Jako téměř vždy při vymýšlení námětu pro tento sloupek mě i tentokrát nejprve napadl konkrétní jazykový jev, o němž bych rád něco napsal. Stalo se však nechtěnou tradicí, že snaha přiblížit zvolené téma potenciálně velmi různorodému publiku pomocí obecnějšího úvodu se mi z jednoho krátkého odstavce natáhne na polovinu rozsahu znaků. Na původně vybrané jazykové téma mi tak nakonec zbyde výrazně menší část článku, než jsem plánoval. Proto děkuji za vaši trpělivost s mým dostáváním se k jádru pudla, bude potřeba i tentokrát.

Začněme velmi obecným konstatováním: cílem vědy je objektivní poznání skutečnosti. Co zní naprosto banálně, to se začne rázem problematizovat, jakmile se hlouběji zamyslíme, co vlastně můžeme považovat za objektivní a co je vůbec skutečnost. Nejde o svévolné hnidopišství nebo slovíčkaření, ale o důležité filosofické otázky. Ve společenském uspořádání posedlém materiálním ziskem se na filosofii často hledí skrz prsty jako na něco nepraktického, ne‑li rovnou zbytečného, co nijak nezvyšuje ekonomickou výkonnost. Jenže právě díky kladení si domněle neužitečných a šťouravých otázek se filosofie stala „matkou všech věd“, a tak by bylo chybné její perspektivu zcela opomíjet v jiných disciplínách, i když s ní zdánlivě nemají mnoho společného. A jelikož je požadavek objektivity v podstatě alfou a omegou vědecké práce, je záhodno, aby se odborná (ale i laická) veřejnost na obsahu tohoto pojmu shodla. Je to ale vůbec možné?

Podívejme se na další triviální tvrzení: všichni lidé se mezi sebou více či méně liší, tělesně i duševně. To je nám jasné a bereme to jako samozřejmost. Tyto odlišnosti však mají kromě mnoha očividných důsledků také jeden, který si možná většinu času ani neuvědomujeme. Totiž že každý jedinec vnímá a chápe svět kolem nás dosti jinak. Při společném soužití tak lidé narážejí na překážky plynoucí z toho, že shoda na jediné homogenní podobě reality, která by stejnou měrou odpovídala žité zkušenosti každého člověka, je prakticky nedosažitelná. Když k tomu připočteme různé druhy kognitivních zkreslení [viz článek této rubriky s názvem „Kolik svobody je příliš svobody?“ publikovaný ve Tvaru 19/2025, pozn. red.] a podobné jevy, tak se snahy o úplný soulad všech realit osobních s jednou realitou sdílenou zdají být rovnou odsouzeny k neúspěchu. Ale lidstvo se nevzdalo a vymýšlelo způsoby, jak poznání okolního světa sjednotit pro co největší část populace tak, aby byly vzájemné interakce jedinců lidského druhu co nejméně problematické. Proto se začaly hledat jakési záchytné body, na nichž se budou moci shodnout pokud možno všichni a jejichž podstatu nebude potřeba zpochybňovat či vykládat po svém. Něco, co můžeme popsat jako „existující nezávisle na našem vědomí“ (Slovník spisovné češtiny) nebo „existující nezávisle na subjektivním mínění, chtění nebo zájmu, faktick[é], skutečn[é] proti pouze míněnému“ (Akademický slovník cizích slov). Tušíte správně, jde o slovníkové definice přídavného jména objektivní, přesněji jednoho z jeho významů.

Podařilo se lidstvu něco takového najít? Nu ano. Vedle „matky všech věd“ máme ještě „královnu věd“, tedy matematiku, která je vždy naprosto přesná a bez sebemenší vnitřní vágnosti. Důvodem takové exaktnosti je téměř absolutní míra abstrakce a formalizace, což jsou však postupy, které lze mimo ideální prostředí matematiky uplatňovat jen mnohem omezeněji. Přesto bylo částečných úspěchů dosaženo i při hledání objektivity v hmotném světě. Díky pokroku v metodách a technologiích měření se podařilo objevit několik přírodních konstant, na jejichž základě vznikla soustava SI neboli mezinárodní soustava fyzikálních jednotek. Podstata těchto jednotek je natolik objektivní, že se na jejich užívání v praxi shoduje většina planety (jak známo, Velká Británie a Spojené státy samozřejmě musejí mít něco extra).

Čím níže sestupujeme z královských výšin matematiky a fyziky přes vědy o živé přírodě až k přízemním patrům věd o člověku, tím hůře se dají nabyté poznatky abstrahovat a formalizovat, kvůli čemuž je hledání plně objektivních faktů náročnější. Ač se jednotlivé vědní obory snaží sebevíc precizovat své metodologie a minimalizovat potenciální zkreslení, jeden narušující element prostě nelze kompletně odstranit. Člověka. Nejde jen o to, že se jednotlivci mohou při výzkumech nechtěně dopouštět chyb nebo v horším případě výsledky záměrně falšovat. Do hry totiž vstupují také jiné faktory, například odborná specializace. Ta není pouze automatickým důsledkem absolvované akademické dráhy, ale podílí se na ní souhra dalších okolností – osobních preferencí (co koho baví zkoumat), rozsahu znalostí, inklinace ke konkrétnímu výzkumnému směru či teorii nebo naopak vymezení se proti „konkurenčnímu“ táboru atd. Kdo by vůči takovým subjektivním vlivům dokázal zůstat zcela imunní?

Pokud jste zvědaví, který jazykový jev si vysloužil exkurs do filosofie vědy rozsáhlý natolik, že na něj samotný zbyla asi jen pětina přiděleného prostoru, pak vězte že afixace. To je jeden z nejproduktivnějších způsobů tvoření slov; při tomto procesu se ke kořenu připojují tzv. afixy, jež upravují či doplňují původní pojmový význam slova, případně mu dodávají význam gramatický. Čeština zná hlavně předpony (prefixy) a přípony (sufixy; jejich podtypem jsou koncovky), ale obecná lingvistika rozlišuje též několik dalších typů afixů a afixoidů, jež jsou o něco komplexnější.

Původně jsem se chtěl zamyslet, zda mohou tyto slovotvorné jednotky fungovat jako prostředek objektivizace pojmů, ale nakonec jsem se neubránil toku myšlenek a asociací a naopak se upnul na koncept objektivity. Čím více jsem si toho v rámci rešerše k tomuto článku o afixaci načítal, tím více jsem si totiž uvědomoval mezery ve svých znalostech slovotvorby. Během bakalářského studia bohemistiky jsem sice strávil nejednu probdělou noc šprtáním této disciplíny ležící na překryvu morfologické a lexikální roviny jazyka, ale přesto (nebo snad právě proto?) se mi spousta s ní souvisejících vědomostí prostě vypařila z hlavy brzy po složení státnic. Dokázal bych i přes tyto mezery napsat o afixaci něco, co bude nezávislé na mém subjektivním mínění, chtění nebo zájmu? Částečně jsem se o to již pokusil při výzkumu toho, jak Václav Klaus tvoří slova pomocí předpony ne‑ a přípony ‑ismus. Ale o tom snad někdy jindy…