Navazující sex je ovšem přeskočen, neboť naprosté nemravnosti se do slušné prózy o velké lásce nehodí.
No, není to báječné?
No, nevím… asi to může někoho oslovit… pro mě je ale tato novela spíše bizarní kuriozitou.
Dříve, než se do debutu Gabriely Brázdové (1994) začtete, je vám v knize nabídnuta informace, že jde o děvčici, co se narodila v Brně a je členkou Kohoutovické chasy. Tedy komunity „stárků a stárek“ čili nesezdaných mladých, kteří a které – jak můžete najít na webu – v brněnské okrajové části Kohoutovice už po léta udržují vizi folklorní tradice, jsouce ústředními okrojovanými aktéry místních hodů; pořádaných vždy na počátku června.
… toto každoroční kolektivní radování zjevně baví a silně oslovuje. Natolik, že se je rozhodla literárně předvést čtenářstvu. Evokovat, jak ony hody vypadají, s jakými obřady a rituály jsou spojené, jací lidé si je užívají a jak si během nich fajnově zatancují a pozpívají, ale třeba i to, jak se na tuto folklorní performanci stárci a stárky dlouho připravují, neboť musí natrénovat, co je třeba, aby folklor ožil. Případně vysvětlit, jaký je rozdíl mezi krojem starým a nově ušitým a jaká je to pro ženskou dřina se do něj nastrojit… a v pravou chvíli, když je třeba, jej zase sundat. Včetně toho, proč okrojované holky, když jdou na malou, musí s sebou vzít kamarádku.
Autorka ovšem ale také přinejmenším podvědomě tušila, že sebeumnější popis takovéto folklorní slavnosti vystačí tak maximálně na reportáž – a ještě bude problém ji zveřejnit. Takže jestli chce ze zvoleného tématu vymačkat echtovní literaturu, musí přihodit nějaká báječná a čtenářstvem, nebo aspoň kritikou, vítaná ozvláštnění. A také nějaký individuální příběh o vztazích, jež se mezi mladými v chase nutně rodí a zanikají.
Výsledkem její cesty za literaturou se tak staly tři provázané kroky, jejichž cílem bylo povýšit téma na kumšt.
… z okraje Brna kamsi jinam, do archetypální moravské dědiny, v níž bude folklor doma. Brázdová proto stvořila ideální fikční svět, který leží kdesi mimo naši přítomnost, takže je možné do něj nevpustit všelijaké ty moderní vymyšlenosti, jako jsou například auta či mobily. Chtějí-li si tedy v jejím folklorním retro kosmu dvě do sebe zamilované bytosti na tajňačku znovu zašukat, nezbývat jim než na sebe po vzoru postav z ruralistických románů tak nějak na dálku významně koukat a případně se domlouvat pomocí papírových vzkazů.
A tím to nekončí: Brázdovou stvořená dědina je starodávností natolik prolezlá, že místní těžko snášejí ty, co nechápou, že tady jsme doma a slušný člověk po světě netrajdá. Takže když třeba některá z našich vyrazí za humna, dejme tomu do Anglie, a ještě má tu drzost se za pár let vrátit, jen kvůli tomu, aby se postarala o umírající matku, přirozeně ji stíhá všeobecné opovržení. – A autorka jako by se nedokázala rozhodnout, zda chce tento motiv užít jako ironický atak na naši malost, nebo naopak jako výraz pravé lásky k domovu.
… byla „maskulinizace“ výpovědi. Očividně motivovaná snahou překrýt osobní empirii vyprávění, které nebude vypovídat o mně samé. Proto Brázdová volí narativní techniku, která jí umožňuje o hodech a o tom, co se během nich dá všechno zažít, vyprávět z náležitého odstupu. Nástrojem k tomu je jí genderově neutrální vypravěč, navíc – s výjimkou jedné kapitoly – pracující s vyprávěním v druhé osobě (učeně: v du formě), jež čtenáře tematizuje jako adresáta výpovědi a přiděluje mu roli hlavního hrdiny příběhu. Alespoň pokud je schopen a ochoten se tak nějak identifikovat s devatenáctiletým šohajem. S mladíkem, jemuž je během hodovního tančení, zpívání a popíjení autorkou dáno poprvé naplno prožít velikánskou a náležitě romantickou lásku.
… patrně spíše neúmyslná, inspirace poetikou červené knihovny. Nepřehlédnutelné je to na úrovni jazykové, zvláště pak v okamžicích, kdy Brázdová zatouží náležitě zakoušet city a tělesná pohnutí a uchyluje se k ozdobným, dojemným a emocionálně řádně vymustrovaným líbeznostem typu: „Hladově tiskneš rty k její šíji, přejedeš po jemné kůži zuby a zlehka ji kousneš. Florentina zasténá, nohy se jí podlomí, musí se tě chytit.“ (s. 14)
V rovině fabulační a kompoziční je to o něco hůře rozpoznatelné. Ovšem jen pokud vám nedojde, že autorčina bezděčná inklinace ke kýči je modifikována skutečností, že dnes je ji možné funkčně naplnit i tím, že vyčpělá narativní klišé převrátíme naruby.
Brázdová proto nevypráví o dozrávající panně, náhle prostoupené citem k tajemnému cizinci, či z ciziny se navrátivšímu domorodci, jehož erotickou devízou je, že se liší ode všech místních. – Ne. Brázdová učiní ze svého čtenáře devatenáctiletého panice, jenž je naprosto okouzlen o řadu let starší magickou rodačkou: ženskou, která se místním jeví divná a jiná, protože pár let pobývala v cizině. Pro něj je ovšem květinou, po níž milostně touží a která jej zajímá více než kterákoli z vrstevnic. Nikoli náhodou se ostatně jmenuje Florentina čili Flora, což ani na Moravě není jméno zcela standardní. Tedy kromě jedné olomoucké výstavy.
Láska tak v novele může náležitě rozkvést – ovšem s tím, že tradiční červenoknihovnický happy end je substituován koncem, který se již více než století jeví jako reálnější a umělečtější. Neboť je dojemný a bolestný, takže současnou potenciální čtenářku, ochotnou na sebe vzít pocity zamilovaného mladíka, zaujme a potěší daleko více. Kdo by totiž neocenil, když láska narazí na vyšší osud, předurčující Floře a jejímu milému jinou budoucnost. Malér je v tom, že zatímco ona doufá, že se jí podaří opět zahnízdit v rodné dědině, on teprve roztahuje křídla. Míří na vysokou školu. A hodně daleko. Dokonce až kamsi do Prahy. Takže tato vyšší moc, vyrůstající z věkového rozdílu, jejich skvělou a vášnivou lásku překazí dřív, než to spolu naplno rozjedou.
Ale nebojte se, o nic nepřijdete. Co chybí na konci, najdete jinde. A to ještě předtím, než se v roli hrdiny řádně probabráte jeho/svým milostným trápením, než začnete řešit trampoty, kam a jak ji znovu pozvat na rande, a než se vyrovnáte s pitomostí mladých nezajímavých holek, co po něm / po vás jedou, přestože on / vy ně kašlete.
Ano: již na prvních stránkách knihy vám autorčin vypravěč dopřeje prokázat svůj um a Floru dlouze a komplikovaně vysvlékat z kroje až do nahata a při tom se jí i láskyplně dotýkat. Viz citovaná pasáž.
Navazující sex je ovšem přeskočen, neboť naprosté nemravnosti se do slušné prózy o velké lásce nehodí.
No, není to báječné?
No, nevím… asi to může někoho oslovit… pro mě je ale tato novela spíše bizarní kuriozitou.
Vyšehrad
Cením si schopnosti tvůrce pronikat psaním a myšlením pod povrch jevového a vyprovokovávat tím čtenáře, přesněji mě osobně, k přemýšlení než něčím, co s sebou nese určité osobité a hlubší a podnětné poznání. I když s ním nemusím ve všem souhlasit.
Suma sumárum: Pánkův román je náležitě jiný a zvláštní. Je napsán způsobem zaumným, který ale má tu výhodu, že čtenáře nenutí, aby to dokola se točící žvatlání četl celé. Důležitější je, že díky němu před ním koluje plejáda kriticky až katastroficky nahlížených a více či méně zajímavých témat. Provázaných dnes tak postmoderně moderní vírou v to, co chci, která nadto každému čtenáři, tedy literárnímu znalci, dává možnost najít si to své oblíbené: něco, co jej osobně sere.
Součástí autorova textového zakoušení sebe sama jsou proto četné návraty do minulosti, přesněji k příznačným epizodám z otcova života. Jejich cílem je s jistým ostychem polemizovat s jeho náboženským založením, respektive s rodinnou tradicí, která mu velela být evangelíkem, ale také zpřítomnit a předvést otcův náhled na smysl literatury a literární tvorby.
Oceňuji autorčinu snahu balancovat na hraně mezi vyvoláváním každodennosti a odhodláním ji rozkrývat skrze vyfabulované příběhové perličky, jež by měly čtenáře provokovat k uvědomění hlubšího rozměru smyslu našeho pobývání na této planetě. Zda ale toto v českém literárním kontextu když už nevybuchne, tak alespoň zacinká, neodhadnu. Sám za sebe přiznávám, že mi na poctivém psaní Simony Bohaté chybí drobátko více nadhledu, humoru, a hlavně spontánní ironie.
Opravdu nevím, zda je literatura dnes udržitelná. Nicméně fakt, že slovní projevy jejích příznivců jsou schopny ji kdykoli přivést k sebevraždě, je patrný.