No a co mi hodně chutná, ale je to moc drahý, tak si to dopřáváme jenom někdy, to jsou starý dobrý klasický džipsy. Těch se nikdy nepřejím. Znáte to, ne? To vám vkouzne do pussy, ani nevíte jak.

Nevešlo se také několik sbírek autorů již poměrně uznávaných a nepochybně talentovaných, kteří však podle mého mínění svůj mistrovský kus teprve napíšou. Napíšou ho, až si odloží, uvolní si ruce. Možná jim překáží příliš masivní selfie-tyč, možná jen úzkostné sebekontrolovací zrcátko.
(Božena Správcová)

Nebo bych mohla zkusit popsat výraz očí Milady Horákové ve chvíli, kdy ji k trestu smrti odsoudila jiná žena, příslušnice pokrokové avantgardy, když už mám v referátu k avantgardám přihlížet. Asi bych to nedokázala.

V každém případě Wernisch nehodlá připlácnout pravdu ke stolu, přišpendlit si ji na košili, přibít hřebíkem ke dveřím. Podobá se chlapci, kterému v pokoji poletuje sluneční prasátko, kdosi mu ho posílá oknem, rejdí po stěnách, po podlaze, po stropě, občas se ocitne na básníkově ruce, na jeho obličeji. Nechytá ho. Vždyť se chytit nedá.

Ale co s cizími slovy, která se do veršů nijak neukládají? Neukládají, protože jsou cizí. Ivan Blatný, coby básník, branou anglického jazyka neprošel.