Daňo, musím vám tuto otázku položit, přestože vím, že ji spisovatelky a spisovatelé dostávají často. Toužila jste psát odmalička? Snila jste o tom stát se autorkou knih a novinářkou?

Netoužila jsem stát se spisovatelkou, nechtěla jsem psát knihy, nechtěla jsem psát vůbec nic. Já chtěla být baletkou, pak archeoložkou a poté primabalerínou. Ale asi tak ve dvanácti jsem si začala psát deníček, jenomže ten mi našla a přečetla máma a byl z toho průšvih. Protože jsem tam – už nevím proč – tvrdila, že bych radši žila v začarovaném zámku než u nich. Takže jsem vlastně hned napoprvé zjistila, že psaní může život značně zkomplikovat. Ale současně jsem zakusila onu slast, onu úlevu, která se dostaví, jen co člověk svěří slovům, co se „nesmí“ vyslovit, jen co se vyzpovídá. Takže jsem se rozhodla stát se novinářkou, aniž jsem vlastně věděla, co tohle řemeslo obnáší. Fakt je, že mě rodiče už tenkrát nijak neovlivňovali, že mě velice brzy přenechali mně samotné. Jako kdyby tušili, že nemá smysl mi do ničeho mluvit. Odtud zřejmě moje neprůstřelná potřeba svébytnosti, kterou ostatní nezřídka vnímali jako drzost a která mi dodnes komplikuje život.

Jak vaše dětství a mládí a celkové vnímání světa ovlivnilo, že jste měla českého otce a německou matku? Neptám se ani tak na poválečnou nevraživost vůči Němcům, jako spíš na kulturní rozměr, výchovu.

Dětství mi, tak jako dětství každého z nás, vykolíkovalo moje mravní koordináty – i když jsem je časem zpochybňovala. U nás doma panovala blahodárná jednoznačnost, nebylo pochyb o tom, za co padne facka a co naopak vynese kousek čokolády. V případě mých rodičů na sebe narazili dva extrémně typičtí představitelé rozdílných mentalit. Heslovitě řečeno matčina německá disciplinovanost, pořádnost, emocionální zdrženlivost a tátova moravská spontaneita a laissez-faire postoj. Navíc matčini rodiče byli tkalci, zatímco tátovi sedláci. V domku mého německého pradědečka byl mandl na prádlo čili až bolestně čisto. V domku mých moravských prarodičů byl chlívek s prasaty a kozami. V Grünbachu se na půdě skladovaly záclony, v Sudicích truhly s moukou a pytle s fazolemi. V obou jsem se schovávala, v obou to skvostně vonělo, a tak pro mě tyto vůně později ztělesňovaly – teď budu patetická – domov. Navíc moje máma neuměla pořádně česky, táta jako jediný v celé ulici choval a zabíjel králíky. A se mnou si nikdo nechtěl hrát, takže jsem si brzy uvědomila, že jsem jiná, jako moji rodiče. Jenomže já tu svou jinakost vnímala jako vinu, styděla jsem se. Už proto, že jsem – zase jako jediná ve třídě a pak v tanečních a pak v gymnastickém družstvu – měla brýle. Ach jo, ty moje brýle, to moje trauma, které jsem zdědila po mámě, ta si je sundávala, jen co táta, horlivý fotoamatér, vytáhl kameru. Máma samozřejmě vycítila, jak se sebou bojuju, a snažila se ze mě ten stud vyhnat jedinou metodou, kterou znala – perfekcionismem. Byla přesvědčená, že mi píle, výkon, úspěch pomůže tu kletbu jinakosti překonat. Práce pro ni byla jakousi ultimativní metafyzickou hodnotou vládnoucí světem. Takže se ze mě stala jedničkářka, a to od první třídy až po maturitu. Jenomže ta moje pracovitost mě s ostatními dětmi nesblížila, spíš naopak mě od nich ještě víc odcizovala. „Šprty“ nemá nikdo rád.

Kdy padlo rozhodnutí, že budete studovat filosofii?

Po maturitě jsem se přihlásila na novinařinu, ale nepřijali mě, protože jsem nebyla členkou Československého svazu mládeže. Pionýrkou jsem byla, to ano, a dokonce ukázkovou, protože nestát se jí nebylo v mé moci. Jednoho krásného dne totiž musela celá třída 4.A svorně nastoupit a ředitelka základní školy všem kolem krku uvázala rudý šátek, který jsme pak museli nosit každý den. S ČSM, s touto jednotnou „dobrovolnou“ mládežnickou organizací, ideologicky vedenou Komunistickou stranou Československa, to bylo jinak. Do ČSM se člověk musel písemně přihlásit, což jsem neudělala. Takže jsem se svazákem nestala, na novinařinu se nedostala a pracovala jsem jeden rok jako pomocná sekretářka v podniku Kovo, kde tehdy dělal můj táta. A četla jsem, co mi padlo do ruky. Od červené knihovny, kterou jsem kradla své moravské babičce, po světovou beletrii, pro kterou jsem si chodila do městské knihovny: Ibsena, Gorkého, Tolstého, Balzaka. Knihy zase jednou nahrazovaly přátele. Mám přestat, anebo chcete historku z mého dětství? 

Vyprávějte, prosím.

Vyrůstala jsem v Kunraticích, v domě se zahradou hraničící s Kunratickým lesem, a v tom lese si svého času nechal král Václav IV., syn císaře Karla IV., vystavět hrádek, ve kterém také zemřel, ale zaživa si tam jezdil číst, protože byl vášnivý čtenář. A já v ruinách jeho hrádku objevila jakousi jeskyňku, do které se nedalo vlézt, protože škvírou k ní vedoucí se neprosoukala ani moje hlava. A tak jsem dodnes přesvědčená, že v té jeskyni je poklad, a sice králova knihovna. Já si vlastně nikdy neuměla hrát s panenkami, pořád jsem jen četla, proto asi ty brýle. Já se prostě bez knih neobešla. Jak věděl už Franz Kafka: „Kniha musí být sekerou pro zamrzlé moře ukryté v nás.“ No a vidíte, ironií osudu už pár let číst nemůžu, protože mi jeden věhlasný očař-chirurg oči zničil.

Ale abych zodpověděla vaši otázku ohledně studií. Tou dobou jsem chodila s pozdějším velvyslancem v Izraeli Milošem Pojarem, ten studoval na Filozofické fakultě orientalistiku a vzal mě s sebou na několik přednášek, které mě „osvítily“. Snad ani ne tak jejich marxisticko-leninistické výpovědi, ale způsob, jakým byly kladeny otázky. Miloš se znal s profesorem Milanem Machovcem a přesvědčil mě, abych si podala přihlášku na filosofii. Ale já si nebyla jistá, zda se nezbláznil. Já a filosofie? Takže mě dokonce doprovodil do druhého patra Filozofické fakulty na přijímačky, prý abych nezabloudila, ale spíš, abych neutekla… Přijímací komisi předsedal můj pozdější mentor Milan Machovec, pohovor trval pár hodin. A Milan pak všem kandidátům, kteří přišli po mně zvěstoval: „Moc nadějí si nedělejte, teď tu byla nějaká Horáková a v jejím případě to je jasné.“ Už zase ta jinakost, už zase ten „šprt“.

Už několikrát jste zmínila četbu a její nepostradatelnost ve vašem životě. Které knihy vás ovlivnily?

Ač je to dnes možná k nevíře, byly to spisy mladého Marxe, které napsal, než se stal komunistou, konkrétně Svatá rodina nebo Bída filosofie. To jsou proklamace prosáknuté vášní. A pak kázání mého milovaného mistra Eckharta, o kterém jsem posléze napsala disertaci, která mimochodem zmizela a není k nalezení ve fakultním archivu ani nikde jinde, takže ji nemám. Mně imponovala hlavně Eckhartova kázání řeholnicím – ženám, o nichž předpokládal, že jsou Stvořiteli blíž než muži, protože také „tvoří“ život. Eckhart byl mystik, dominikán a vysoký církevní hodnostář – čili ztělesňoval autoritu církve, ale současně ji kritizoval. Mimochodem, jediné doložitelné datum vztahující se k jeho životu je den, kdy byl papežskou bulou odsouzen coby kacíř – 27. března 1329. Já se narodila 27. března. A to má být náhoda? Začala jsem také objevovat Bibli. Na fakultě už vládla značná myšlenková uvolněnost předcházející pražskému jaru a Milan Machovec mě hned v prvním semestru přizval do svého semináře „Dialog mezi marxisty a křesťany”, kde se setkávali katolíci, evangelíci i zahraniční hosté s nekřtěňátky, jako jsem byla i já. My se nedohadovali o tom, jestli Pánbůh existuje, či ne, šlo spíš o to, jestli víra z našince dělá lepšího člověka, protože ho zavazuje k určitému jednání, jestli se víra ve Spasitele liší od víry Marxe, jestli Desatero platí i pro nevěřící atd. Diskutovalo se, a to velmi otevřeně, což bylo na tehdejší poměry něco nepředstavitelného. Křesťané nevyčítali marxistům perzekuce věřících, k nimž za totality docházelo, marxisté se zřekli Marxovy maximy „náboženství je opium lidu“. Převládala touha domluvit se, pochopit se, najít společnou řeč. Zpětně viděno bych řekla, že i tato zkušenost mě později inspirovala k založení mého debatního – jak jsem tomu nadneseně říkala – salonu. Už protože demokracie bez dialogu je nemyslitelná.

Mezi roky 1968 a 1969, v době, kdy se zdálo, že se bude Československo demokratizovat, jste měla možnost vycestovat a studovala jste v New Yorku. Jaké bylo setkání se západním světem?

Ten rok v Americe mě změnil. Kulturní šok po příletu na letiště JFK v New Yorku téměř přebil šok z okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Můj byt na Manhattanu, v sousedství budovy Union Theological Seminary, kde jsem studovala, pozůstával z pěti pokojů a obrovské koupelny. V Pařížské ulici v Praze, kde jsem bydlela předtím, tekla voda v chodbě rozděleného bytu, a navíc jen studená. Dostala jsem šekovou knížku, aniž jsem tušila, co si s ní počít. Moje stipendium ze mě v mých očích udělalo milionářku. Dnes a denně mi vyrážela dech skutečnost, že si můžu jít koupit jahody o půlnoci, a to i v zimě. A ta papírnictví a květinářství a knihkupectví! A ta vlídnost – i když možná povrchní. Kdo tě potkal, řekl: „Hi, how are you?“

A hrdost. Ta jejich sebeúcta neměla nic společného s Trumpovou megalomanií a jeho MAGA. Tenkrát v ní převažovala hrdost pramenící v odvaze a odhodlanosti kolonistů, kteří Ameriku osidlovali, kteří se z East Coast vydali pěšky do Kalifornie. Čechoslováci se tenkrát za svou vlast styděli. Nezapomenutelné, a to dodnes, byly zkoušky. Takzvané take-homes. To byla jakási škola osobní poctivosti. Člověk si domů přinesl zalepenou obálku s otázkami a měl tři nebo čtyři hodiny na vypracování odpovědí. Šlo o to odolat pokušení podvádět, nepodvádět sám sebe čili málem existenciální challenge. Což mi vyhovovalo. Já se většinou snažím dát maximum, nic si neodpouštět. Navíc jsem v rámci studia musela mít kázání v tamější James Chapel anebo diskutovat s řádovými sestrami o postavení žen v marxismu.

Nehledě na to, že jsem se zamilovala do Craiga. To byl kolega, s nímž jsme v jeho „brouku“ značky Volkswagen projeli napříč Amerikou k jeho rodičům v Kalifornii. A když jsem se vrátila, přijel si pro mě do Prahy, chtěl se ženit, jenomže já si neuměla představit žít někde jinde než doma. Měla jsem totiž pocit, že je mou povinností vecpat aspoň špetku té americké demokracie do skulin chátrající totality jako nějakou rozbušku. Krátce: já se v Americe narovnala, rozhlédla a našla v sobě odvahu rozhodovat se, převzít za své počínání zodpovědnost.

Nápad na pořádání debat, takzvaných salonů, které jste organizovala ve svém bytě v Pařížské ulici, jste si tedy přivezla z Ameriky. Jak probíhaly? Kdo býval hostem?

V New Yorku jsem si zvykla diskutovat a v Praze se radši mlčelo. Tady, doma, vládl oprávněný strach z donašečů, a tak mi připadalo normální dát k dispozici prostor, kde každý mohl říct, co si myslí. Jakousi oázu svobody slova. Salony se konaly každé úterý, zpočátku skutečně týdně, časem jednou za čtrnáct dní. Lidé se museli v předsíni zout, sedělo se na zemi, protože na gauč se vešlo asi tak osm z dvaceti, pětadvaceti přítomných. Prvních pár týdnů jsem servírovala čaj a sušenky, ale pak jsem přestala – zdržovalo to a mýt hrnky jsem pak musela sama. V jádře se u mě setkávalo to, co Jiří Peňás nazval „intelektuální špičkou disidentské Prahy“. Filosofové, teologové všech konfesí, jaderní fyzici, sportovci, fotografové, ale i studenti a ženy v domácnosti, herci, zpěváci. Jmenovitě třeba Ivan M. Havel, Jiří Němec, Jan Vodňanský. A Milan Machovec, který nad tím vším disidentským konáním převzal něco jako duchovní patronát. Časem jsem zjistila, že k mým hostům patřil i jeden fízl, takže Státní bezpečnost v roce 1973 založila můj objektový svazek s názvem Psárka. A já se dodnes ptám, co to je za slovo. 

To by mě tedy také zajímalo. Víte, kdo na vás donášel?

Dnes to vím. Ale tenkrát jsem se rozhodla, že po tom spolupracovníkovi nebudu pátrat, že se tím nebudu zabývat, protože bych tím pátráním udělala přesně to, co po nás StB chtěla – všichni bychom se začali navzájem podezírat, přestali bychom mluvit, měli strach. Komunita těch, kteří se vzdali důstojnosti ve jménu jistoty, kteří mutovali ze svébytných individuí v dav vyděšených followerů, stoupenců vládnoucí ideologie, by se rozrostl na úkor kriticky smýšlejících a nezastrašitelných.

Vím, že o sobě nemluvíte jako o disidentce, ale pro mě jí jste. Vnímám vás jako odvážnou ženu, která neustoupila ze svých hodnot, ze svého přesvědčení ani pod nátlakem režimu, při výsleších…

Skočím vám do řeči. Děkuji, ale skutečně odvážní byli jiní. Já dělala jen to, co bylo třeba. 

Dělat to, co je třeba, vyžaduje velkou odvahu. Jak jste se dostala do okruhu Václava Havla? Kdy a jak jste se seznámili?

Vaška jsem poznala díky Pavlovi Juráčkovi [režisér a manžel Dani Horákové, pozn. autorky]. Ti dva se znali od mládí, Pavel Vaška obsadil do svého filmu „Každý mladý muž“, no a když se Pavel konečně uvolil se mnou oficiálně chodit, vzal mě na Hrádeček. To bylo koncem roku 1974. Zjara 1975 jsem už na Hrádeček „směla“ i sama, Vašek mi dal k dispozici jeden podkrovní pokojíček v prvním patře, kde jsem mohla psát. A pak začátkem léta jsme spolu založili Edici Expedice. 

Bavíme se o době normalizace, kdy řada autorek a autorů nemohla publikovat, kdy byla zakázaná řada knih. Přesto se psalo. Klidně „do šuplíku“. Myslíte si, že jsme nyní zhýčkaní, že si dostatečně nevážíme svobody slova? Často se totiž svobodou slova oháníme, a přitom mám dojem, že podstatě toho pojmu vlastně už ani nerozumíme.

Tohle je nesmírně složitá otázka. V čistě právním smyslu je ve většině civilizovaných států svoboda slova zakotvena v zákoně. Ale může každý říkat, co chce, jen protože se to smí? Co když svou – anebo dokonce objektivní – pravdou někoho zraní? Má smysl říkat slepému, že nevidí? Myslím, že ona svoboda, kterou jsme my tenkrát vyžadovali, souvisí s pravdou. Že tedy patří k privilegiím, na nichž stojí demokracie. A že její druhou, naprosto nezbytnou stránkou je tolerance. Že člověk, který si nárokuje svobodu svého slova, musí tuto výsadu dopřát i protivníkovi. My máme v Německu už pár let problém s takzvanou Brandmauer čili jakousi ideologickou firewall, protipožární zdí, která má zabránit tomu, aby se do vlády dostala konzervativní strana AfD, Alternativa pro Německo. Vládnoucí koalice křesťanských a socialistických demokratů, ale i opoziční levice ji označují za populistickou, extremistickou a pravicovou. Prakticky to znamená, že tyto strany odmítají jakoukoliv spolupráci s ní a zdůvodňují tuto blokádu obranou demokracie. Přestože AfD v mezičase volí plus-minus třetina občanů. Takže se tato Brandmauer metafora stala klíčovým tématem při skoro každém hlasování a při každých volbách.

Aby nedošlo k nedorozumění: já ji nevolím. Ale příčí se mi, že parlamentní koalice démonizuje jakýkoliv pokus vstoupit s touto opozicí v dialog, že se de facto snaží ji umlčet. To nesvědčí zrovna o suverenitě, spíš o strachu přijít o monopol na moc. Nehledě na to, že tento postoj posiluje narativ AfD o „establishmentu proti lidem“. A mně navíc připomíná heslo komunistických diktatur: „Kdo není s námi, je proti nám“… Což je, mimochodem, zpolitizovaná verze biblického citátu, i když originál v Markově evangeliu zní spíše naopak: „Kdo není proti nám, je s námi.“ Na tenhle nenápadný, ale záludný a nebezpečný posun jsem samozřejmě nepřišla sama, to bylo jedno z témat tehdejších diskusí v Machovcově semináři.

Kolikrát si říkám, jak by Václav Havel uchopil současnou geopolitickou situaci, jakou absurdní divadelní hru by o ní asi napsal. To se nedozvíme, zajímá mě ale, jak na současnost nahlížíte vy? Dokážete ji rozklíčovat?

Pravdu možná máte v tom, že by se Vašek neúčastnil aktivistických akcí, že by neskandoval „pryč s kancléřem“ a poté by – pevně přesvědčen o tom, že vykonal, co mohl, aby zneškodnil škůdce neposkvrněné demokracie – usínal spánkem spravedlivých. On by se zřejmě zamkl do pracovny a neopustil by ji, dokud by nepochopil a nesepsal, co tento povážlivý skluz globálního politického klimatu doprava vyvolalo. Do jaké míry je tato touha „mas“ po černo-bílém světonázoru, typická pro diktatury, vlastnoručně vyrobená tradičními Volksparteien, které ustrnuly v sociálně-etickém kodexu dvacátého, a snad dokonce devatenáctého století. Které zaspaly dobu.

Mě tato situace zneklidňuje, protože je – zdá se – symptomem všeobecné dezorientace. Lidé chtějí, potřebují vzory, odpovědi, ale hlavně potřebují někam patřit, pociťovat sounáležitost. A co zažívají? Hospodářské krize, nekontrolovanou migraci z mimoevropských kultur, války, kam oko dohlédne. Takže zpochybňují životaschopnost demokracie jako takové: co když není než zbožným přáním antických filosofů, anglických pragmatiků a francouzských osvícenců? Co když je demokracie pouhou utopií, co když je „nelidská“ neboli co když je systémem vymyšleným pro ideálního občana, který neexistuje? A jako kdyby tento kolaps tradičních politických stran a společenských modelů nestačil, selhává i církev. A to právě v klasických demokraciích. Abych parafrázovala Marxe: Evropou obchází strašidlo – nikoli komunismus, jak on mínil, ale extremismus.

Vraťme se k Havlovi a vašemu společnému – řečeno dnešním pojmem – projektu. Působili jste spolu v samizdatové Edici Expedice. Jakou první knihu jste vydali?

To se nedá jednoznačně zodpovědět, protože se knížky vyráběly paralelně. A záleželo na tom, kolik času na opisování měla ta či ona písařka. Ale pod číslem jedna vešla do análů biografická novela Něžný Barbar od Bohumila Hrabala, číslo dvě má esej Václava Černého O povaze naší kultury a číslo tři Vaškovy Dvě aktovky. 

Jak taková práce na knize probíhala? Povšechně se ví, že se knihy přepisovaly na strojích, přes průklepové papíry, kopíráky. A pak se vázaly. Je mi ale jasné, že za každou knihou bylo velké úsilí, taková ta neviditelná práce.

Naše „nakladatelství“ bylo něco jako manufaktura a každý „výtisk“ unikát. Já měla skupinu žen, které knížky přepisovaly na mechanických psacích strojích. A pokud byly při domovních prohlídkách konfiskovány, k čemuž docházelo pravidelně, protože psací stroje byly pro estébáky zbraň, musela jsem se postarat o náhradu. Podle toho, jak silný „úder“ opisovačka měla, vzniklo dvanáct až šestnáct kopií. Řekněme, že knížka měla dvě stě stran a přepisovačka mi odevzdala patnáct kopií. Já musela těch dvě stě hromádek papírů proložených kopíráky rozkládat tak, aby vznikly knížky s poměrně stejnou kvalitou. Čili jsem na koberci v obýváku rozložila první hromádku, pak jsem vzala druhou hromádku a položila vrchní stránku na stránku číslo dvě první hromádky. Líčím to srozumitelně? Jak já tuhle výrobní fázi nenáviděla! Stačilo kýchnout, a papírky se promíchaly. Ve snaze vydržet jsem si k tomu pouštěla – pozor! – tehdy ještě gramofonové desky s Wagnerovými operami.

Ještě míň než tohle mě bavily finance. My samozřejmě neměli žádné sponzory, natož státní granty. Totalitní stát tenkrát financoval výlučně své „kulturní zaměstnance“, poplatné vševládnoucímu socialistickému realismu. A bylo na mě spočítat, kolik bude jednotlivá knížka stát. Bylo to tak: my s Vaškem měli exemplář zadarmo. Zbytek se prodával za cenu, která měla pokrýt výrobní náklady, takže za zhruba dvě stě až pět set korun. Ta cena pozůstávala z honoráře pro přepisovačky, ceny papíru, průklepáků a vazby. Já ty seskládané hromádky papírů donášela do Městské knihovny na náměstí Primátora dr. Václava Vacka čili na dnešní Mariánské náměstí, kde je místní vazač tajně svázal do desek z černého plátna, na kterých byla vepředu vyražena zlatá písmena EE. Tohle byl odvážný člověk. Ten riskoval zaměstnání, měl rodinu… No a knihy se pak prodávaly kamarádům s tou podmínkou, že je budou dávat číst dál.

Jaký byl Václav Havel spolupracovník?

Vynikající. Do ničeho mi moc nemluvil… Ale žerty stranou. Bez Vaška by to celé nefungovalo. Nejen že se jsme spolu sestavovali to, čemu se dnes říká ediční plán čili „sháněli“ knížky na vydání. Ale Vašek na poslední stránku každého exempláře vepsal „Pro sebe a pro své přátele opsal Václav Havel“. To bylo jakési impresum, které mělo teoreticky chránit všechny zúčastněné před perzekucí s odvoláním na to, že knihy vznikají pouze pro privátní potřeby mezi přáteli.

Kolik knih jste do vašeho odjezdu do Německa vydali? Na které z nich nejvíc vzpomínáte? A máte je dosud ve své knihovně?

Připravených bylo osmdesát osm knih, distribuovaných sedmdesát jedna. Takže naše EE byla solidní konkurencí Vaculíkovy Petlice. Nehledě na to, že my jsme sice také skýtali prostor beletrii a poezii, ale těžištěm byly a zůstaly humanitní vědy a filosofie. A kolik jich mám? Hrstku, protože jsem svoje exempláře samozřejmě také půjčovala, a tak se některé ke mně už nevrátily. Nehledě na to, že jsem si je s sebou nemohla vzít do Mnichova, když jsme se tam 24. března 1979 s Pavlem rozjeli. Ale zrovna nedávno mi jeden kamarád, Laco Mravec, jednu z těch knih daroval. Laco svého času patřil mezi abonenty a skoro celou EE zachránil – takže dnes má vlastně skutečný „poklad“. Dal mi svazek číslo 27 s Vaškovým podpisem z roku 1977, a sice esej Co je to filosofie od Martina Heideggera, který jsem tenkrát přeložila. To bylo radosti a tajných sentimentálních slziček. Neměli jsme heroické mládí? No řekněte. 

Z mého pohledu dítěte, které šlo do školy až po revoluci a z lavice se dívalo na zarámovaný portrét pana prezidenta Václava Havla, rozhodně. V Edici Expedice vyšla i vaše prvotina, novela Den plný pitomců. Já ji četla a je perfektní. Jaké měla tehdy ohlasy?

Jaký měla ohlas? Nevím… Vaškovi se líbila. A pan Vaculík ji převzal do své Petlice, což znamená, že ho nenudila. Ale třeba Pavel ji nečetl. A i když mi možná nebudete věřit: mě to tenkrát ani moc nezajímalo. Přestože to byl první delší text po disertaci o mistru Eckhartovi. Bylo dopsáno, já věděla, že to líp neumím, tak jsem tu novelu přenechala osudu. Ale hlavně, v naší bublině, abych to řekla dnešním jazykem, platil nepsaný zákon: o vlastním díle se nemluví. A pokud, tak ironicky, sebekriticky, sarkasticky. Mezi námi bylo „vychloubání se“ tabu, absolutní no go. Nikdo z nás tenkrát – metaforicky řečeno – neznal slovo JÁ. To jsem se naučila říkat až v Německu. A trvalo mi to dlouho… Mimochodem: Pitomci byli v Německu zfilmovaní a ten celovečerní film byl pod názvem Tag der Idioten vyslán na filmový festival v Cannes.

Stala jste se signatářkou Charty 77. Z mého pohledu to chtělo odvahu. Přemýšlela jste nad tím? A co se dělo potom? Co jste si podpisem „vysloužila“?

To, co všichni ostatní. Domovní prohlídky, vypnutý telefon, kontrolovanou poštu, vyhazov z práce, vyhrožování a další šikanu. Kompromitovali mě, přiměli i udatné Chartisty uvěřit, že jsem jejich spolupracovnice. K výslechům si pro mě přijížděli, kdy je to napadlo, ať už před svítáním, anebo o půlnoci. Ale chtěla bych zdůraznit, že se mnou – ve srovnání s ostatními – ještě zacházeli málem v rukavičkách. Mě nikdy nikdo nezmlátil. Až na jednu „osmačtyřicítku“ v Ruzyni, tenkrát si příslušníci zahráli na „hodného“ a „zlého“ vyšetřovatele, ten „hodný“ mě pustil na procházku venku v betonovém kotci, ten „zlý“ to označil za pokus o útěk a začal mě „trestat“. Mimochodem, při domovních prohlídkách vždycky našli, co hledali – dnes vím, že věděli, kde co hledat, díky prostorovému odposlouchávacímu zařízení. Ale dokumenty Charty nenašli. Nikdy. A na to jsem pyšná. 

Nechám stranou osobní život, ostatně napsala jste o něm knihu O Pavlovi. Připomenu jen, že jste společně s vaším manželem Pavlem Juráčkem byli v rámci Asanace donuceni opustit Československo a odstěhovali jste se do Mnichova, kde jste obývali jednopokojovou garsonku, vy jste pracovala jako uklízečka a vlastní pílí jste se pak prosadila jako novinářka. Zároveň jste v poměrně šílených podmínkách začala psát knihy. Jestli si to dobře pamatuju, tak jste si psací stroj brávala do koupelny? Jak se vám psalo německy?

V koupelně jsem psala, dokud se Pavel nevrátil do Čech. A německy se mi zpočátku psalo těžce, v jádře jsem vše překládala z češtiny. Ale časem němčina češtinu přehlušila. 

V Německu jste vydala deset knih, psala jste rozhlasové hry, působila jste jako novinářka a vedla jste kulturní rubriky věhlasných listů, jako je Bild. Nakonec jste si našla cestu i do politiky, když jste zastávala funkci hamburské ministryně kultury. To je pro emigrantku úctyhodná kariéra. Co vám na vaší cestě nejvíc pomáhalo? Odhodlání, píle, víra, štěstí?

Zřejmě směs všech vlastností a řada příznivých okolností. Fakt je, že jsem se nikdy o žádný post neucházela, že mi všechny byly nabídnuty, od místa divadelní kritičky v Mnichově přes kulturní šéfovou největších evropských novin až po tu ministryni v Hamburku. 

Máte oblibu v pohádkách, jestli jsem tomu dobře porozuměla, hledáte v nich jakýsi klíč, vysvětlení… Jako děti pohádky posloucháme a ony nás formují. Dopodrobna se zabýváte například i pohádkami Boženy Němcové. K jakému zjištění jste zatím dospěla?

Jak už jsem řekla, v době zlomů, po zhroucení železné opony a přechodu centrálně řízené a plánované ekonomiky do tržní, v epoše globalizace, islamizace, virtualizace a post-feminismu se jak právní stát, založený na úctě k lidským právům a svobodám, tak tradiční církve, doposud čelící dehumanizaci, rozpadají. Poetičtěji řečeno Hamletem: „Vymknuta z kloubů doba šílí.“ A cesta k dosažení a zachování integrity, snaha nepodlehnout odcizení naráží na své hranice. Našinec tápe a neví, jak a s kým se identifikovat. Chtělo by to nové narativy. Jenomže – kde je vzít? Kde nic, tu nic. Žádná zvonička, žádný maják. A pohádky skýtají jak mravní, tak metafyzický kompas, který přetrval války, technický pokrok, ideologické střety a společenské převraty. Takže nejsou návratem do dětství ani únikem z reality, nýbrž prvním kulturním dílem, s nímž je člověk konfrontován, který tvární napořád. Jde o archetypy, prodírající se každodenností ke smyslu života, zabývající se existenčními otázkami typu: k čemu je zlo, jak všemohoucí je krása, k čemu je kult mládí.

A ženám nabízejí vzory, s nimiž se může identifikovat jak influencerka, tak trad-wife. Třeba Popelka. Není právě tahle na první pohled „pokorná, poslušná chudinka“ jedinečnou osobností, která překoná veškeré útrapy, přežije příkoří a přelstí macechu, ale hlavně: přiměje prince, aby ji hledal – čili převezme iniciativu? Popelka CHCE prince – už jako možnost sociálního vzestupu –, a tím pádem si to rozdá s patriarchálními mocenskými strukturami. Ne že by prince vášnivě milovala, vždyť ho nezná. Ale líbí se jí, a tak doufá, že se jí podaří ho vyrvat z konvencí, oněch „kouzel“, kterým podléhá. A pokud se princ skutečně a odvážně nerozhodne pro nějakou adekvátní nevěstu královského původu, ale pro ni, vzepřou se spolu vládnoucím zákonitostem – ve jménu autenticity. Popelka je spiritus agens celého příběhu, stejně jako většina dalších princezen-protagonistek. O princích radši pomlčím…

Nehledě na to, že pohádky vyprávějí maminky. A maminky nelžou a Božena Němcová také ne… Ale právě proto mi zkomplikovala život, protože já tu svou knížku vystavěla na pohádkách bratří Grimmů, a ty se dost podstatně liší od pohádek naší krásné paní Boženy. Ale aniž bych jí dávala vinu – fakt je, že se mi ta knížka nepovedla, musím ji přepsat. A už se na to těším. Můžu ještě něco dodat? 

Samozřejmě.

Víte, já ještě za totality napsala pohádkový seriál pro rozhlas, pro Večerníčky. Jmenoval se „O chytré Vendule“. A představte si, ten byl skutečně natočen a odvysílán, a sice v létě 1979 – čili po Chartě, což byl zázrak. Já se o tom v Mnichově dozvěděla, ale nikdy jsem ho neslyšela. A rukopis také zmizel, stejně jako ta disertace. Další díra. Co mi tím kdosi-cosi jménem osud asi chce říct? 

Třeba se to jednou dozvíte. Já teď řeknu pár jmen. Otto von Bismarck, Marilyn Monroe, Audrey Hepburn, Agatha Christie, Pablo Picasso, Jack London nebo Wolfgang Amadeus Mozart. Politik, herečky, spisovatelka, malíř, spisovatel, skladatel. Krom toho, že jsou to proslulé osobnosti, mají ještě jedno společné: milovali a vlastnili psa. Vy jste napsala knihu o poutu mezi lidmi a psy. Jak vás takové téma napadlo?

To bude tím, že mám psa, který mě fascinuje a kterého mám ráda, přestože je příšerně rozmazlený. Nehledě na to, že jsem vlastně už všechno, dobrá, skoro všechno, co jsem věděla anebo chtěla říct – o politice, manželství, stavu společnosti a problémech v mezilidských vztazích –, napsala. Tahle knížka je o lásce, o bezpodmínečné, nezničitelné, čiré lásce.

K čemu jste během psaní dospěla? Osvětlilo vám bádání, rešerše, přemýšlení nad tématem, proč mezi lidmi a psy vzniká tak specifický, láskyplný, někdy až doslova závislácký vztah?

Tak především: já jsem nebádala. Já nejsem kynolog, moje knížka není žádné vědecké pojednání, ale spíš galerie příběhů. A ano, myslím, že jsem – přinejmenším pro sebe – našla odpověď na otázku, proč ten vztah někdy nabývá toxické dimenze. Proč třeba Sigmund Freud – čili, nezapomeňme, zakladatel psychoanalýzy – smrt svého psa snášel daleko hůř než smrt jednoho ze svých vnuků. Jenomže ta odpověď by vydala na knížku a ta se sem nevejde.

Kniha zahrnuje řadu příběhů. Který vás nejvíc vzal u srdce?

Ach, to je těžké… Ale snad hned ten první z padesáti, který se odehrál před zhruba dvanácti tisíci lety v dnešním Izraeli, severně od Galilejského jezera v prehistorickém sídlišti Ajn Mallaha. Hrdinou je jeden z prvních domestikovaných psů. Vlastně je to štěně, které bylo pohřbeno spolu s mladou, bezdětnou ženou. Ona je nahá, svinutá do klubíčka jako dřímající pes. Štěně se k ní vší silou tiskne. A ona na něj položila ruku, jako kdyby toho mrňouse chtěla chránit a utěšovat současně. Pohřbeni byli bez jediného votivního předmětu, ačkoliv šlo o rituální pohřeb. Takto je roku 1954 našli archeologové. A já se ptám – co to bylo za ženu?

Když jsem vaši knihu četla, přesně tenhle příběh mě dohnal k slzám. Snad i proto, že jsem byla několikrát u posledního výdechu svých milovaných psů. Jak dlouho jste na knize pracovala a s jakými překážkami jste se musela vyrovnat?

Necelé dva roky, protože se jedná o zkrácenou verzi mé knížky 101 Top Dogs, která vyšla v němčině. Překážky se nekonaly, spolupráce s nakladatelstvím probíhala optimálně, díky velkodušné trpělivosti Grady s mým nezřídka bouřlivým temperamentem.

Jakou fázi psaní knihy máte nejradši a proč? Promýšlení tématu, psaní první verze, editování?

Tu finální fázi, cizelování, když už je vše promyšleno a vlastně i řečeno, takže člověk zklidní a dopřeje si čas a hledá „to“ slovo, které co nejpřesněji vystihne, oč jde, které padne jak ulité… Moment, dá se to vůbec takhle říct? Ulité slovo? Ale proč ne.

Jistěže ano. Hledání správných slov také miluju. Někdy u toho šílím, když mi nejde na jazyk. Řekněte, jak vypadá den spisovatelky Dani Horákové? Tedy den, kdy píšete?

Pánem mých dnů je samozřejmě Honey. Vstáváme před sedmou, jdeme na první procházku. Následuje snídaně, první televizní zprávy, kolem deváté první kafe. Pak usednu před počítač s obrovskými písmeny a rešeršuju anebo píšu. Kolem dvanácti následuje hodinová procházka, oběd, a pak všemožné vyřizování, maily, telefonáty. Čtu noviny, samozřejmě online. Den končí v bazéně, kde denně, v mrazu, vichru i nepohodě plavu. Večeře, poslední televizní zprávy. A před usnutím rituál, který si vymyslel Honey, takže ho nemohu bez jeho svolení prozradit. Ale myslím, že on by dal přednost tomu, abych se ho radši ani nezeptala, zda ho smím prozradit, protože by mi to – už ze zdvořilosti – dovolil. Ale nerad. A tak se ho nezeptám.

Na čem aktuálně pracujete? Co vás v dohledné době čeká?

Vracím se k pohádkám a ke své knize o nich, kterou budu přepisovat.