Kniha Końce światów (Konce světů) novináře, překladatele a prozaika Ziemowita Szczereka (1978) si zaslouží na úvod zasadit do kontextu, nejen proto, že se to v žánru reflexe sluší, ale také proto, že jde o příklad typu literatury, který u nás – bohužel – nemáme. Nejprve kontext vnější: kniha vyšla v nakladatelství Czarne, které sídlí ve vsi Wołowiec v Nízkých Beskydech, pár kilometrů od slovenské hranice, a u nás je známé zejména těm, kdo mají v oblibě jeho spoluzakladatele Andrzeje Stasiuka a druh psaní, který je s ním spojený: reportáž, cestopis, literarizovaná geografie evropských periferií, zkoumání dějinného sedimentu v prostoru. A když budeme ještě konkrétnější, vyšly tu v ediční řadě „Sulina“, zaměřené na autory, kteří „překračují hranice – zeměpisné, kulturní, mentální –, s antropologickou zvídavostí pozorně zkoumají známé světadíly, provádějí literární pátrání, která před čtenářem odhalují neznámé stránky jevu zvaného Evropa“, jak se píše na zadní záložce. Sulina je, připomeňme, přístav, v němž Dunaj, respektive prostřední z tří hlavních ramen jeho delty, ústí do Černého moře.

Podstatnější je kontext vnitřní, obsahový a žánrový. V úvodním odstavci jsem s pojmy jako „reportáž“ a „cestopis“ jen tak žongloval, teď by stálo za to být přesnější. Szczerek má blíže ke Stasiukovi než ke klasické škole polské reportáže, kterou u nás známe díky překladům vycházejících péčí nakladatelství Absynt a Dokořán a jejíž nejvýznamnější postavou je Ryszard Kapuściński. Ke Stasiukovi – anebo k podtypu performativní reportáže Jacka Hugo-Badera (slovensky Kolymské denníky, 2017, ale zde se spíš hodí připomenout jeho Bílou horečku – Biała gorączka, 2016 – o cestě přes celé Rusko) či reflexivním reportážím s existenciálním stínem Wojciecha Góreckého (česky Přípitek předkům, 2017 v překladu Michaly Benešové a Barbory Gregorové, slovensky Planéta Kaukaz, 2017).

Szczerekovy texty by sice definici za způsob literárně-cestopisné reportáže nejspíš vyhověly, ale oproti takovému Kapuścińskému je tu jeden podstatný rozdíl: Szczerek nepovažuje cestu za nástroj ke čtení světa, který je čitelný a vyložitelný. Nebo vlastně považuje, kdyby nepovažoval, pravděpodobně by svou knihu vůbec nepsal, myslím to spíš tak, že na cestě připouští, že setrvání v nevědění je cíl, který mu může cesta přinést, aniž by to něčemu vadilo. Ovšemže rozkódovává, snaží se pochopit, překládá do jiného diskursu, především samozřejmě toho domácího, polského; ale zároveň zůstává v centru pozornosti sám, jako osoba, jako cestující subjekt. Svět není jeho „materiál“, je to místo, v němž se nachází, místo jeho pobytu. Szczerekův autorský subjekt (nebo on sám – v přítomném žánru můžeme definice subjektů s klidným svědomím uzávorkovat) je schopen popisovat, jak se ubytoval v nejlevnějším hostelu někde na venkově v Rumunsku nebo Gruzii, kouřil cigaretu a přemýšlel, jestli recepční do rána neumře (to tam skutečně je), a při tom stvořil geopolitickou úvahu. Fundovanou a často i s provokativním švihem, jak uvidíme. Ale jeho geografie konců světa není akademická ani kavárenská, nýbrž silniční.

Cesta po koncích Evropy

Tak tedy „konce světů“, v plurálu. V souboru o nich pojednává vedle kratičkého úvodu devět rozsáhlých (i přes stovku tiskových stran) kapitol, dramaturgicky řazených od Kavkazu přes Bulharsko, pomezí Bulharska, Řecka a Turecka, ostrov Lesbos, fascinující road movie z Řecka do polské domoviny autem přes Balkán, Rakousko a Německo s očima přilepenými na obrazovce telefonu, protože právě vypukla covidová pandemie a jeden evropský stát za druhým uzavírá hranice, takže cesta domů se mění v závod s časem; dále podává typologii pohraničních regionů od česko-polských Sudet po kaliningradskou enklávu na Baltu a obloukem přes hory na severu a východě Slovenska se dostává – v posledním, nejaktuálnějším textu – na Ukrajinu, do Kyjeva, Buči, Irpině, Charkova. Konce světů tedy pro Szczereka znamenají postupně konce Evropy, střední Evropy, středovýchodní Evropy a ještě jemněji členěných entit uvnitř jejích hranic, zejména těch historických, dnes již vymezených spíše mentálními hranicemi než těmi administrativními: Podlesí, rumunské Valašsko, Lužice, Thrákie, české a polské Sudety. Hranicemi, díky nimž jsou konce světů roztřepené a ne vždy zřetelné. Z naprosté většiny geografické, ale, pochopitelně, nejen: již zmíněná covidová pandemie ukázala, jak rychlý konec může vzít, přinejmenším pro cestujícího, evropská integrace a volný pohyb osob a kapitálu. „Pocházím ze světa mezi,“ zní první věta úvodu k celé knize. „Mezi Západem a něčím, co jsme se rozhodli nazývat Východem, co však ve skutečnosti je nejspíš prostě nepřítomností Západu“ (s. 5). Ta věta vskutku funguje jako předznamenání, jako udání tóniny pro celou polyfonii, která bude následovat: aniž by Szczerek zabředával do nekonečných a vposledku marných terminologických debat, je zřejmé, že západo-východní osa je pro něj existenciálně významným epistemologickým principem, na němž se jeho vidění světa orientuje. Západ a Východ, centrum a periferie, paměť a osud, moc a stereotypy, mýtus a historie.

Právě z tohoto pohledu je zřejmé, jaký má smysl začínat Gruzií, zemí, která na první pohled leží mimo evropskou perspektivu. Ale zároveň se s tím nehodlala smířit a tak strašně chtěla na Západ, stejně, jako jsme na něj v devadesátkách chtěli my, Středoevropané, na Západ „věčně aspirující a věčně nedoaspirovaní“ (s. 20), až ji v roce 2008 vojensky napadlo Rusko. Szczerek věnuje hodně prostoru období těsně předcházejícímu, tedy od růžové revoluce v roce 2003, kdy za prezidenta Michaila Saakašviliho docházelo k sbližování se se Západem. Popisuje, co to znamenalo na úrovni každodenního života: opravené silnice a fasády, nový nátěr policejních aut (vzhled silových složek různých státních útvarů je vůbec jeden z jeho oblíbených motivů, na nichž demonstruje jevy mnohem rozsáhlejší). A také jeden spíše nechtěný detail: ruští mladíci, kteří po ruské invazi na Ukrajinu začali do Gruzie utíkat před odvody do armády a nyní vysedávají v hipsterských kavárnách v Tbilisi, vypadají oblečením a stylem „imaginárním způsobem západně tak, že kdyby to Západ viděl, svalil by se v šoku“ (s. 113). Tbiliská kavárna je díky mladým Rusům berlínštější než Berlín. „Oberberlin“.

Zde je, kromě autorovy záliby ve slovním hračičkovství a vytváření neologismů, zřetelný jeden z nejpodstatnějších rysů Szczerekova uvažování: obrácení perspektivy. Z pohledu Západu byly gruzínské aspirace v lepším případě úsměvné, vždyť Kavkaz ležel na samé hranici Asie, až „za“ Tureckem, o jehož možném členství v EU se před pár lety už vedla dost vyhrocená diskuse zahrnující kulturní a geopolitické redukcionismy stejně jako normativně paternalistické mentorování. Když se ale podíváme z perspektivy Gruzie, uvědomíme si, že ta země přece leží na březích Černého moře, hned naproti nezpochybnitelně unijnímu Bulharsku a Rumunsku! Proč by se svým starobylým křesťanským dědictvím nemohla patřit do stejného středomořského civilizačního okruhu jako ony – sice na jeho periferii, ale přesto?

Právě proto se vyplatí Szczerekovy reportáže číst ne ve výše naznačeném geografickém dramaturgickém oblouku, jako kontinuální cestu po evropské periferii, ale trochu napříč a všímat si, čím přesně se ohraničované entity od sebe liší. Politicky: Gruzie se profiluje demokraticky, kdežto za jejími hranicemi začínají orientální despocie v podobě buď islámské wannabe teokracie, nebo oligarchicko-mafiánského zamordystanu, což je další úžasný neologismus, vycházející z výrazu trzymać za mordę neboli – česky řečeno – režimu, který svoje poddané drží u huby. Postsovětské oblasti se vyznačují vládou koženobundového práva ulice a jakési mafiánsko-vězeňské cti. A pak řada detailů, kterých si lze všímat už ne při studiu daného regionu, ale právě jen ze silniční perspektivy. Východ začíná tam, kde jsou: babky v šátku, postsovětská brutalistická paneláková architektura (v Arménii obzvláště děsivě a mimo lidská měřítka monumentální, „babylonoidálně-socmodernistická“ [s. 133]), „rozpad, špína, hrob, plech, eternit, chaos“ (s. 54), všudypřítomné bílé plastové zahradní židle, šedé mužské kalhoty „obecně východoevropské provenience, o nichž se dá říct právě jen tolik, že jsou to kalhoty“ (s. 97), koženkové bundy, ledvinky a pánské taštičky přes rameno, chaotické přistavování věžiček a balkonů na budovy. Hustota čerpacích stanic na dálnicích. Digitální informační tabule pořízené za unijní peníze uprostřed ruin domů, kde už nikdo nebydlí, protože vylidňování. A hlavně vizuální smog, nevkus, reklama – a další neologismus: szyldoza čili onemocnění vývěsními štíty.

Mentální geografie

Z myšlenek na identitu Szczerekova procestovaného prostoru připomeneme především vědomí německého kulturního substrátu ležícího pod vrstvou střední Evropy – a to vědomí pozitivní. Szczerek je, možná překvapivě, jaksi umírněně germanofilní Středoevropan; zároveň, nezapomínejme, Polák. To má jistě význam hlavně pro domácí publikum, protože v Polsku není germanofilie zrovna funkční identitní gesto; zároveň je třeba říct, že Szczerek není v tomto smyslu nijak provokativně oikofobní, aby se třeba snažil dělat z Německa – současného – nepohodlné zrcadlo historických selhání vlastní komunity. To tu nenajdeme. Najdeme tu uměřený obdiv a náklonnost k německé spořádanosti, která je sice, ovšemže, trochu nudná a nepřekvapivá, ale koneckonců je pevným základem civilizace, a to i tam, kde jsou dnes tyto základy překryté novou realitou. Lituji, že kvůli nedostatku místa nemohu tu reprodukovat jeho argumentaci, opět určenou hlavně polskému publiku, že Poláci jsou vlastně „Němci nemluvící německy“, protože svou identitu odvozují od Svaté říše římské, třebaže – na rozdíl od českých zemí – nebyli její součástí.

V pasážích o polských Sudetách se opakovaně mluví o nesouladu mezi architekturou, urbanismem a vůbec hluboko ležícími souřadnicemi této civilizace a mentalitou těch, kteří na „poněmecká“ území přišli po odchodu oněch, kdo je zde narýsovali. Jedna kuriozita jako příklad: kladské vesnice na samé české hranici, kde původně žily rodiny českých kořenů, třebaže již poněmčené, po válce dosídlili lidé z východu Polska, kteří neměli žádný vztah k horám a ani si jej nehodlali vypěstovat – Szczerek popisuje, že ani nedali vrchům, loukám a dalším místům nová jména –, takže když je dnes kvůli turismu potřeba najít nějaká regionální specifika, sahá se tu k symbolice, která je nejsnáz po ruce: tatranské. Protože pro Poláka hory rovná se Tatry. Přestože tady, pod skalními městy na Velké Hejšovině, se nikdy tatranským (obecně karpatským) způsobem, založeným na sezonním pastevectví, nehospodařilo. A už vůbec se tu nenosily goralské kroje se širokými klobouky, které tu Szczerek nachází coby romanticko-komerční merch pro naše století.

Nudnost a nepřekvapivost, které si stereotypně spojujeme s Německem – a s nutným zjednodušením i s celým Západem –, Szczerek vyvažuje přesným popisem jeho současné odvrácené strany, kterou je romantické hledání divokého Východu, ovšem ve své zvulgarizované, turistické podobě. Masový, zdemokratizovaný turismus dal vzniknout sortě lidí, kteří se považují za „poutníky, přece ne turisty“ a „mají takový fetiš, že na určitém místě musí všechno zůstat takové, jaké to bylo, když tam začali jezdit. […] Abychom pak o tom všichni psali články, vzpomínky a průvodce pro antituristy“ (s. 48–49). Szczerek tu mluví o Polácích v Gruzii, která se dnes pomalu turismu přizpůsobuje, ale na jiných místech připomíná vlnu zájmu Zápaďanů o „divokou“ Východní Evropu v devadesátkách. A globalizace a gentrifikace jsou jen jedním typem potíží, které to s sebou přináší.

Ve střídmosti, s jakou dává autor průchod svému názoru, respektive žurnalistické odpovědnosti za procestovanou krajinu, se také rozchází s klasiky polské reportáže. K zaznamenáníhodnému výbuchu ironie dojde až po mnoha stránkách, v textu věnovaném místům v okolí polsko-německé poválečné hranice na Odře a Nise, kde cestovatel pozoruje současné vztahy mezi sousedy na obou stranách, mezi nimiž už neexistují žádné pohraniční formality. A pozoruje, že ze strany mladých Němců už není viditelně třeba „démonizovat ten Velký Východ. Možná bude stačit ho jen tak trochu orientalizovat a nikdo se neurazí. […] Chovají se prostě jako dobře vychověné děti z lepších rodin na návštěvě u chudých, a tedy trochu méně schopných a časem i zpatologizovaných sousedů. A snaží se, jak mohou, aby si nikdo nepomyslel, že jsou jak ti bohatí zkurvysynové z Dickense, co lidem z horších čtvrtí nadávají do netáhel a primitivů, které patří tak akorát […] smést z povrchu zemského. Opevnit se před nimi zdí, jako kdysi Češi před Romy v Ústí nad Labem“ (s. 316). Toto je právě ten druhý typ potíží: westsplaining a určitý druh kolonialismu, který se – a to je Szczerekovo novum – nicméně neomezuje na tradiční Západ, ale jedeme v něm pěkně všichni.

Západ by se přesunul dál na Východ

Závěrečná kapitola je věnována Ukrajině a podíváme se v ní na místa, odkud teprve nedávno odešli ruští vojáci poté, co tu napáchali těžko představitelné hrůzy. Těžiště textu však nespočívá v jejich líčení, ale trochu v něčem jiném. Szczerek zde nabídne dvě důležité myšlenky. První z nich je ta, v níž navazuje na již v předchozích kapitolách uváděné zdůvodnění putinovské agresivity, která koření v tom, že Rusko, které Západ nikdy neuznal za rovnoprávného partnera, se cítí ponížené a mstí se, neboť „když nás nerespektují, ať se nás aspoň bojí“. To ovšem, dodejme, není Szczerekův objev, to jsme už dříve četli například u Světlany Alexijevičové, z druhé strany třeba u Henryho Kissingera nebo nejnověji slyšeli explicitně, jako výhrůžku, od Alexandera Dugina; Szczerek v tom neakcentuje argumenty historické nebo politické, ale prostě geografické, když situaci interpretuje jako konflikt centra a periferie. To je totiž podstatou druhé myšlenky, u níž snad také není Szczerek úplně původní, ale určitě je objevnější: naváže na své oblíbené posuny perspektivy a na tvrzení rozpracované v zmíněném již textu o „Svaté říši německé národa polského“, že totiž ve slovanském světě není centrem, jak se domnívá Západ, Rusko. Rusko je naopak periferií Slovanstva, protože není jeho ani nejstarší, ani kulturně nejvýznamnější částí, ty je třeba hledat v dnešním Bulharsku, Makedonii, a proč ne, i ve středověkých Čechách – ale také na Kyjevské Rusi. Tak by se mohla po válce Ukrajina, píše Szczerek, stát

jakýmsi ,lepším, alternativním Ruskem‘. Takovým na způsob ,nového Novgorodu‘ neboli svobodnou kupeckou ruskou republikou, jejíž dobytí moskevským, a tedy ,asijským‘ Ivanem Hrozným bylo důvodem pádu Ruska do nevolnické, asiatské mentality. […] A Západ by se přesunul dál na Východ
s. 423.