Vražda Krista obohacuje Reichovy psychosexuální analýzy o rozměr literární a historický. Napříč dějinami tu sledujeme chronickou tragédii lidstva – instinktivní eliminaci osobností, snažících se zacelit „propast mezi snem o životě a schopností tento život žít“. Ježíš Kristus je v tomto textu symbolem svobodně prožívaného života, vřelosti bez patologických a neurotických blokací, spontánním, celistvým člověkem, který zůstává v kontaktu s vlastními emocemi i širokým kosmem. Právě pro tyto vlastnosti musel být zavražděn. Kristovský princip v sobě nesou všechny novorozené děti, které během vývoje mrzačí výchovné metody společnosti postižené „emočním morem“. Tak je Kristus znovu vražděn v každém dítěti, kterému je systematicky bráněno v tom, aby dosáhlo plné potence života a lásky.

Kapitola V.

Mystifikace Krista

Čtěte kázání na hoře pomalu a pozorně. „Otec“, což je „Bůh“, nahraďte spojením „vesmírná životní síla“. Místo „zlého“, „zla“ dosaďte tragickou degeneraci přirozených lidských instinktů. Mějme stále na paměti propletenost primárních, přirozených a sekundárních, zvrácených, krutých pudů. Ujasněme si, že „lidská přirozenost“ prý v sobě chová „ďábelské“ zlo, tj. krutost, zrozenou z odepření primární potřeby lásky a uspokojení lásky v kopulačním spojení. Soustřeďme se na toto „zlo“ jako draka střežícího přístup k boží lásce v člověku. A teď si přečtěme část kázání na hoře:

Otče náš, jenž jsi v nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše dluhy,
jakož i my odpouštíme našim dlužníkům.
A neuvoď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého.

(Matouš 6, 10–13)1

Živote náš v lásce, jenž jsi z nebes,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jakož i my odpouštíme našim viníkům.
A neuvoď nás v lásky pokřivení,
ale zbav nás od zvrhlosti.

Bůh otec je základní kosmickou energií, v níž má počátek veškeré jsoucno a která proudí lidským tělem jako vším ostatním, co existuje. Bůh otec je však rovněž ona nedosažitelná skutečnost tělesné lásky, zmystifikovaná a zbožněná v Nebe.

Mystifikace tkví v uctívání toliko zrcadlového obrazu nedosažitelné, dráždivé, nežitelné, nedotknutelné, a tudíž nesnesitelné reality uvnitř nás samých.

Lidstvo nedokáže:

1. Rozlišovat a oddělit primární a sekundární lidskou přirozenost.

2. Pochopit ďábelské zlo („emoční mor“ – „hřích“) jako prvotní důsledek, frustraci z odpírání dobra, tj. Boha, tj. života, tj. lásky (včetně genitálního spojení).

3. Pochopit v důsledku výše zmíněného, jak může vznikat zlo, když stvořitel je dobrý.

4. Sebrat sílu k tomu, aby se odpoutalo od ďábla a oné mecha­nicko-mystické dichotomie.

5. Nastolit (nikoliv morální) zákony chránící primární, boží, tělesnou lásku proti emočnímu moru, jemuž se říká „hřích“.

6. Dospět k Bohu, dobru, bratrské lásce otevřením bran pasti, do které je biologická podstata člověka lapena.

7. Přestat chránit zlo emočního moru.

8. Otevřít „jádro“ zrušením morové „střední vrstvy“, tj. „hříchu“.

Láska vycházející z jádra, jakmile je učiněna nedosažitelnou, stává se podstatou mystifikace Boha.

Vražda Krista, který představuje boží lásku v těle, tak prochází napříč věky s neúprosnou logikou.

V důsledku toho je nyní život pojímán již jen jako cosi božího a nedosažitelného, co je nad člověkem a je nepoznatelné. V důsledku toho je již celé věky každá lidská zkušenost, týkající se pravého života, životní vitality vnímána jakoby v zrcadle, jako fata morgana. V důsledku toho vydává člověk veškerou svou sílu, důmysl, dovednost a tvořivost na to, aby od sebe co nejdál udržel skutečnost života, aby každou skutečnost (s výjimkou neživotné mechanické mašinérie) přeměnil v mystický obraz, a to právě proto, aby ji nemusel uchopit, porozumět jí. Člověk pociťuje život, ale jen jakoby z velké dálky, jako minulost, jakoby skrz zeď či mlhu. Ví, že je tu cosi božského, ať už se tomu říká Bůh, věčnost, vyšší poslání lidstva, nadpozemskost, universum, absolutno či světový duch, ale pevně uzavře všechny vchody do své mysli, aby to nemohl poznat, zvládnout to, vysvětlit to. Toto odstranění opravdového, reálného, živého Krista se neudálo jen jednou na počátku křesťanské éry. Dělo se to dávno před tím, než se v historii objevilo Kristovo jméno, a pokračovalo to dlouho poté, co byl Kristus zavražděn. Kristus byl jen nejvýraznějším exponentem této chronické tragédie. Ba co více, Kristus se stal symbolem utrpení a vykoupení od lidského hříchu skrze skutečnost, že nikdo dříve a nikdo později nedisponoval tak jasně vlastnostmi životní vitality, pravého života, pročež byl zavražděn tak ohavným, hanebným způsobem. V legendě o Kristovi se člověk marně pokoušel pochopit a rozlousknout záhadu své vlastní bídné existence. Opět neúspěšně, tak jako vždy, ať již předtím, nebo poté, co byl Kristus zavražděn, jelikož nedosáhl toho, co chtěl nejvíce: sebe sama. Vytvořil si Krista jako symbol své vlastní záhady a utrpení a zároveň si mystifikací Krista uzamkl a nadobro zapečetil přístup k porozumění Kristu. Tím, že člověk viděl Krista jen jakoby v zrcadle, tím, že se mu stal jeho pravý obraz nedosažitelným, učinil se člověk nedostupným sám sobě. Takto lze pochopit, že o Kristu bylo napsáno mnoho tisíc knih bez jediné zmínky o tom, že to člověk sám zabil Krista za to, že Ježíš představoval život.

Ale tentýž člověk, který Krista zabil a později Krista učinil svým milovaným Bohem, musel celé věky cítit svoji tragickou a logickou chybu. Dokázal to nejen nádhernými chrámy, velkolepým uměním, překrásnou hudbou, nejumnějšími myšlenkovými systémy vypracovanými na počest a k uctívání Krista. Nemůžeme se ubránit pocitu, že onen velký povyk kolem Krista měl přehlušit spáchání této vraždy, zahladit zcela i sebemenší ponětí o této vraždě, a tak vlastně umožnit opakování této vraždy hned po ukřižování a dále až k pozdnímu středověku a k hořícím křížům Ku-klux-klanu, k vraždám smířlivých a neškodných černochů na jihu Spojených států a k vyvraždění šesti miliónů bezmocných Židů a dalších miliónů jiných národů v Hitlerově říši.

Od původní vraždy Krista, důvodů, které k ní tehdy vedly, je to dlouhý časový úsek třeba až k vraždění černochů ve městě Cicero v USA, odpůrců režimu v SSSR a Židů v hitlerovském Německu. Je to časový úsek nahuštěný událostmi nejvyšší závažnosti. Přesto žádné detailní popsání těchto historických událostí nikdy neodhalí ani náznak jejich pravé podstaty, jíž je vražda Krista, neboť skrývání této vraždy a jejích příčin je pravou podstatou „emočního moru“. Mění se oběti vraždění. Mění se post hoc udávané důvody k vraždám. Mění se metody vražd místně a časově. Není podstatné, zda Danton sešel ze světa pod gilotinou, zda Lincoln byl zastřelen, zda Gándhí dostal kulku do prsou či zda Wilsona nebo Lenina v hrůze nad zkázou jejich snu sklátila mrtvice. Je to vždy stejná základní červená nit důvodů, které jednou vedou k tomu, že Dreyfus byl na pět let uvězněn za zločin, který nespáchal, jindy k tomu, že v USA nevinného člověka posílá soudce na dvacet let za mříže, za což mu odsouzený ještě křesťansky smířlivě poděkuje, ovšem praví zločinci v této kauze – soudce a prokurátor – si chodí po svobodě. Jsou to důvody, kvůli nimž milióny obyčejných lidí, kteří něco vědí, raději mlčí, protože městem jdou divné řeči a pomluvy. Všechno to vlastně začíná první mystifikací Ježíše Krista, mystifikací, za niž mohou jeho žáci.

Kristovi žáci vlastně opravdu nerozumějí, o čem Ježíš hovoří. Jen si matně uvědomují velký slib, který jim dal. Vnímají jej, pijí z něj plnými doušky, ale nemohou jej strávit. Je to jako lít vodu do bezedného sudu. Prázdní lidé vodu vsakují jako písek – hned ale vysychají a chtějí víc. To ovšem znamená trvalou a frustrující trýzeň. Zde stojí jejich vykupitel Kristus přímo před nimi, živí je, utěšuje, uvádí je v nadšení, hovoří o věku království božího na zemi, ba co víc, předkládá jim důkazy království božího teď a tady, a přesto… Všechno to zůstává nedostižné, nedostupné, marné; jsou jen s to připustit si obraz tohoto, ne však podstatu. Jejich vnímavost je prchavá a to, co slyší, v sobě nepodrží. Proběhne to jimi rychle, je to jako chvění nervů, ale nesetrvá, a co je horší, nic to v nich nezpůsobí. A napjatě naslouchají jeho slovům. Tato slova je sice rozruší, ale to je tak vše. Pokoušejí se jeho slova opakovat, ale moc jim to nejde. A pokud ano, zní to dutě, bez významu, jako mechanická ozvěna odražená od vzdálené hory. Jakmile slova přestanou plynout z jeho rtů, ozvěna se přestane od hory odrážet. Jsou zcela prázdní, nic v nich není s to jeho slova zachytit, čím by je dokázali znovu formulovat.

Sami sebe vnímají jako pusté, pouštní kraje. Sice si to neuvědomují zřetelně, neboť člověk většinou sebe sama nedokáže registrovat dost ostře, ale vědomí této strašné situace tu je, nepopiratelné a bolestiplné.

Snaží se pilně, seč jen dovedou, učit se od Krista a sdělovat jeho slova dál. Záhy ale zjistí, že mu prostě nerozumějí, že mu rozumět nedokáží. Proto se jim zdá, že hovoří v záhadných podobenstvích. Kristus však vůbec není záhadný. Jen jim vypráví dobré, výstižné příběhy. Ale protože jeho žáci jsou uzavření jak pevně sevřené skořápky, mají z něj pocit, že je záhadný, jaksi temný, vzdálený, ne zcela přítomný, divný, tolik jiný, jakoby v mlze či v oparu. Mlha a opar však ve skutečnosti halí je, nikoliv jeho. Uvědomit si to by pro ně nevyhnutelně znamenalo uvědomit si, že žijí smrt. Proto se jim zdá, že mlha obklopuje jeho, nikoliv je samotné.

Čím více je Kristus zasahuje svými přesnými, ostrými výroky, tím odtažitější jim připadá. A zde dochází k tomu, čeho si lze všimnout na každé obecní schůzi v každé zemi, kde se tyto obecní schůze ještě konají: Čím je řečník přirozenější, čím jasnější volí slova; čím bezobsažnější je řeč nebo výrazivo řečníků, oč více se takto zvětšuje vzdálenost mezi pódiem a plénem, tím spíše jsou posluchači náchylní k bezradnému až mystickému obdivu k řečníkovi na tribuně.

Takto se rozevírá propast, kterou již nelze překonat. Propast mezi faktickou neschopností davu řečníkovi porozumět a mystickým ztotožněním davu s řečníkem na tribuně. Do této trhliny Hitlerové, Stalinové, Mussoliniové, Barabášové a vůbec zlosyni všech věků a všech zemí vsazují svůj vliv na lidi. Jistěže si nejsou vědomi toho, jak to dokážou. Právě v tomto místě přetekla bída XX. století okraj únosnosti. Přesto se o tom nikdo nikdy nezmiňuje.

Mystifikace Krista, která začíná jeho odsunutím do ještě větší vzdálenosti, neznamená, že ho vskutku nemilují nebo ho bytostně neobdivují či že nejsou připraveni pro něj zemřít. V daném okamžiku to jen znamená, že cítí, že nikdy, nikdy nemohou být jako Kristus, zatímco Kristus vždy bezpečně cítil, že jeho žáci mohou být jako on. Ne že Kristus se od nich vzdaluje – to oni ho pomalu a nepozorovaně od sebe odstrkují. To je první krok k piedestalu, na nějž bude nakonec jednou provždy postaven – nevyrovnatelný ve své nedotknutelnosti. Jak se často říká, „o tisíc let předběhl svou dobu“ a takto byl zbaven moci. Jeho žáci se snaží být jako on. Trápí se, jelikož se tak moc snaží, ale nedaří se jim to. A čím víc se snaží, tím víc se kdesi v hloubi prohlubuje pocit jejich vlastní bezcennosti. Spolu s tím pak pomalu vzniká nenávist, která se sice nikdy zcela neprojeví, která nikdy zcela nepotlačí jejich lásku ke Kristu, již si nikdy plně neuvědomují, ale je tu, aby tu už zůstala na věky. Kristus je výzvou jejich samé exis­ tenci – emoční, společenské, hospodářské, sexuální, vesmírné. Ale oni jsou zcela neschopni změnit nebo zpochybnit zavedené způsoby svého chování a uvažování. Jsou pevně obrnění, emočně sterilní, znehybnělí, neschopní vývoje.

[…]

Rozdíl mezi Ježíšem Kristem na straně jedné a Hitlerem či Stalinem na straně druhé v tomto tragickém vztahu k lidem lze vyjádřit následovně: Diktátor naplno využívá a zneužívá bezmoci lidu. Dokonce to neváhá na rovinu přiznat, a přesto ho lid oslavuje – i za toto. Diktátor jim říká, že nejsou hodni ničeho jiného než padnout za vlast, a oni nic nenamítají. Ne proto, že je žádá, aby zemřeli, nýbrž proto, že on je ta pravá osobnost: je natolik uhrančivý, že je dokáže naplnit svou silou a předvést jim svou nezdolnost. Lidé z něj sají své posílení a diktátor je do nich vlévá, co hrdlo ráčí. Nikdy nejsou zcela syti, protože z nich diktátorova síla hned uniká – ale dráždí je to a provokuje k tomu, aby řvali, pochodovali, hajlovali, vřískali a ztotožňovali se s velikostí národa. Žádný sociolog v tomto století se dosud neodvážil pohlédnout do hluboké propasti struktury lidského chování. To proto, že emoční mor uzamkl a zapečetil východ z této pasti.

Stalin dělá totéž, jen vychytraleji a rafinovaněji. Zůstává vskrytu a ze zákulisí tahá za nitky jako pravý lišák. Nechává promlouvat jen své portréty. Chová se skromně, nenosí medaile, ale právě tato skromnost je předstíraným divadlem při velkých přehlídkách na Rudém náměstí v Moskvě. Má jiné zázemí než Hitler, a právě toto pozadí velké revoluce roku 1917 určuje jeho chování. V hloubi duše vlastně obdivuje rychlost a účinnost Hitlerových kroků, o čemž svědčí jeho pakt s Hitlerem z roku 1939. Oslnivou okázalost musí nahradit prohnaností. A dělá to mistrně. Ale dělá totéž co Hitler: pro bezmocný lid vytváří obraz, s nímž se lid může identifikovat, čerpat z vůdce fiktivní sílu, která zas hned prchá.

Dokud se vůdcům daří dávat masám příležitost k tomu, aby čerpali z mystéria vůdcovství, jsou vůdci v bezpečí. Nebudou zavražděni. Ale zavražděno je samozřejmě mnoho nových Kristů.

S Kristem je tomu jinak. Nestává se obětí mystifikace ihned. Z počátku nepřijímá vůdcovství, a když se posléze jako vůdce stane kořistí, učiní to tak, že jeho vražda je nakonec nevyhnutelná. Přijme vůdcovství, aniž by obětoval svou pravou podstatu, a proto musí zemřít. To je známkou jeho pravé, vesmírné velikosti.

[…]

Univerzální význam vraždy Krista spočívá v tomto:

Padesát let existence techniky ze dvou set padesáti let existence experimentálních přírodních věd posunulo člověka od koňského potahu až k raketové vesmírné lodi. Osm tisíc let, kdy se člověk zabýval důležitými otázkami lidské podstaty, ho neposunulo ani o píď blíž porozumění sobě samému.

Je zřejmé, že se člověku nepodařilo porozumět sobě samému, protože se neodvážil sám sobě porozumět a uzamkl všechny vchody k poznání sebe sama. To musí mít důvod. Stojí za povšimnutí, že některé věci člověk sám před sebou skrývá. Ale jak se mu podařilo je tak dlouho a tak účinně zastírat?

Nemá smysl zdůrazňovat, jak je důležité porozumět podstatě člověka, zakládat kvůli tomu velké společnosti pro studium lidské povahy a setkávat se kvůli tomu na všemožných kongresech, pokud si nejprve neuvědomíme, že člověk se všemožně snaží, aby se vyhnul porozumění, kým vlastně je.

K věcem, které člověk dělá, aby unikl před poznáním sebe sama, patří rádoby konference na toto téma. A jeho společenská budoucnost beze zbytku závisí na tom, zda bude, či nebude před sebou nadále utíkat a vraždit Krista s neztenčenou silou, kdekoli se objeví.

Dalšími a dalšími vraždami Krista si člověk nadále podřezává bio­ energetickou větev, na které sedí, a tím se se vlastně také odpojuje od všech svých elementárních zdrojů. Toto všechno je velmi dobře známo od vzniku sociální sex-ekonomie, která v procesu vyvracení určitých psychoanalytických teorií na konci 20. let XX. století vynesla do popředí charakterovou strukturu lidí jako rozhodující sociologický faktor historie. Toto poznání však již zdaleka není žádnou novinkou ani nezastaví vraždění Krista, neboť řada sociologů teorii charakterové struktury převzala a ovšem ji zcela zbavila jejího jádra, totiž biogeni­ tality člověka. A proto jsou dnes oceňováni jako velcí sociologové naší doby.