání, něco tak obyčejného, že by to snad ani nemělo mít nárok na výskyt v něčem tak vysokém, jako je báseň. Tolikrát, kolikrát se ale v této sbírce objeví slůvko „jak/jako“, tolikrát se za ním ukáže podobnost, tertium comparationis tak přiléhavé, až má čtenář dojem, jako by mu to sahalo na rameno a do sliznice úst („Natáhnu se pro vodu jak kořen, co zabloudil v hrobce“; „Než nás mlha vyplivla jako pecku, ukousla nám hlavy“; „oči přilepené dovnitř hlavy jak bonbony v kapse“ – Milan Děžinský na nějaké laciné označení lacinosti prostě sympaticky kašle něco živého).

Ústa jsou dalším symbolem přetaveným v motiv, jenž se v Šestém prstu objevuje opakovaně: Jsou místem nejjemnějšího dotyku na světě, polibku, jímž se „poslouchá svět“ („Žít jako dotek“), ale také další hranicí, po které lze toužit – pomezím mezi já a ty, a mezi tichem a slovy, která osvětlují „ústa i kus tváře“ („slova navždy opustila tělo a odplula dohnat čas“; „Držím slovo v ústech / Nafouknutý, rudý v obličeji / Nepustím ho ven“). „Kruhoústí“, jmenovaní v jediné básni, nejsou primitivní živočichové viditelní pod mikroskopem, ale lidé špulící rty tu do písmene o, tu aby projevili náklonnost druhému, nebo rovnou obojí (jako v monostichu „Kdo vyslovuje mumie: líbá“).

Dalším exponovaným prvkem v této knize je kromě komparace řečnická otázka: Rozčilující a provokativní prostředek tu je výsledkem práce „šestého prstu“ a dalším úkolem pro něj: „Kdo je to?“, „Jsem to já už napořád?“, „Kdo na mě myslí?“, „Dává mi někdo odpověď na otázku / kterou jsem nepoložil?“ Tak a podobně ptá se lyrické já svého šestého (bledého a nejveselejšího) prstu, čehosi, co je přesahuje. Šestý prst ukazuje na mne, dovnitř mne i za mne. Odpovědi neposkytuje, ty si musí vyrobit ruka, která ho nosí, a předat je ústům („Cestou zněly otázky, ze země trčely pahýly jak odpovědi“).

Prst, ruka-větev, ústa-slova a cit, srdce-život – to jsou tělesné součástky, které Milan Děžinský jako výrazné symboly v této knize často povolává. „V hrudi motocyklisty se rozlilo srdce“, popisuje se srdceryvnou a naléhavou doslovností báseň o nehodě, „A srdce rejska? Stahuje se ještě šestsetkrát za minutu?“ ujišťuje se jiná báseň (ta, kterou bychom spolu s dalšími mohli zařadit mezi ty reflektující ohrožení životního prostředí, které je ohrožením universa), báseň o tom, že svět se ještě trochu točí. V mrazivé básni lidé nesou v těle hladké, horké srdce, aby je uložili do závěje.

Snad nejuhrančivější srdeční verše

tryskem upaluje horké srdce divočáka
obklopené celým prasetem

budou pravděpodobně těmi, které si čtenář zapamatuje z knihy nejjistěji. Takto to ostatně dělá Milan Děžinský často: Převrací perspektivu a dociluje účinu, dostavuje se efekt takového přemetu, znovu a znovu objevuje se objev, i když možná příliš často stejnace („ze tmy se vevalí obrovská zamlklá hudba / Je jako lastura, která si nás přikládá k uchu“; „Plachta napíná vítr a žene pod sebou moře“; hora se přibližuje „jako obří trajekt“; „Stéblo se chytá tonoucího“; „Ohlédnu se a moře přesune celé pobřeží“). K tomuto postupu se druží i paralelismy, které pracují na podobném principu („V domě bez střechy tak něžně podává dceři / hrnek bez ucha / matka bez hlavy“).

Poslední z motivických linií, kterou můžeme sledovat, pokud bychom se chtěli v textu vrtat, namísto abychom si jej jednoduše užili, jak bohatě nabízí, by mohla být linie světla, stínu, tmy a jejich hloubky. Znovu se vracíme do magického lesa přízraků, které se vytratí, když se ukáže, že rozzuřenou bachyní byl starý pařez, do místa, kde se nepředstírá tak jako doma, že jsi to, co jsi. Kde onen komparátor „jako“ je doopravdy.

V celkové atmosféře básní nové sbírky Milana Děžinského se spojuje odpracovaná, rafinovaná lehkost a zralá objevnost s čímsi varovným, trochu šíleným, děsivým, z čeho naskakuje husí kůže a současně to neodolatelně přitahuje – a přese všechno napětí a absentující odpovědi je v tom klid z poznaného a dosaženého. Nejspíš to bude touha, osamocený únik do zakouzleného světa na hraničních liniích. Ta, která vzniká, když nevzdáte pokusy o bláhový kontakt s vyšším a jdete vstříc zábleskům nadpozemského ze země. Vyhledat je můžete, když je nehledáte, když usínáte nebo se probouzíte nebo nemůžete spát, když se zastavíte u štěpu v zahradě, když v noci vyrazíte sami k lesu a za sebou necháte všechno, co jste znali, když zkusíte zůstat se sebou bez dalšího a

vyklonit se ze své neviditelnosti.

Ale mnohem spíš je to naopak, to my jsme pozorováni, při veškerých těchto snahách, kdy se snažíme zachytit, jak se ze tmy vevalí obrovská zamlklá hudba, která si nás přiloží k uchu a uslyší, jak vyslovujeme slovo Vrskmaň. Jako průvodce či zasvětitele do těchto výprav můžete, musíte vy i ona vzít svůj Šestý prst a jeho oslnivé verše.