Jan Švankmajer dosud žádnou knihu nevydal, až nyní, ve čtyřiaosmdesáti letech. Nejde však o nic překvapivého, o žádné prolomení hradeb. Švankmajerův surrealistický potenciál vzdoruje zakletí do jediné umělecké formy, jakkoli je tento autor nejznámější jako filmař (i v rámci tohoto oboru velmi renesanční). Švankmajer je do značné míry následovníkem konceptu „Gesamtkunstwerk“ Richarda Wagnera: umění nepojímá jako profesní nebo cechovní tvorbu, ale jako hravou spontaneitu. V tomto konceptu se umění stává bezcenným, je-li profesionalizováno. A tak jako říká Ježíš o království Božím,

nelze říct: je tam nebo je tamhle – musí být mezi vámi.

A tak dnes máme před sebou Švankmajerovu knihu nikterak útlou s názvem Cesty spasení a podtitulem „románová dystopie“. Vztah původního autorského záměru a postupného rozmělňování tohoto záměru popisuje připojený Švankmajerův doslov. S románem nemá naštěstí konečná podoba textu mnoho společného. Spíše připomíná postmoderní změť stylů a rejstříků a dvou hlavních románových linií, odehrávajících se v post-dějinách a post-katastrofických Čechách po několikeré povodňové vlně někdy okolo roku 2060. Uvozuje ji Švankmajerův intimní deník, bezprostředně následující smrt manželky, výtvarnice Evy Švankmajerové. V Cestách spasení jsou dále přítomné surrealistické úvahové pasáže, nerealizované scénáře (či scenária navazující na Vratislava Effenbergera a Fernanda Arrábala – s realizací se vůbec nepočítá a text je určen pouze ke čtení), Švankmajerovy rozhovory pro média, zejména surrealistická, zápisky z cest do vzdálených světadílů, dále některá politická prohlášení (Švankmajer píše prezidentské kanceláři Václava Klause, proč odmítá vysoké státní vyznamenání, a připojuje vysvětlení svého postoje ke státu a státní moci). Nedílnou, pro někoho možná zásadní součástí knihy je její výtvarná stránka. Od samotného vydavatelského provedení, kdy na černých semišových deskách zaujmou funebrální secesní ornamenty, po fotografické reprodukce artefaktů Jana Švankmajera, Evy Švankmajerové a některých dalších surrealistů.

Narativní rovina není podle mého názoru pro Cesty spasení určující a jedná se zejména o dvě fragmentární nonsensové hry s alterovaným egem. Švankmajer tu jako dějiště několika táhlých příběhů bez vývoje, naplněných hlavně čekáním na Nepřicházející, představuje českou realitu budoucnosti. Civilizací se přehnala povodňová vlna, série přírodních a vzápětí celospolečenských pohrom, které nám známý stav posunuly zpět do feudálních poměrů. Zůstává ovšem zachována řada bizarních kulturních zvyků odvoditelných z dnešní doby. Tyto narativní linie Švankmajerovy knihy uvozuje teoretičtější, byť hravá úvaha o regresu globální civilizace k feudalismu, kdy si svět rozparcelují nadnárodní koncerny. Občané se pak stanou poddanými knížectví Tesco, Nestlé apod. Lidé této epochy nemají dostupné základní potraviny kvůli ekologickým dimenzím „trojí povodně“, živí se bobulemi a kořínky, ale zároveň podléhají televiznímu zpravodajství, lacinému konzumu i firemní reklamní propagandě. Na opuštěné železniční stanici, okolo které už několik desetiletí neprojel jediný vlak a jejíž koleje zarůstají býlím, stále slouží věrný železničář Jansen. Pečlivě plní své povinnosti: stahuje a vytahuje závory, ačkoli vlaky tu dávno nejezdí; hněte ho, že mu drážní úřad není ochoten dopřát vytoužené červené čepice výpravčího. Ve zbývajícím čase bývá navštěvován médiem Solferinem, duchem padlého vojáka rakouské armády, aby zapisoval či kreslil jeho vnuknutí. (Na Novopacku se spiritismu a „mediánství“ historicky věnovali v hojné míře právě železničáři.) – Druhá důležitá dějová linie zachycuje lidového mudrce Kajfáše ze vsi Okrouhlice, který v této post-dějinné feudální dystopii zkouší z dochovaných fragmentů rekonstruovat minulost, její dějinné vědomí i každodenní mentalitu. Kajfáš čte řadu let neustále dokola pětici dochovaných knih, mezi nimi Leninův spis Stát a revoluce, aniž je schopen jim hlouběji porozumět. Nakonec se postaví do čela beznadějné selské vzpoury proti absurditám novodobého korporátního feudalismu (Okrouhlice připadnou korporátu Tesco).

Styl Švankmajerovy knihy, kterou lze bez nadsázky považovat za prvořadou literární událost tohoto desetiletí, se vyznačuje literární nehledaností. Často připomíná mluvený projev, včetně jeho přirozených nedbalostí, postrádání suverenity, fragmentárnosti, zároveň si hraje se vzájemnými intertextuálními odkazy v rámci knihy. Formulace, stylistické obraty na sebe navzájem odkazují napříč příběhy, kapitolami a pasážemi. Vezmeme-li v úvahu, že Cesty spasení sestávají ze 133 kapitol, je zřejmé, že základní jednotku knihy představují minimalistické texty, aforistické či dějové odstavce. V knize nacházíme i některé historické nepřesnosti, které ovšem zvyšují věrohodnost dojmu „nespolehlivého vypravěče“, nedisponujícího smyslem svého vyprávění a jistotou o něm. Škoda 1000 MB, nalezená na dvorku ševce Koukala v Dymokurech, kterou na s. 165 sugeruje vypravěč jako automobil vyrobený v 70. letech, se ve skutečnosti přestala vyrábět už před koncem šedesátých let. Slavný výrok „to chcete žít věčně, prasata?“, který na s. 339 vkládá do úst Ludvíku II. Bavorskému, romantickému králi Wagnerovy éry (údajně jej adresoval vojákům vzpouzejícím se bojovat proti Prusům), je jinak všeobecně připisován Fridrichu II. Velikému, králi pruskému, za bitvy u Kolína (1757). Za Ludvíka Bavorského jeho armáda proti nikomu nebojovala, tím spíše ne za jeho přítomnosti a povzbuzování.

V obecném povědomí jsou kunstkamery (kabinety kuriozit) jakýmsi předobrazem novodobých muzeí a velkých (národních) galerií,

píše Švankmajer na straně 157 a připomíná slavné pozdně renesanční kunstkamery spjaté s magickým a hermetickým pochopením, včetně nedochované kunstkamery Rudolfa II. na Pražském hradě.

Jsou považovány za předvědecký stupeň těchto pomníků lidského rozumu a umu. Ve skutečnosti však zde jde o dva zásadně odlišné pohledy na svět. Podobně jako například alchymie sleduje zcela jiné cíle než moderní chemie, tak i kunstkamera mapuje zcela jiný svět než oficiální galerie i muzea. Jsou totiž dva základní pohledy na svět: racionální (vědecké, pozitivistické) pojetí univerza, a na druhé straně magický svět imaginace. Mezi těmito dvěma světy existuje hluboký příkop, ač oba tyto postoje mají pro své interpretace k dispozici stejný základ: realitu přírody. Kunstkamera právě mapuje nebo shromažďuje doklady existence tohoto magického světa. V předcivilizačních dobách lidstva a u přírodních národů to byl svět majoritní…

Tímto klíčem, který poskytl sám Švankmajer-teoretik, navrhuji odemykat nevšední formu (sbírku) Švankmajerovy knihy a koneckonců jeho celoživotního tvoření.