Nad knihou
Eduard Kubů, Jiří ŠoušaT. G. Masaryk a jeho c. k. protivníci

Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm

Reflektuje Svatava Antošová

Co předcházelo vybudování samostatného československého státu? Jaká důsledná, promyšlená a tváří v tvář rakouské cenzuře, tajné policii a všudypřítomným konfidentům nebezpečná práce za tím stála? A jak její aktéři ustáli perzekuci doma a jak v zahraničí? O tom všem vypovídá kniha Eduarda Kubů a Jiřího Šouši: T. G. Masaryk a jeho c. k. protivníci (Karolinum, 2015) s podtitulem Československá zahraniční akce ženevského období v zápase s rakousko-uherskou diplomacií, zpravodajskými službami a propagandou (1915–1916).

Recenze a reflexe – Recenze
Z čísla 14/2016

Knihu lze číst dvěma způsoby zároveň: jako napínavý špionážní thriller i jako historický dokument. Prvně jmenovaný způsob ocení zvláště čtenář-nehistorik, pro kterého bude vcelku snadné do textu „vklouznout“ a nechat se jím vést. Čtivá forma, bohatý obrazový materiál i podrobný poznámkový aparát jej spolehlivě přenesou do krátkého, zato nesmírně plodného období Masarykovy zahraniční akce (leden 1915 – počátek jara 1916), a místy mu dokonce dovolí cítit se jako jeden z jejích protagonistů. Ti, kteří dají přednost druhému způsobu, jistě nepřehlédnou informaci, že kniha vznikla v rámci vědecko-výzkumného grantu „Vídeňští soupeři Maffie a československého zahraničního odboje v letech 1914–1918“, který v roce 2011 vypsalo Ministerstvo zahraničních věcí ČR prostřednictvím své vnitřní grantové agentury. Pro čtenáře-nehistorika je však nutno vysvětlit pojem „Maffie“: jak uvádí Wikipedie, jednalo se o hlavní orgán českého domácího odboje v době první světové války, který řídil zpravodajskou a konspirační činnost a udržoval spojení se zahraniční sekcí. Jeho činnosti se účastnilo více než 200 osob a název byl zvolen podle sicilské organizace známé jako mafie (sic!), neboť někteří účastníci odboje ji údajně obdivovali.

Jak vytočit Vídeň

Nemůžeme-li se Rakousku postavit doma, musíme to učinit za hranicemi. Tam bude hlavním úkolem získávat pro nás a náš národní program sympatie, navázat styky s politiky, státníky a vládami spojeneckých států organizovat jednotný postup všech našich kolonií a hlavně zorganizovat ze zajatců vojsko.“

To jsou slova T. G. Masaryka z počátku války; už tehdy v něm vyklíčilo rozhodnutí organizovat protirakouský odpor s cílem přispět k porážce R-U a Německa a uvolnit si tím ruce k vytvoření samostatného státu. Přípravy podnikal z Prahy: uskutečnil řadu cest po Evropě, kde obnovoval své staré kontakty (Velká Británie) a budoval si kontakty nové (Rusko, Francie, Srbsko). Tyto země vedly s R-U mocnářstvím válku, a tak bylo jen otázkou času, kdy se TGM ocitne v hledáčku policie. Zprávy o jeho aktivitách na cestách poslušně hlásili do Vídně rakousko-uherští diplomaté. Když v prosinci 1914 odjel do Itálie a Švýcarska pod záminkou, že doprovází svou nemocnou dceru Olgu, tušil už, že se možná nebude moci vrátit. A tušil správně; v lednu 1915 mu posílá Edvard Beneš telegram, v němž naléhá, aby se nevracel, neboť mu hrozí zatčení, soud a snad i trest smrti. Beneš nakonec ve strachu, že by telegram mohl Masaryka minout, za ním přijíždí i osobně. Setkávají se v Curychu a Masaryk jej s důvěrou pověřuje budováním zpravodajské činnosti v českých zemích. A tehdy se formuje ona Maffie, v níž jsou zastoupeni i představitelé českých politických stran, kteří mají udržovat styk s politickou reprezentací v zahraničí.

Od července 1915 se Masaryk ocitá po svých veřejných přednáškách na půdě krajanských spolků v Curychu a Ženevě pod zvýšeným dohledem rakouských konfidentů. Inu, nebylo divu, vždyť v nich nepřímo vyzýval k revoltě:

„Za české reformace i český stát se osamostatnil. Doufejme, že tato veliká světová válka také povede náš národ k svobodě, a že podle programu všech českých stran dožijeme se české samostatnosti, – podle slov Palackého, že jsme byli před Rakouskem a budeme i po něm, a bude-li třeba – a bude třeba – bez něho.“ Anebo: „Každý Čech znalý dějin svého národa se musí rozhodnout buď pro reformaci, nebo pro protireformaci, pro ideu českou – nebo pro ideu Rakouska, orgánu evropské protireformace a reakce.“

Vídeň ostře protestovala a upozornila na činnost krajanských spolků švýcarské úřady; ty musely zareagovat, neboť propaganda za osamostatnění českých zemí se neslučovala s neutrálním postavením Švýcarska ve válečném konfliktu. Vyrozuměly funkcionáře spolků, že budou-li ve své činnosti pokračovat, budou potrestáni vypovězením ze země, a na důkaz, že to úřady myslí vážně, byla ve spolkových místnostech v Curychu provedena policejní razie. Podobně přitvrdily i úřady v Praze: je zatčen Alois Rašín, Karel Kramář a další členové Maffie, a v srpnu 1915 je zahájeno stíhání TGM „pro zločin velezrady, vyzvědačství a zločin proti válečné moci státu.“ Těžký kalibr, viďte? Vlivem těchto událostí už nebylo možné pokračovat v otevřeném boji s R-U z neutrálního Švýcarska; jak zdůrazňují Kubů a Šouša, česká odborná literatura tuto diplomatickou ofenzivu ve svých reflexích nedoceňovala a připouštěla, aby byla zastíněna pozdějšími Masarykovými úspěchy v Londýně a Paříži, kam byl nucen zahraniční odboj přenést.

Bez peněz a tiskovin to nejde

K zajímavým pasážím knihy patří ty, které umožňují nahlédnout do zákulisí financování odboje a jím vydávaných časopisů. Masaryk velmi záhy pochopil, že je potřeba pro podporu úsilí o samostatný stát získat v cizině krajanské spolky. V březnu 1915 je obeslal oběžníkem, v němž je například nabádal, aby pomáhaly průniku periodik z krajanských kolonií do Čech, aby udržovaly kontakt s domovem prostřednictvím politicky zralých osob či aby neztrácely čas mluvením, které nevede k činům. Důležitou součástí této podpory měl být i pravidelný přísun peněz, z nichž bylo potřeba platit nejen propagaci (redaktory, tisk) a získávání důležitých informací, ale také reprezentaci. Za pobytu v Ženevě bydlel TGM v třípokojovém apartmánu hotelu Richemond, kde měl pracovnu a kde přijímal vlivné návštěvy; za pobytu v Londýně se s dcerou Olgou usadil taktéž v bytě o třech místnostech. To také něco stálo. Nejvíce peněz teklo z USA a američtí krajané chtěli pochopitelně vědět, kam a na co jimi poskytnuté prostředky jdou. Podrobné vyúčtování však nebylo u konspirační činnosti možné a Masaryk kvůli tomu měl u dárců řadu nepříjemností. Nakonec se mu přece jen podařilo vysvětlit jim, že „revoluce se nedělá s bubnem na vrabce a vyúčtovat prostě nelze.“ Jak s notnou dávkou pikanterie poznamenávají Kubů a Šouša, dokonalý přehled o hospodaření Masarykova odboje měla na rozdíl od dárcovských spolků rakouská policie. TGM však doufal, že nějaké finance potečou i z domova. Spoléhal na příslib náčelníka Sokola Josefa Scheinera, ale sokolská obec peníze neuvolnila. Menší obnos nakonec poskytla Maffie. S obdivem je na tomto místě třeba zmínit E. Beneše, který nejen na odbojovou činnost přispíval ze svého, ale v zahraničí žil na vlastní útraty a nikoliv na útraty Masarykovy akce.

Důležitou součástí odboje bylo vydávání periodik, neboť TGM si byl dobře vědom významu žurnalistické práce. Už za ženevského (a později i za pařížského) období začala ve francouzštině vycházet La Nation Tchèque a souběžně s ní v češtině Československá samostatnost, čtrnáctideník s podtitulem Orgán politické emigrace, jenž byl jakousi nervovou tkání, která spojovala české a slovenské krajanské spolky ve všech částech světa, a zároveň byl i oficiálním mluvčím odboje. Masarykovi velmi záleželo na tom,

„aby nepovolaní nemluvili ve jménu národa, a aby rozčilení nenahrazovalo promyšlený program“.

A opět – podrobně zmapována měla všechna čísla Vídeň, která si nechávala Československou samostatnost překládat do němčiny, a jejíž zpravodajské orgány patřily k nejpilnějším čtenářům. Inu, jakpak by ne, když TGM si nedovedl odpustit jedovaté výpady právě na adresu rakouské byrokracie a vídeňského dvora. List pod jeho vlivem informoval např. o zastavení Masarykova platu na pražské univerzitě či o snahách rakousko-uherského konzulátu v Ženevě přimět jej ke svědectví v procesu proti Kramářovi, tiskl seriál o degeneraci členů rakouského panovnického domu, ironické básně, karikatury apod. Netřeba jistě připomínat, že na vydávání obou listů odboj sice finančně tratil, leč přínosem bylo něco jiného: jejich prostřednictvím, zejména však díky Československé samostatnosti ovládl TGM intelektuálně krajanské kolonie a učinil je součástí zahraniční rezistence.

„Prosazení českého časopisu v cizině tak zaslouží vysoké ocenění. Jednalo se o téměř státnický čin, jenž otevíral cestu dalším úspěchům,“

dodávají Kubů se Šoušou.

Filla, Bezruč a ti druzí

Čtenáře literárního časopisu bude jistě zajímat, zda vůbec a jak se v tomto kontextu profilovali spisovatelé, potažmo umělci. Začněme Emilem Fillou, který se nečekaně objevil na scéně ve chvíli, kdy odboji kolem TGM zkolabovala kurýrní služba mezi Švýcarskem a Prahou v důsledku amatérského selhání některých členů Maffie. Filla si v amsterodamském Telegraafu přečetl manifest Českého komitétu zahraničního ze 14. 11. 1915, vlastenecky se nadchl a přihlásil se Masarykovi do zahraniční akce. Krátce nato se u něj objevil Masarykův posel, kterým nebyl nikdo jiný než E. Beneš: vysvětlil mu situaci a požádal jej, aby zajistil kurýrní spojení přes Holandsko. Tamní česká kolonie však byla velmi slabá a nebylo možné se o ni opřít. A tak do Prahy nakonec odjela s důležitými vzkazy Fillova žena Hana. Její výjezd ukázal, jak nejisté a zdlouhavé je cestovat přes Německo, neboť jeho diplomaté odmítali poskytovat rakouským příslušníkům víza. A tak se Hana Fillová vrátila z cesty nastoupené v lednu 1916 až koncem května...

Rakouská represivní mašinérie vtáhla do svého soukolí i básníka Petra Bezruče. Stačila k tomu neověřená domněnka o jeho autorství dvou básní, podepsaných iniciálami P. B. a otištěných v listu L‘ Indépendance Tchèque, který náhodně nalezla rakouská policie. Bezruč pracoval v té době v Brně jako c. k. poštovní úředník; policie ho vyhledala, vyslechla, provedla domovní prohlídku a transportovala jej do posádkové věznice na Hernalsergürtlu, jíž se přezdívalo Věž smrti či Vídeňská Bastila. Byl obviněn z velezrady (sic!), přičemž přitěžujícími důkazy byly i jeho Slezské písně a soukromá korespondence. Přestože byl Bezruč nakonec pro nedostatek důkazů propuštěn, byl postaven mimo službu a předčasně penzionován.

Celou plejádu slavných literátů si však R-U mocnářství v letech 1914–18 „ochočilo“ a donutilo psát ve svůj prospěch. K tomu sloužil Válečný tiskový stan (VTS), v němž pracovalo na 500 žurnalistů, spisovatelů, sochařů a malířů. Ti všichni byli „najmuti“, aby vytvářeli

„obraz války tak, jak měl být zachován v myslích lidí mimo frontu, a to jak současníků, tak příštích generací. […] Literáti měli z krátkých střízlivých biografických portrétů dodaných vojáky ‚vyčesat‘ válečné hrdiny.“

A kdože z mistrů pera se na tom podílel? Nechce se tomu věřit, ale psavci dosti slovutní: R. M. Rilke, R. Musil, F. Werfel či S. Zweig. Ne, to není kádrování, jen připomínka, že život je dlouhý a málokdy se odvíjí podle jasně nalinkované přímky… Posledně jmenovaný ve svých vzpomínkách napsal, že se mu

„jevilo lepší dělat právě tohle, než vrážet bajonet do střev ruského rolníka“.

Podobně vnímal své působení ve VTS i Werfel – jako cenu, kterou musel zaplatit za odvolání z fronty. Ve VTS pracoval až do října 1918 i „zuřivý reportér“ E. E. Kisch. Ten si při svém hodnocení produkce, jež vycházela z VTS, servítky nebral. Pro něj to byly jednoznačně

„lži podstrkované obyvatelstvu po čtyři léta v podobě oficiálních sdělení, soukromých informací a telegramů zpravodajů“,

R-U mocnářství pak

žurnalistice cizí, literatuře nepřátelská, umění vzdálená vojenská diktatura objímající veškerý duchovní život monarchie“

a samotný VTS

nejkorupčnější ze všech korupcí prolezlých úřadů Rakouska“.

Chviličku.
Načítá se.
  • Eduard Kubů

    Eduard Kubů (1951), profesor, působí v Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK. Pracoval jako odborný archivář v Archivu ministerstva zahraničních věcí a poté jako odborný asistent na Katedře československých ...
    Profil
  • Jiří Šouša

    Jiří Šouša (1952), docent na FF UK v Praze a na katedře právních dějin Právnické fakulty ZČU v Plzni.
    Profil
  • Svatava Antošová

    (1957) je básnířka, prozaička a publicistka. V 70. letech vydávala své texty samizdatem, na počátku 80. let spoluzaložila Patafyzické kolegium Teplice – v té době publikovala v samizdatových časopisech Pako ...
    Profil

Souvisí

  • Takto nazvané čtyřhodinové pásmo v režii Asociace spisovatelů a časopisu Tvar tvořilo doprovodný program letošního knižního jarmarku malých nakladatelů KNIHEX 06, který se konal v Praze na ostrově Štvanice 19. června. Součástí pásma byla přednáška o protektorátní poezii, moderovaná debata na téma „fašismus versus demokracie“, hudební vystoupení, autorská čtení a performance. Ke třem stěžejním bodům programu – přednášce, debatě a performanci – se vracíme v následující reportáži.

    Reportáže – Literární život
    Z čísla 14/2016