Slovo „Odřanie“ zní českým uším nezvykle. Spojí se polskému čtenáři s místy, o nichž píšete, tedy územím, která Polsko získalo po druhé světové válce?
Polákům zní asi stejně cize. Je to můj neologismus, který jsem použil, abych popsal ona „znovuzískaná území“. Tento pojem možná Čechům také nic neříká, ale v Polsku je dobře známý. Používala ho polská komunistická vláda, aby zdůvodnila Stalinovo rozhodnutí posunout hranice své sféry vlivu co nejdál na západ. A byl v něm obsažen i právoplatný nárok na tato dříve německá území. Nevím, jestli je to v Česku všeobecně známé, ale Polsko po druhé světové válce ztratilo čtyřicet procent svého území na východě. Dnes tvoří součást Litvy, Běloruska a Ukrajiny. Za to „dostalo“ třicet procent území na západě, která dříve patřila k Německu, respektive třetí říši. Jednalo se o přibližně sto tisíc kilometrů čtverečních, rozlohou je to tedy větší oblast než celé Česko. Osídlení Odřanie byl megalomanský demografický experiment, protože Poláci z východu – ale i z dalších míst – se stěhovali do těchto regionů, které zase museli opustit Němci. Cílená výměna obyvatel. Devadesát milionů lidí uteklo, bylo vyhnáno nebo odešlo, podobný počet přišel na jejich místo. A slovo „Odřanie“ jsem vymyslel proto, že neexistoval žádný dobrý, ideologicky nezatížený pojem.
Pojem „znovuzískaná území“ je jen komunistický konstrukt?
Poprvé se objevil ještě před válkou – a to po obsazení Těšínska v roce 1938. Nicméně k rozšíření do obecného povědomí došlo až po roce 1945, kdy ho využila propaganda Polské lidové republiky. Nikoho nepřekvapí, když řeknu, že národní státy přirozeně potřebují legitimizovat svůj nárok na území, na němž se nacházejí, případně další územní nároky. Nejčastěji se sahá do minulosti, dokazuje se prapůvodní osídlení. V případě „znovuzískaných území“ se vracíme do středověku, k dynastii Piastovců. Kdo by si lámal hlavu s tím, že pro tento rod by pojetí národní příslušnosti bylo problematické. Komunistická propaganda hlásala, že jsme dostali to, co nám právem patřilo, ačkoli tato území nebyla součástí polského státu stovky let. Navíc s některými oblastmi nebyli Piastovci vůbec spojeni.
Také to byla území, kde se po staletí mísily různé národní vlivy.
Ano, Horní Slezsko, z nějž pocházím, patřilo nějaký čas také k české koruně, stejně jako Dolní Slezsko, potom tu byly války mezi Habsburky a Pruskem. Od osmnáctého století pak už tato území tvoří součást Pruska a později Německa. Procházejí industrializací, rozvíjejí se města, typická architektura. To najednou končí v roce 1945. Všechno se stane součástí poválečného Polska. Země, která neměla čas se nadechnout, kde za Rudou armádou postupovalo NKVD a likvidovalo nekomunistický odboj a dosadilo svou vládu. Polsko prošlo strašnými věcmi – německý teror, cílené vyvražďování elit, zkušenost holocaustu, vyhlazovací tábory na vlastním, byť okupovaném území. Bylo nutné znovu postavit Varšavu srovnanou se zemí a k tomu najednou přibyl zničený Gdaňsk nebo Vratislav. Obrovské území vytržené z jiného státu. Podařilo se ty regiony ke zbytku země připojit tak, že nejsou vidět švy? Jak se novým obyvatelům podařilo zabydlet? Pomohl jim v tom odkaz ke středověkému rodu Piastovců? Jaké příběhy si vytvořili, jaké hledali? Když projíždíme dnes „znovuzískanými“ regiony, pořád vidíme jejich jinakost, které nemůžeme rozumět bez znalosti historie. Jako bychom přijeli do jiné země, i když je to součást Polska. Proto jsem vymyslel název Odřanie, což evokuje mýtickou, legendární krajinu existující ve fantazii.
V knize se ale setkáváme ještě s druhým pojmem – Vislanie. Ten označuje centrální Polsko. Popisujete, jak jsou odlišné, jaký mezi sebou mají vztah. Odřanie je definovaná v opozici k Vislanii.
Pracovně jsem si Polsko rozdělil na tu část, která byla základem naší státnosti po staletí, což je samozřejmě Varšava a centrální Polsko a také další regiony kolem řeky Visly. Jejich historická zkušenost utvářela polský národní příběh, jak se ho děti učily a učí ve škole, jak ho známe z literatury, filmů a divadelních her. Jeho nedílnou součástí je historická zkušenost tzv. Kresů, oněch východních území ztracených po druhé světové válce. Lvov nebo Vilnius jsou v polské historii a kultuře města velmi důležitá, a přitom už tvoří součást jiných zemí. Ty představují „staré Polsko“. A nové Polsko, to je právě Odřanie. Území, které leží symbolicky kolem řeky Odry, byť reálně popisuje mnohem širší území.
Než se zase vrátíme k západní hranici, zůstaňme na chvíli na východě. Vyrovnalo se Polsko se ztrátou Kresů? Právě z těchto území přece pocházela velká část nových obyvatel Odřanie.
To je pravda, první generace doufala, že se možná vrátí zpátky, do Volyně nebo Haliče. Jenže teď už v Odřanii žijí lidé osmdesát let. Pokud jde o Kresy z politického hlediska, Polsko by rozhodně nevznášelo požadavky na svá předválečná území. Jedna věc je, že hrají významnou roli v romantické literatuře, románech Henryka Sienkiewicze nebo v polské představivosti, druhá věc je ale současné Polsko, a to ví, kde leží jeho hranice. Byla to mimo jiné zásluha Jerzyho Giedroyće a pařížského exilového časopisu Kultura, protože v komunistickém Polsku se nemohlo svobodně diskutovat o minulosti, polsko-ukrajinských nebo polsko-litevských vztazích. V Kultuře vycházela řada textů a Giedroyć sám mluvil o tom, že svobodná Ukrajina, Litva a Bělorusko jsou pro Polsko důležité. Smutné je, jak je tato teze ve světle ruského útoku na Ukrajinu stále pravdivá.
Stalin se chtěl posunout co nejvíce na západ, ale zároveň hranice „na Odře a Nise“ nebyla vnímána v poválečných letech jako stabilní. V knize píšete i o odlišném přístupu vlády a úřadů k Vislanii a Odřanii.
V polštině existuje slovo „poniemiecki“, označuje území, města nebo památky po Němcích, kde žili Němci, které Němci postavili. A vztah komunistické státní správy k nim byl – i přes veškeré propagandistické řeči o nároku na ně – macešský. Nejlepším příkladem je památková péče. Mnohem více prostředků na poválečnou obnovu směřovalo do Vislanie. Pochopitelně bylo potřeba obnovit totálně zničenou Varšavu. To byla velká výzva. Ale pokračovalo to i později, na péči o historické památky dostávala Odřanie mnohem méně peněz. Byly přece německé. Nebo dějepis ve škole. Děti se učí příběh formovaný vislanskou historickou pamětí. To je hrdinský příběh povstání, odboje. V Odřanii je všechno komplikovanější. Její dějiny neznáme. Přitom z hlediska středoevropské identity jsou mnohem zajímavější.
V čem se liší váš pohled obyvatele Odřanie na národní dějiny?
Jako Slezan mám třeba mnohem větší pochopení pro českou mentalitu a její přístup k dějinám. České země se ocitaly v různých říších a státech, ale tvořily kontinuální kulturní celek. Tak to bylo i se Slezskem, kde se překreslovaly hranice a lidé zůstávali. Fascinuje mě mírumilovnost české hymny, v níž se o nic nebojuje, to je výjimka mezi jinými národními hymnami. Zatímco polská je nejen bojovná, ale také obsahuje ten osudný zárodek tragicky prohraných povstání: „Bonaparte nám ukázal, jak máme vyhrávat“ – jenže Napoleon chvíli potom prohrál. Je paradox, že se Polsko po válce posunulo na západ, protože okamžiky své slávy a největšího územního rozmachu zažilo při expanzi na východ. Na západě byla německá říše, na severu moře, a tak polská vojska vedla své výboje směrem na východ. Polské území bylo jednu dobu velmi rozsáhlé, natolik, že katolíci v něm byli jen menšinou. A po roce 1945 se najednou po staletích rozšiřování na východ Polsko posouvá na západ. A z východu mizí. Po tisíci letech se vrátilo do svých středověkých hranic z doby Měška I., piastovského knížete. Moje slezská racionální povaha to hodnotí takto: mohli jsme klidně sedět „na zadku“ jako Češi a nic by se nestalo, skončili jsme tam, kde jsme začali.
Vy sám jste se narodil ve slezských Gliwicích, hornickém regionu. Ale Odřanie je velmi různorodá: historické Dolní Slezsko, vinice kolem Zelené hory, baltské pláže s kašubskou kulturou, hanzovní Gdaňsk. Dokáže to všechno obsáhnout jeden pojem „Odřanie“?
Odřanii spojuje paměť a dilemata, kterým její obyvatelé museli čelit. Lidé se ptali: co pro nás znamená minulost našeho nového domova? Máme právo tu žít? Po druhé světové válce vidíme dva přístupy, jakou roli na novém území bude nový stát hrát. Jednu strategii použili Rusové v Kaliningradské oblasti – dobyli ji a považovali za svou válečnou kořist. Málokdo se tam dnes zajímá o minulost, několikrát se vyměnili obyvatelé, které tvoří z nemalé části vojáci a jejich rodiny. V posledních letech můžete být za „proněmeckost“, tedy zmínky o německé historii a památkách, odsouzeni do vězení. Německá architektura je bořena. V polském případě to bylo jiné. I přes silnou propagandu o znovuzískaných územích lidé pochopili, že je to všechno trochu komplikovanější. A postupně si kladli těžké otázky: jakou roli budeme na těchto územích hrát? Budeme pokračovat v tom, co tu existovalo před rokem 1945? Kultura a architektura nebyla jen „německá“, ale spojuje ta území s evropským vývojem – secesí, modernismem. Navíc ty domy jsou už desítky let polské. Lidé přemýšlejí o tom, jaké Polsko vzniklo na tomto území za těch osmdesát let po válce.
Kniha Odřanie, která vyšla v edici Prokletí reportéři nakladatelství Absynt, není esej ani historická studie, ale reportáž. Vycházíte tedy ze svědectví a rozhovorů. Jak jste vybíral své respondenty?
Měl jsem velké štěstí na lidi, s nimiž jsem mohl mluvit. Nehledal jsem ty, kteří vědí nejvíc, ale ty, kteří se na ta území dívají jinak, zajímavě, nově. A pomůžou mi přeložit zkušenost toho místa do univerzálního jazyka. Protože to není jen lokální příběh. Může být srozumitelný nejen ve střední Evropě. Pamatuju si například rozhovor s třiadevadesátiletým historikem a učitelem Zbigniewem Czarnuchem, který přijel jako patnáctiletý se svou rodinou do malé vesničky Witnica blízko lubušského města Gorzów Wielkopolski. Jeho otec se stal starostou a Zbigniew se svou skautskou skupinou ta území „odněmčoval“. Chodil s dlátem, odstraňoval nápisy, cedule a díval se, jak němečtí obyvatelé nuceně opouštějí své domy. Zažil německou okupaci za druhé světové války a měl čtyřicet let svého života velmi antiněmecké názory. Až v osmdesátých letech své postoje změnil a stal se jednou z hlavních tváří místního polsko-německého dialogu. Začal ve spolupráci s bývalými obyvateli shromažďovat památky, které se staly základem muzea. Vyprávěl mi svůj příběh a já mu říkám s nadsázkou: „Jste nedůsledný, nejdřív jste památky ničil a teď je zachraňujete.“ A on mi na to odpověděl:
Tak to není, měl jsem pravdu v obou případech: při ničení i při záchraně. Pravda může být závislá na čase. Po tom, co jsem zažil během okupace, jsem nemohl jen tak přijít a dívat se na Němce jinak než jako na spravedlivě poražené. Nemohl jsem se začít starat o německé památky. Stejně jako teď nemůžu nechat všechno upadnout v zapomnění.
A to jsou velmi univerzální úvahy. Češi přeci také musí navazovat na něco, co postavili němečtí architekti a dělníci.
Zkušenost českého pohraničí byla trochu jiná: smíšená území nebo území většinově osídlená německými obyvateli se po roce 1918 stala součástí Československa. Po Mnichovu museli Češi do vnitrozemí. A na konci války zase nastal „divoký odsun“ s mnoha excesy.
Do Odřanie přišla první vlna polských obyvatel až po Rudé armádě. Sovětští vojáci tam vstoupili jako na první německé území a dopustili se mnoha hromadných znásilnění, násilností a loupeží. Poničili také řadu památek, vykradli je. A do toho se stěhovali lidé, kteří museli odejít ze svých domů na východě. Podle stejné logiky jako vznikl pojem „znovuzískaná území“, se jim říkalo repatrianti. Mezi dalšími byli bývalí vojáci nebo vdovy po padlých vojácích. A samozřejmě zlatokopové – i po sovětské armádě ještě zbylo dost pro jiné. Přijížděli v době, kdy ještě hranice nebyla pevně stanovena. Na místě byli sovětští vojáci, často i němečtí obyvatelé čekající na odsun a nově příchozí s nimi žili pod jednou střechou. Velmi dlouhou dobu trvalo, než uvěřili tomu, že tam zůstanou. Někteří doufali, že se vrátí domů. Dvacet nebo třicet let to bylo provizorium – Němci přijdou a vezmou si to území zpátky, hranice se opět posunou. Když takto přemýšlíte, nechcete investovat do svého domu, opravovat ho. Navíc v realitě chudé Polské lidové republiky.
Jak se situace změnila po roce 1989?
Nejdřív skoro vůbec, mnoho lidí ztratilo práci v bývalých továrnách, odjelo. Ale uplynulo už dost času od války a ve druhé polovině devadesátých let přece jen začalo být zřejmé, že ani rozpad komunistického bloku na poválečných hranicích nic nezměnil. Generace vnuků si postupně buduje vztah k místu, kde žijí. Vnímají jeho rozporuplnost. Třeba Gdaňsk: jedním z rodáků je nositel Nobelovy ceny Günter Grass, autor slavného Plechového bubínku. Jenže ten dobrovolně sloužil ve Waffen SS, což samozřejmě řadě lidí vadí. To nebyl wehrmacht, Grass byl jako mladík nacista. Jak moji gdaňští přátelé glosují, Grass je pro nás jako kufr bez rukojeti: špatně se nese, ale stejně ho nechcete odložit. Podobných příkladů najdeme v Odřanii mnoho. To je to známé „jein“, spojení „ja“ (ano) a „nein“ (ne). Rozporuplnost. Odřanie je pořád místem kontrastů. Na jedné straně opravená turistická města jako Vratislav nebo Gdaňsk, bývalé zámečky, kde jsou restaurace a hotely s wellness, pivovary a muzea. Na druhé straně pořád velmi zanedbaná místa. Nejvíc z toho těží filmaři. Nedávno jste v kinech mohli vidět film Magnuse van Horna Dívka s jehlicí. Točil se v Kladské Bystřici v Dolním Slezsku. To je příklad toho, jak se kdysi výstavní domy rozpadají. Natáčí se tam hodně filmů, protože nepotřebujete realitu moc upravovat kulisami. A to se týká mnoha dalších měst v Odřanii.
Těží ze zájmu filmařů místní obyvatelé?
Asi by byli radši, kdyby se u nich nedaly natáčet filmy, které vypadají, jako by druhá světová válka skončila včera. Zajímavý případ bylo ale natáčení jednoho z dílů Mission: Impossible s Tomem Cruisem. Štáb plánoval v nějaké scéně vyhodit do povětří unikátní železniční most v dolnoslezských Piechowicích. Krásnou, více než sto let starou technickou památku, umělecké dílo. Úředníci neprotestovali, ale obyvatelé se naštvali a začali o něj bojovat. Zaprvé, říkali, v okolí Varšavy nebo Krakova by nikdo nedovolil zničit nějakou památku, protože je vnímaná jako „polská“. Zadruhé, chceme mít také svoje památky, i když je postavili Němci. Vždyť tu žijeme osmdesát let a ten most je už také náš. A podařilo se, most zůstal. Tento příběh dobře ilustruje proměnu ve vnímání obyvatel, ale i pozůstatky tradičního přístupu centrálního Polska k Odřanii.
Vaše reportáž se věnuje místům blízko polsko-české hranice. Navštívil jste také nějaká města a vesnice na české straně?
Znám slezská města, hodně dobře například Ostravu. Byl jsem i v Liberci a jinde. Původně jsem si totiž myslel, že Odřanie bude vyprávěním o mnoha místech, kde byli Němci, ale už tam nejsou, takže také o českém pohraničí. Navštívil jsem městečka v Krkonoších nebo v Jeseníkách, ale také v Klajpedě, nebo dokonce v Namibii, bývalé německé kolonii. Ale zjistil jsem, že tato výchozí teze není pro knihu nosná. Mohl bych napsat článek, jednu reportáž. Celá kniha založená na této tezi by ale byla jen sbírkou anekdot a zajímavostí bez většího přesahu. Zároveň jsem začal chápat, proč mě to téma zajímá. Je pro mě osobní, spojuje se s mým dětstvím, se školou, kdy jsme se učili na dějepise o varšavském povstání, ale to nám nijak nepomohlo pochopit historii našeho rodného města a regionu. Velmi osobní je už moje kniha Kajś, která zatím česky nevyšla. Odřanie představuje pokus toto hledání, přemýšlení a rozhovory zobecnit, dát hlas mnoha lidem ze „znovuzískaných území“.
Příběh vaší rodiny je přitom skoro jako z filmu. Hledat kořeny a pátrat v rodokmenu je ve střední Evropě dobrodružné.
Moje rodina žila jako mnoho jiných na pohraničí kultur, moji předci byli Slezané, některé to více táhlo na německou a jiné na polskou stranu, z toho pak vznikaly konflikty. Po první světové válce začaly být tyto otázky mnohem palčivější. Prapradědeček Urban Kieslich byl slezský povstalec a bojoval za Polsko, jeho synové stáli na německé straně. Zajímavé je, že když mám vyprávět o své rodině, vyprávím o té slezské. Přitom moji příbuzní pocházeli z mnoha dalších míst: Lvova, Haliče nebo Karpat. A s touto slezskou větví ani nejsem přímo biologicky spojený. Jak je to možné? Voják Rudé armády znásilnil jednu slezskou dívku, která porodila moji babičku. V květnu 1945 byly slezské ženy a dívky velmi často hromadně znásilňovány sovětskými vojáky, kteří Slezany vnímali jako Němce. Ta žena – samozřejmě traumatizovaná svým zážitkem – moji babičku opustila. Ujala se jí slezská rodina, kde byla vychovaná. Babiččina matka ale později zjistila, že její muž nemůže mít děti, a chtěla svou dceru zpět, plánovala ji unést. Ale dopadlo to tak, že babička ve své náhradní rodině zůstala. Tam jsem se později narodil i já. Genealogie naší rodiny zrcadlí osud celého Slezska.
Dnes se v Polsku o Slezsku často mluví v souvislosti s požadavky na uznání slezského národa a jazyka. Někdy to bývá vykládáno jako touha po samostatnosti. Co si Slezané přejí a jaká je jejich pozice?
O nezávislosti a odtržení Slezska od Polska se mluví všude jinde kromě Slezska samotného. Snad jen po první světové válce byla situace natolik rozkolísaná, že by se Slezsko mohlo osamostatnit. Otázka je, jak by dopadl plebiscit, kdyby bylo možné hlasovat o nezávislosti, a ne o přináležitosti k jedné nebo druhé zemi. Slezané chtějí velmi jednoduchou věc: aby jejich kultura nezanikla. Při sčítání lidu v roce 2011 se k slezské národnosti přihlásilo osm set padesát tisíc lidí, naposledy, v roce 2021, to bylo šest set tisíc lidí. V současné době lidé objevují své kořeny, začínají být hrdí na to, co dříve bylo vnímané jako „horší“. Především za komunismu, kdy byly všechny menšiny a jejich kultura i jazyk potlačovány. Důležitou otázkou je uznání slezského jazyka se všemi právy. Polský parlament jeho existenci uznal a ročně měl podpořit jeho rozvoj a výuku ve školách částkou v přepočtu sto milionů zlotých. Ale prezident Andrzej Duda rozhodnutí vetoval a současný prezident Karol Nawrocki řekl, že on by podobný návrh odmítl také. Hledáme tedy jiné způsoby, jak slezský jazyk ve školách udržet. Podobné je to s uznáním Slezanů jako národnostní menšiny. Formálně taková menšina neexistuje. Tyto spory ovšem probíhají na politické rovině, v médiích a diskusích, není to nějaký extremismus s hrozbou násilného odtržení nebo revoluce.
Jak vnímáte obě části Slezska rozdělené mezi Polsko a Česko? Rozumíte lidem z Ostravy lépe než těm z Krakova?
V Krakově jsem bydlel skoro dvacet let. Je snadné propadnout jeho kouzlu, ostatně proto také představuje podobné lákadlo pro turisty jako Praha nebo Vídeň. Pro mě ale nemá ten pravý náboj, nezaskočí mě, nenutí vystoupit z komfortní zóny. Evidentně jsem potřeboval Krakov proto, abych si uvědomil, že jsem Slezan a co to znamená. Stejně jako řada mých známých. A česká strana? Do Ostravy jezdím několikrát ročně už asi patnáct let. Kdybych nemohl bydlet v některém z hornoslezských měst, tak bych si vybral Ostravu. Je velmi těžké popsat to nějak racionálně. To není město, které je krásné na první pohled. Musíte se nad ním zamyslet, pochopit ho. Krásný dům z doby Rakouska-Uherska a vedle stavba z osmdesátých let, komunistické monstrum. To spojení může být ošklivé, ale nenechá vás v klidu se kochat, provokuje. Líbí se mi, že to město má svoji historii, tak odlišnou od Prahy nebo Varšavy. Vždycky leželo trochu na periferii. Kolem je krásná příroda, a město přitom prošlo překotnou industrializací a modernizací se všemi pozitivy i negativy. Ze své katovicko-glivické perspektivy tomu rozumím. A jsem velmi rád, že se teď po obou stranách hranice objevuje tolik zájmu o sousedy. Sám vím, že bych měl české Slezany lépe poznat. A doufám, že si hodně slezských i polských čtenářů přečte Šikmý kostel Karin Lednické, přeložený právě teď do polštiny.
Sledujete proměnu vnímání Polska v Česku? Zatímco dříve se mluvilo o zaostalém sousedovi a nekvalitních potravinách, už nějakou dobu se v českých médiích píše o polské rychlosti při stavbě dálnic, růstu ekonomiky nebo jasném postoji k Rusku a nezávislosti na jeho surovinách.
Každý má svůj východ. Podobně, jako se Češi dívali a dívají na Poláky, se zase Poláci dívají na Ukrajince. Pro mě je vždycky zajímavé sledovat, čemu polskému se jiné národy smějí. Někde hluboko může ležet konstruktivní kritika. Není proč se urážet, o každé zemi panují stereotypy a trochu pravdy na nich bývá. Vždycky jsem hodně cestoval a myslím, že díky tomu člověk získá určitý odstup a dokáže vidět to, čeho by si jinak doma nevšiml. A v posledních deseti patnácti letech vidím opravdu i ty hodně pozitivní změny. Polsko se změnilo. Devadesátá léta u nás byla o hodně tvrdší než u vás, ale ještě kolem roku 2000 mladí lidé hromadně odjížděli do zahraničí pracovat. Tak už to není. Do značné míry se nám podařilo využít evropské fondy a odrazit se dál. To byl velký modernizační impuls, stejně jako Euro 2012 – nádraží, silnice. Investuje se do infrastruktury, opravují se města, staví veřejné budovy. A vidí to nejen Češi, ale i Francouzi nebo Němci. Jsem rád, že se toho tolik podařilo zlepšit, byť na mnoha místech je ta civilizační propast ještě velká – a opět se vracíme k Odřanii.
Zmínil jste změny, které přinesla organizace Mistrovství Evropy ve fotbale, Eura 2012. První vaší knihou v českém překladu byla reportáž Králové střelců. Sport ve stínu impéria, kde hraje především fotbal velkou roli – pro diktátory i neuznané státy.
Fotbal je plný symbolů. Klub se svými sportovci, vlajkou, hymnou může opravdu nahrazovat neexistující stát. Stejně jako se národní tým může postavit svému okupantovi – to znají Čechoslováci ze slavných hokejových střetů se Sovětským svazem. Nebo Maďaři ze zápasů vodního póla. Když proti sobě stáli na olympiádě v Melbourne krátce po krvavém potlačení maďarské revoluce v roce 1956, sledoval to celý svět. Quentin Tarantino řekl, že je to nejlepší neodvyprávěný příběh na světě. Maďaři mohli najednou ve sportu, ve vodnímu pólu porazit ty, kteří k nim přijeli s tanky, bojovat o svou důstojnost. Zajímavý je osud slezského fotbalisty Ernesta Wilimowského, ten reprezentoval do roku 1939 Polsko, potom ale podepsal tzv. volksliste. To byla strašná volba Slezanů: přiklonit se na jednu, nebo druhou stranu. Vybrali jste si Polsko a čekalo vás pronásledování, nebo dokonce deportace do Auschwitzu, zvolili jste Německo a narukovali jste do wehrmachtu. Wilimowski ale mohl hrát fotbal a válku přežil v Německu, kde i zůstal. V Polsku byl pak vnímaný jako zrádce.
Mariusz Szczygieł jednou v Praze řekl, že Poláci jsou skvělí v atletice, tenise, volejbalu a skocích na lyžích, stejně ale touží vyhrávat ve fotbalu. Ještě v devatenáctém století to ale nebyl všeobecně známý sport, kdy se to změnilo?
Fotbal má tu výhodu, že ho může hrát prakticky kdokoliv a kdekoliv. Nepotřebujete skoro nic, na rozdíl od hokeje nebo tenisu. A je to hra, kde soupeří dva týmy. To vždycky přináší nejvíce emocí. Za mého dětství všichni kluci hráli venku fotbal – na dvoře nebo na ulici. Fotbal začíná být populární a sílí spolu s industrializací ve druhé polovině devatenáctého století. Lidé se začali přesouvat z vesnic do měst, ztráceli svůj tradiční způsob života spojený se zemědělským rokem, měnila se společnost. Objevil se fenomén volného času. Fotbalové kluby jsou spojené s identitou nějakého společenství – dělnického nebo třeba židovského. Zároveň sílí nacionalismus a kluby reprezentují svůj národ. Mezinárodní federace fotbalových asociací – FIFA – byla založena v roce 1904 a před první světovou válkou řešila, které reprezentace mohou vzniknout. Jestli reprezentace má zastupovat národ, nebo zemi. Například česká reprezentace, podobně jako finská, chvíli mohla existovat. Vídeň ale protestovala a český tým už potom hrát nesměl. Po první světové válce všechny větší národy už své státy měly. Vyhrát ve fotbale znamenalo být lepší než jiné země. Na fotbal byla upřena stále větší pozornost na celém světě a to se nemění. Proto má pro Poláky úspěch ve fotbale větší symbolickou hodnotu než jiná vítězství.
