David Shorf, publicista, bývalý novinář (zástupce šéfredaktora Lidových novin) a muzikant (hrál v kapele Raketa Bořka Slezáčka) je ve světě literatury znám autobiografickými knihami reflektujícími život v Izraeli, včetně služby v izraelské armádě (Sloužil jsem v Gaze, CPress, 2024). Službu v izraelské armádě (IDF) považuje za jednu ze zásadních zkušeností ve svém životě.

Ve své nové knize Šekelí léta podává humornou formou psaný živý portrét svého setkání s blízkovýchodní realitou. Název v sobě nese slovní hříčku; kombinuje „šakalí léta“ (aluzi na známý český film z roku 1993 režiséra Jana Hřebejka, natočený na motivy povídky Petra Šabacha) coby divoké a dobrodružné časy mládí s izraelskou měnou šekel. Už titul tak důvtipně evokuje náladu a tón celé knihy.

Děj, rozprostřený do krátkých kapitol, se odehrává od roku 1989 (krátce před sametovou revolucí v Ostravě) do roku 1995 a povolání do armády v Izraeli, tedy v době „divokých devadesátek“, kdy se dvacetiletý židovský mladík z ostravského paneláku ocitá v zemi zaslíbené. Nasává do sebe svobodu a smyslnost ve vědecky vyspělém, na náboženství, kultury, etnika a technologie pestrém, Západem a USA silně ovlivněném státě, kde je jeho cílem zpočátku – v duchu trendu 90. let – zejména „sex a rock’n’roll“. Ten po první návštěvě Izraele a pobytu u příbuzných v malém přímořské městě (překaženém operací Pouštní bouře, „v níž Saddám Husajn obsadil Kuvajt a následně střílel rakety na Izrael […] a já neměl ani izraelské doklady, ani plynovou masku, jak říkala s oblibou tetička. Bez pasu totiž není maska, vysvětlovala.“ – s. 139 a 140) přechází v dobrovolnickou činnost v kibucu a následně emigraci a studium na univerzitě v Jeruzalémě.

V knize jsou zmíněna i autorova dobrodružství z jiných zemí v průběhu zvolených let, například ze Švýcarska či Egypta, kam se mladý David vydává s mezinárodními přáteli, dobrovolníky v kibucu, na horu Sinaj a za šnorchlováním v Blue Hole.

Sebereflexe bez autocenzury a intimita coby kulturní sonda

Dnešní majitel reklamní agentury, kouč a párový terapeut vykresluje sebe samého v knize coby svobodomyslného mladého muže, který hraje obstojně na kytaru, rád poznává vše nové, umí se přizpůsobit a snadno spřátelit a má vysoce nakalibrovaný metr pro hodnocení ženské krásy; žádná z dívek, kterou v Izraeli intimně poznal, snad s výjimkou té, u které „šlo o první standardní chození“ (s. 272),  neunikne – alespoň v detailech – jeho kritickému oku: jedna je tak trochu špindíra, další si při sexu nechává ponožky a zas jiné jsou hlučné či jednoduché. „Úplné klišé mladé Izraelky. Hlučná, drzá, namachrovaná a trochu (směrem k Evropě) nevzdělaná.“ (s. 25)

Sondou do sebeobjevování své osobnosti skrze rozličné situace v cizí zemi, milostné i přátelské vztahy se odkrývá nejen autorova láska k životu i hudbě, ale i hlubší osobní reflexe a kritický pohled na mezikulturní život v Izraeli i jeho kastovní systém s elitami a historicky marginalizovanými komunitami (např. sefardští Židé), které čelí so-
ciálním předsudkům, jež mohou připomínat stereotypizaci menšin v jiných společnostech (například romské populace v Česku: „Davídku, ale to je ‚schwarze‘, to není holka pro tebe.“ – s. 20).

Vyrostl jsem na ostravském sídlišti, kde si všichni byli rovni. Syn horníka nebo dcera profesora, všechno jedno. Neuvědomoval jsem si tedy, že izraelská společnost je silně rozkastovaná […]. Teta se strýcem mi to nevědomky dávali najevo prakticky každou větou. Třeba tím, že ač žili v Izraeli už dvě dekády, nikdy neokusili místní street food.
(s. 19 a 20)

Autor se ve své literární ryzosti nešetří: vystavuje sám sebe ironii, trapnosti i morálně slepým místům, a i v této ochotě být nedokonalý spočívá síla knihy. Coby mladý expat se snaží pochopit, proč je Izrael „tak trochu Západ a tak trochu Orient“ (přebal knihy), přičemž obchází bary a balí holky všemožných národností a etnik (někdy i docela nepatřičně a ignorantsky, třeba jako když donese číšnici arabského původu při pozvání na rande květinu), občas se chová nezodpovědně (jednou nechá rozbité auto odstavené u dálnice, protože nemá na odtah, jindy převáží auto ze Švýcarska na starou českou espézetku místo zakoupení dočasné poznávací značky pro převoz), mnohdy se zasměje nemístnému a politicky nekorektnímu vtipu a jako první jeho cit v Izraeli uchvátí divoká Izraelka sefardského původu, která by Saddáma Husajna sbalila do krabičky od sirek.

Narativní lehkost versus vážnost témat

Struktura knihy je koncipována volně, jakkoli je děj provázaný. Text je psán svěžím, neformálním, zábavným, lehce ironickým tónem, ale nevyhýbá se ani hlubší reflexi, mezikulturním střetům („Izraelci se sami rozdělili na ty, kteří se do Svaté země přistěhovali z jiných zemí, a na ty narozené v Izraeli. Ti druzí si pro sebe vybrali označení ,sabrové‘ “ – s. 30) a otázkám antisemitismu (i izraelského) a rasismu. „Teta naštěstí žádné poznámky k bratříčkování se s marockými Izraelkami neměla. Podle mě jí byla kultura Židů ze severní Afriky tak cizí, že ji záměrně ignorovala […]. Prostě se tvářila a chovala tak, jako by za sousedy měla romskou rodinu, která je mimořádně slušná. Za to jí pak udělovala jakýsi povýšený souhlas, v němž byl ovšem ukryt hluboce zakořeněný rasismus.“ (s. 29)

Zároveň nabízí autentický pohled na situace postmoderní historie a kultury („Všichni měli plné zuby komunistických zákazů, a tak se ve věčně opilé umělecké komunitě hrálo na to, jak co nejvíc někoho urazit, aby vzniklo pár vteřin spontánního veselí.“ – s. 131) a vytváří tak sugestivní svědectví o dané době i židovské identitě.

Celý obraz Židů, se kterým jsem se měl identifikovat, prostupovala jen všudypřítomná temnota nacistické vraždící mašinérie. Izraelci naopak popírali veškeré stereotypy, které jsem doposud znal […]. Byli veselí, temperamentní, arogantní a sebevědomí. Neměli velké nosy jako v karikaturách Goebbelsovy propagandy. Měli neporazitelnou armádu, mocný Mosad, tah na branku, moderní technologie… a… a zcela jiné jídlo, než jsem znal od babičky s dědou.
s. 153

V jedné kapitole strhává a ostře koncipovanými větami jako křovinořezem odřezává iluze o návratu Židů po válce do země zaslíbené: biblickou paralelu příběhu, v němž Mojžíš zachránil židovské otroky z Egypta převodem přes rozestoupené Rudé moře, ovšem až čtyřicet let poté, co je vodil po poušti, aby mezitím vymřela generace „s otrockou mentalitou“ a do Izraele „už dorazili mladí a duševně zdraví Židé“, přirovnává k historickým událostem, které se vážou k poválečnému přístupu (některých) Izraelců, jež „zoufalé vězně z koncentráků zavírali do ústavů hned po vylodění v Palestině“, neboť „existoval i názor, že lidé se zlomenou mentalitou patří do blázince“ (s. 155). „Desítky let se o tom nemluvilo, protože se Izraelci styděli za své chování k příslušníkům vlastního, osudem zbídačeného národa.“ (s. 155)

Identita v pohybu

Přebal knihy kombinuje barevně výrazné, kompaktní ilustrace s typografií, jež zdůrazňuje hravost a osobitý tón autorova vyprávění. Je výrazný a podprahově provokativní, laděný tak, aby evokoval atmosféru devadesátých let a izraelského prostředí. Ilustrace vytvořila Ayla Tal, autorova kamarádka a izraelská výtvarnice, jejíž styl dodává knize osobitý, kulturně kontextualizovaný vizuální rozměr. Výsledný design elegantně a esteticky přitažlivě podporuje čtenářovu imaginaci, podtrhuje autentický pohled na příběh a udržuje kompatibilitu výtvarného dialogu s textovým obsahem.

Šekelí léta nejsou nostalgickou kronikou mládí ani lehkovážným cestopisem o devadesátkovém Izraeli, ale svědectvím o střetu s realitou, v níž se idealizované obrazy identity „země zaslíbené“ lámou v každodennosti, mezilidských vztazích i v neviditelných hierarchiích společnosti. Text místy provokuje, jindy pobaví, občas zneklidní, ale nesnaží se prvoplánově servilně zalíbit. Šekelí léta tak fungují jako generační výpověď i jako dokument postmoderní zkušenosti, v níž se svoboda mísí s bezohledností, otevřenost s předsudky a hledání sebe sama s bolestným poznáním, že žádná identita není samozřejmá.

Právě tím se kniha zapisuje nejen do osobní paměti autora, ale i do širší debaty o Izraeli jako společensky a historicky výrazné zemi, o jeho oscilaci mezi Západem a Orientem a v neposlední řadě o aktuálním tématu multikulturalismu a identity expatů.