Radikální postoj ke světu byl odcizen. Již nevidíme radikalitu jako přesvědčivost, ale provokaci či vychýlení z normy. Idea radikálnosti otupěla, ztratila svoji schopnost transformovat životy. Radikál křičí ze zákopů na okraji politického nebo uměleckého světa monology svých požadavků. Slyš mé sdělení! A sám je hluchý. Radikalita se stala synonymem oddělení a splynula s fundamentalismem. Je třeba na- vrátit jí význam přesně opačný.

Krize dialogu ve společnosti neosobnosti

Pozdně moderní informační společnost věří, že žádoucí formou komunikace je výměna a sdílení. Zboží, služeb, idejí, znaků. Platformy, na nichž tato výměna probíhá (a jež slouží ke generování zisku akcionářů těchto platforem), už dávno nejsou jen noviny a televize, ale i sociální sítě nebo co-workingová centra. Cílem není přiblížit se zkušenosti druhého, ale sdílet obraz sebe sama. Tu a tam lze možná nalézt prostor pro skutečné setkání, avšak preferovaný styk s druhými se nazývá networking. Nároky efektivity přejí efemérním sebeprezentacím, často izolovaným do několika vět mezi přípitky na rautu. Sdílení musí být co nejsrozumitelnější, a tak se řeč ve veřejném prostoru normalizuje. Vzácné momenty, z nichž by se mohl zrodit dialog, jsou narušovány cinkáním textových zpráv. Interaktivita dává světu vpadnout do chvil ticha: „Odpověz! Komunikuj!“ Francouzský antropolog jazyka Philippe Breton ve své knize Demokratická nekompetence popsal ohrožení, jež pro demokracii toto komunikační náboženství představuje. Lidem totiž není ponechán čas pro růst vlastního nitra a možnost poznat nitra druhých. Není kdy.

Četl jsem po prezidentských volbách v bojovných textech liberálních komentátorů, že „dialog selhal“. Příznivci vítězného populisty se naopak radovali, že nyní „zacpali ústa“ povalečům z kaváren. Ale kolikrát skutečně stanul člověk z periferie tváří v tvář intelektuálovi, aby se dali do hovoru, jehož cílem nebylo ubít druhého argumenty, ale navázat s ním živý vzájemný vztah? Z našich údajně demokratických agor byl  dialog vytlačen debatami. Myšlenky procházejí rétorickou úpravou, aby odpovídaly požadavkům řešení problému. Vystačíme s informacemi a argumenty. Taková řeč je výhodná, když je třeba dosáhnout jasného výsledku. Cílem je sjednocení různých pohledů na věc. To konvenuje pozdně modernímu pojetí vědění jako expertní znalosti, symbolizované požadavkem objektivity. Ve své Krizi eschatologie neosobnosti už v 80. letech minulého století Václav Bělohradský argumentoval, že v normalizované společnosti i v západních zemích převládla banálnost. Legitimnost jednání už není založena na osobním vědomí, ale potvrzuje ji neosobní („objektivní“) aparát. Politická racionalita neuznává člověka jako ručitele. Nahrazuje jej technickými mechanismy, jejichž řečí je debata.

Obnovit setkání živoucích bytostí

Dialog je pohyb k druhému, nikoliv argumentace. Ryzí dialog nastává, říká Martin Buber, když „má každý z účastníků doopravdy na mysli druhého či druhé v jejich přítomném a individuálním bytí a obrací se k nim se záměrem založit živý vzájemný vztah“. Umět říci druhému Ty vyžaduje být pevně Já. Tedy nevyužívat druhou bytost k sebepotvrzování, ale otevřít se jí jako konkrétnímu člověku teď a tady. Taková řeč v naší dnešní společnosti bolestivě chybí.

Jak ale navázat dialog? Ponořit se až na dno lidského nitra. Řeč se zakládá v hloubce, již Buber nazývá Ungrund (Nezaloženost). Při setkání s druhým klesáme do „půdy“ našich duší, jež je ukryta pod všemi formami a obsahy. Tato „před-biografická jednota“ je v každém člověku, vychází z jeho tělesnosti a umožňuje řeč vůbec. Proto můžeme být osloveni i tichem. Dialog jako otevřenost překračuje hranice znaku.

Avšak tato univerzální plocha nezastupuje esenci. Vědomí ji nedokáže zachytit. Navrhuji proto pojímat Ungrund spíše jako to nevědomé v člověku, jako archetypální fylogenetickou i ontogenetickou paměť. V ní je uložena mnohost řešení základních existenciálních otázek, s nimiž se člověk jako smrtelná bytost potýká – tajemství smrti, svobody, osamělosti, smyslu života. Nevědomí dává hlas zkušenosti situovaného těla.

Mentální reprezentace a koncepty vystihují pouze část této řeči. Tělo je hranice významu, jak říká Jean-Luc Nancy. „Ego je témbr místa, kde se tělo vystavuje a vyslovuje.“ Druhého člověka poznáváme jako tělo, jako limitu smyslu, ale i jako le corps du sens (tělo smyslu) zakládající řeč. I proto můžeme někdy cítit nutkání být sami. Pozdně moderní společnost zaměřená na efektivitu a spotřebu jen výjimečně dovoluje dvěma bytostem setkat se pod limitem znaku. V dopravě, v zaměstnání či v kavárnách se tělesnost druhých (a jejich řeč) jeví jako vpád, narušení. Chráníme se, protože nároky rozumění by nás brzy vyčerpaly. Upřednostnění debaty před dialogem je sebezáchovnou technikou doby, v níž je svět přeplněn lidmi, jejich těly a řečí. Odstup má hygienickou funkci.

Nevědomý, tělesný základ řeči nazývám domovinou. Má povahu mystéria, protože je naše, ale přece nám nepatří. Jen když něco z domoviny vystoupá do lidského vědomí, získá konkrétní formu a obsah. Ale zároveň ztrácí svoji plnost. Mentální reprezentace jsou formovány našimi osobními dějinami i historií komunity, v níž žijeme (rodina, obec, národ). Tuto vyšší vrstvu rozumění nazývám domovem. Svými základy se domov dotýká nevědomé domoviny, svojí střechou pak racionality a účelnosti, konceptů a idejí, které zakládají styl a světový názor individua.

Pravdivá řeč klíčí z kořenů domoviny

Vztah těchto složek vyjasňuje metafora stromu. Korunou je strukturované slovo určitého žánru, poetiky či stylu konkrétního umělce. Kmen je specifická kultura jako domov jazyka: literatura, mýty, historická paměť. Kořeny jsou neprůhledná domovina nevědomí, archetypální, tělesná. Čím stoupáme výše ke koruně, tím specifičtější lidská řeč je. Čím blíže je kořenům, tím univerzálnější charakter má. Na úrovni domova se komunity liší. Zde se vede diplomacie. Avšak univerzální prostor domoviny hranice ruší. Kořeny, jak víme ze života lesů, jsou zároveň body, kterými se stromy v lese propojují. Silnější vyživují slabší, předávají si zprávu o nebezpečí, projevují si soucit.

Tento prostor neexistuje, nelze do něj vstoupit, je u-topický. Kdybychom chtěli mluvit jazykem matematiky jako Alain Badiou, mohla by tato utopická domovina být onou prázdnou množinou, na jejíž hraně povstává událost. V události se rodí subjektivita ruku v ruce s pravdou, za niž subjekt ručí. Transformativní síla takové události spočívá v objevu multiplicity, jíž je bytí samo.

Tato analýza je platná částečně. Pravda skutečně vyžaduje ručitele, řečeno šafaříkovsky. Individuální, singulární subjekt. A zjevuje se v události. Ale lidé nehovoří pouze jazykem matematiky. Matematická abstrakce Badiouovy filozofie umlčuje mnohohlas světa. Je příliš dominantní, jak na to poukázal i François Laruelle ve své studii Anti-Badiou. Proto událost pravdy pojímám raději jako setkání a navracím ji tělesnosti. Badiou ve svém úsilí po novém, absolutním založení filozofie podléhá eschatologii neosobnosti. Cenné však je, že dosvědčuje, že pouze v transformativní události se zjevuje pravda ruku v ruce s vynořením Já, jež o ní svědčí. V univerzálním určení pravdy se ozývá hlas domoviny.

Ekologie řeči

Domysleme důsledně, co znamená univerzalita domoviny! Je-li skutečně fylogenetickou pamětí, potom překračuje druhové hranice. Pes či liška jsou člověku bratrem a sestrou. Potok nebo květina jsou projevem života, jenž dlí i v člověku. Živorodá hlubina této zeminy propojuje člověka s ostatními aktéry univerza, jež jsme si navykli nazývat přírodou.

Moderní člověk za přírodou považuje, co není lidské. „Přírodní“ je nekulturní, zákonité, nesvobodné. To je víra moderního člověka. Vědce, jenž potlačuje signály skutečnosti, že „nikdy nebyl moderní“, jak říká Bruno Latour. V hloubi moderní mysli, v domovině lidstva, se ale ozývá paměť života na Zemi stejně, jako kost kostrční upamatovává člověka na ocas, jejž kdysi měl. Domnívám se, že u archetypů lze vysledovat strukturální homologii a určitým způsobem jsou sdíleny s jinými živočišnými druhy. Namísto velkého předělu tedy lidské a nelidské spojuje kontinuita.

Když svatý František vedl hovory s ptáky či rybami, když promlouval k lesům, polím i vzduchu, v jeho hlase zněla ozvěna nejspodnějších pater této domoviny. Jeho ústy hovořila nejpůvodnější vrstva života, jež zakládá samu tělesnost. Proto je nevyslovitelná, proto se vzpírá tomu, aby byla zkrocena do významu. A tak pohlédneme zvířeti do očí a jako bychom si rozuměli. S úzkostí hledíme na utrpení přírody zhyzděné povrchovou těžbou. Za holomrazů slyšíme skučení lesních bytostí, volajících po prvních paprscích jarního slunce. Empatie a soucit vyrůstají z této zeminy, stejně jako spřízněnost cyklem zrození a zániku, jemuž se nevyhne nic. A zde je zřídlo umělecké obrazotvornosti, díky níž má básník odvahu oslovit chrpu: „Sestřičko!“

Transformativní síla radikálního umění

Svůj esej jsem začal poznámkou o radikalitě. Nyní je již možné se k výchozímu problému vrátit. Etymologie tohoto slova nás vede k latinskému substantivu radix, jež znamená kořen. V lingvistice tento pojem označuje tu část slova, jež je zakládá. Nese jeho hlavní lexikální význam. Radikální je to, co jde ke zřídlu smyslu, co klesá ke kořenům. Radikální umělec je pevně vkořeněn v domovině a čerpá z ní pro svoji tvorbu, nezávisle na stylu či žánru, který tvaruje (a jehož obrazem je koruna stromu). Být radikální v tomto smyslu tedy znamená objevit ne-místo, utopii, jež má univerzální charakter, a zahlédnout ji v druhých, ať už jimi jsou bytosti lidské, či jiné. Tak se člověk otevírá setkání a dia-logu. A tato otevřenost překonávající hranice zakládá společenství. „Láska je dotek otevřeného,“ upozorňuje Jean-Luc Nancy. Dotek, nikoliv informace. Je to akt tělesné bytosti v přítomnosti, nereplikovatelný záznam v informační síti.

Domovina je temná nikoliv jen proto, že se nachází pod limitem významu. Dlí mimo dobro a zlo. Je v ní mnoho utrpení, nebezpečí, touhy. Je místem naděje i propastí. A tak setkání může znamenat střet, může být bolestivé. Lidé ani ostatní bytosti se na ploše domoviny nerozplynou v souhlasu. Jsou-li pevně vkořeněny, zachovávají si i svoji jedinečnost, protože pouze prostřednictvím žité zkušenosti individua lze klesat do domoviny. Ale horizont utopie, láska, jež z domoviny prýští, jim dává naději. „Jen ten, kdo se obrací k druhé lidské bytosti a otevírá se jí, obdrží v ní svět.“ (Martin Buber)

Radikální umělec se zavazuje znovu a znovu podstupovat pouť do hlubiny. Tato cesta ale nemá konec, na jejím konci není zpráva či informace. Radikál je sice pevně vkořeněn v univerzu, ale tento základ musí být obnovován. Každá nová zkušenost, každé nové setkání jako by vracelo na začátek. Ale vždy znovu a znovu svědčí bytosti, příběhy a obrazy v umělcově díle o pravdě, již vydobývá a za niž osobně ručí. A tak může být na divadle krutost či ve filmu násilí a beznaděj, ale radikální divadlo a film nemohou být kruté a beznadějné. Je zcela lhostejno, jak umělec pracuje. Ale má-li kořeny, je přesvědčivý. Autentický. Jeho tvorbou rezonuje pravda. A diváci, čtenáři či posluchači se s ní mohou setkat, protože i oni mají přístup do domoviny. Umělecké dílo jako událost (spíše než artefakt) ponouká jeho účastníky k sestupu do těchto hloubek. Tak se může, alespoň na pár chvil, dopřát sluch řeči utopie. A věřit, že i naše vlastní slovo jí bude prodchnuto.

Radikální umělec svým dílem zakládá prostor pro dialog. Svědčí o osobně zakoušené pravdě a adresuje ji živým bytostem teď a tady. Prorokuje tak sociální a politickou transformaci světa (jež nebude definitivní, ale permanentní). Jeho radikalita nespočívá ve vyhraněném programu, jehož teze tesá do svých monologů. Je zakořeněn v utopii, je obyvatelem společné domoviny. Obnovuje řeč z jejího zdroje a vyslovuje živé slovo. Tím činí společnosti nezastupitelnou službu, neboť navrací hovoru hodnotu a smysl. Takové umění může zasáhnout.