Kulturní zapomnění bývá skoro nevyléčitelné, a proto započněme recenzní rozpomínání na jednoho zesnulého básníka nezbytnou chválou editorství. Jinému poetovi a jistěže i prozaikovi a dramatikovi Michalu Šandovi patří veliký dík a uznání za to, že z propasti zmíněného zapomnění nebo zatím pouze zapomínání jako satisfakci svého druhu doslova vydoloval vzpomínku či se pokusil o oprávněné ohlédnutí za Miroslavem Salavou, autorem, který skonal v dubnu 2016, předtím ovšem přes rok a čtvrt žil nežil v žádnou naději neposkytujícím kómatu. Poté se za jeho tvorbou jakoby veškeré vody zavřely, nyní však Šanda z ní vylovil, vybral, chronologicky seřadil pásmo ukázek, a navíc se odhodlal literárního nebožtíka víceméně výstižně pojmenovat coby „básníka temných nálad“. Nejspíše nikoho nepřekvapí, že tento hodnotný výbor přišel na svět v rámci renomované edice Opium poezie jako svazek č. 32: lze říci, že mezi Alexandrem Solženicynem a Lewisem Carrollem.
Nemýlíme-li se, Salava (ročník narození 1960) žil celý život v pražské povltavské čtvrti Zbraslav (kde je také pochován), vystudoval grafickou školu, pak tzv. knihovnickou nástavbu a po povinné dvouleté vojenské službě se stal knihovníkem ve staroslavném novoměstském Klementinu. Michal Šanda nikoli náhodou podotýká, že básník putoval ranními spoji do velkolepého ex-jezuitského areálu, aby tam v tichu vznešených a velebných barokních prostor skládal básně, které ovšem považovat za barokizující není rozumné. Na dané ovzduší v Klementinu sice přímo odkazuje autorova „legitimní“ prvotina Mé baroko, leč Šanda stvrzuje, že jí už na konci sedmdesátých let předcházelo intenzivní „předbarokní“ období, kdy vznikly rukopisné sbírky s ryze undergroundovými názvy jako Kurva práce a jiné ovace (tu Salava sepsal v sedmnácti) a rok nato mj. Imported beer a Masturbační deníček. Až v roce 1989 přišla na svět „společná“ samizdatová sbírka Básně (spolu s verši Bohdana Chlíbce, Pavla Kolmačky a Ewalda Murrera).
To už trvala více než desetiletá tvůrčí pauza, během údobí 1982 až 1995 jako by se Salava skryl do zmíněného barokního ústraní. Teprve v pětatřiceti, čili až po uplynutí Kristových let, konečně vydal uvedený básnický debut. Do roku 2012 pak uveřejnil plných jedenáct knih veršů (například v Aule, v Petrovu, v Protisu nebo i vlastním nákladem), přičemž jejich uspořádání neboli konečnou podobu sbírky pokaždé svěřil někomu z uznávaných tvůrců: nejprve Zbyňku Hejdovi, posléze například Ivanu Wernischovi, Bohdanu Chlíbcovi nebo také nakladateli Romanu Polákovi. Některé autorovy verše vyšly i časopisecky (v Revolver Revue či Dobré adrese) a nyní mohl editor vybírat se svolením dědiců taktéž ze Salavovy pozůstalosti, totiž z jeho posledního básnického sešitu, datovaného 2013 a 2014. Přibližně stovkou textů, vesměs bez názvu a jen zcela výjimečně opatřených letopočtem vzniku, tak Michal Šanda necelé desetiletí po Salavově úmrtí vytvořil svého druhu básníkovu retrospektivu.
Tudíž můžeme v kritickém reflektování daného výboru pokračovat přímým poukazem na Šandovo konstatování, že v tvorbě Miroslava Salavy se
snad nenajde jediná báseň, která by nekončila zmařenou pointou – ve smyslu zmar, marnost, beznaděj, nicota
s. 117
– a dokládá to i citované autorovo přiznání (nebo naopak vyznání?), že jeho básně „jsou temné, jako víko od rakve“ (s. 117). Editor pak v předstihu varuje, že rozhodně nejde o žádnou dekadentní pózu, což je ovšem do určité míry slovíčko do pranice. O pózu nepochybně nejde, rakve bývají vskutku vždy temné, ať jsou v rozmanité barvě, takže přirovnání k nim dozajista obstojí. Nicméně se domníváme, že nebožtíka je možné s opatrnou nadsázkou označit za mluvčího postmoderní dekadence sui generis, přesněji řečeno za dekadentního básníka z postmoderních časů. Nejde přitom pouze o „temné nálady“, nýbrž o tragické prožívání života, o noárové vnímání životních dějů, ale také o nikoli náhodou (již v roce 1979, když bylo Salavovi devatenáct let!) programově zdůrazněné juvenilní přitakání pesimistickému tvrzení Ladislava Klímy, že „všechno je iluse a klam!“ (s. 9).
Není samozřejmě dekadence jako dekadence. Jistěže nemáme na mysli někdejší dekadentní estetiku v podání otců zakladatelů Jiřího Karáska ze Lvovic a Arnošta Procházky nebo díla jejich pokračovatelů Arthura Breiskyho a Miloše Martena, ani poměrně nedávno ustavené hnutí či sdružení „nové dekadence“. Básnický solitér Miroslav Salava, o jehož celoživotním tvůrčím solitérství zřejmě není zapotřebí pochybovat, se může zdát přímo vtělením novodobé dekadentní poetiky i dekadentního životního nazírání: pokud novodobé, potom postmoderně, a to i včetně filosofie života. Jakou má však poeta o něm představu? Nuže, Salava ví a praví, že to, čemu život se říká, napořád „v křečích skomírá“, že „kletby jsou vrhané proti srdcím“, „umrlí si lehají za rozbřesku“ a „z lidí stávají se vlci“, neboť „pokora strachy zalezla“ (vše s. 16). Nikoli náhodou se to vše konstatuje již v rané básni s příznačným názvem „Prokletí“. V básníkových očích jsou jimi lidé a modlitby zla jim bloudí do duší.
Možná by se však zbraslavský poeta urputně bránil nebo se neméně urputně nesouhlasně zatvrdil, kdyby byl označován za onoho postmoderního dekadenta. Leč jeho poezie je vskutku podobně pesimistická, ještě úpěnlivěji bezútěšná a z mnoha vybraných veršů vskutku můžeme mít pocit, že tvůrce Salava básní „z kůže stažen, nehty vyrvány, vlasy hoří a oči pokrývá šlem mlhy“, přičemž zároveň platí, že autor se vznáší a putuje „těsně nad hroby, nad jícny prokletosti, mumlám prosby a nadávky […], mámím, obluzuji a obelhávám“ (s. 32). V jeho strofách „Zpívá Zmije“ a „Mrtvý žije“ (s. 33).
Jistěže jde pouze o namátkově vybrané pasáže, leč protichůdně temperované básně bychom v textech Miroslava Salavy našli opravdu jen stěží: i v jeho jedenácti sbírkách, i v nynějším citlivě temperovaném výboru. Pokud Ladislav Klíma v citovaných verších až nedůvěřivě vyzýval k symbióze života a snění, zesnulý zbraslavský ultimátní básník, jak velevýstižně praví Michal Šanda,
svou poezii intenzivně prožíval do morku kostí, do poslední hořké kapky blínu prýštící z napsaných slov
s. 117.
To už není toliko „hloubka baroka“, leč propast nad propastí, kterou snad autor uzřel i v Klementinu.
Ačkoli od Salavova úmrtí uplynulo jen devět let (nebo už devět let?), z časového odstupu se zdá, že jeho literární tvorba nebyla téměř vůbec reflektována; skoro by se mohlo říci, že tento osobitý básník jako kdyby byl nebyl. V akademické velkopříručce s názvem V souřadnicích mnohosti je autorovi věnovaná jen kratičká zmínka v rámci souhrnnějšího pojednání o údajné „energii nespokojenosti“ v české poezii první dekády nynějšího tisíciletí. Bylo by ale bláhové pokoušet se o nějaké souměřování Salavových veršů s postuláty „angažované poezie“ nebo s mnoha tvůrci píšícími na téma „neobyčejné obyčejnosti“. Pak není divu, že jakoby v jiném než profánním světě po léta tvořící zbraslavský poeta se na sklonku své životní dráhy vysloví, že „v bahně jsem pouhá šlápota“ (s. 112). To je sice další ryze dekadentní vyznání, šlápoty však koneckonců ve všehomíru zanechávají i hvězdoplavci.