Představoval jsem si, že tam uvidíme dřevěné domy, roubenky kryté třeba ještě slaměnými došky. Že si zažijeme rurální východ Evropy, ráj etnografů a tu a tam stopu po židovských štetlech, po Brunovi Schulzovi. Tohle všechno v kraji, kterému Poláci říkají Východní stěna, Ściana wschodnia, kam jsme se před pár lety vypravili. V jejich očích to je ale východ nejen geografický, ale i mentální. Trochu jako se kdysi Evropa dělila na Východ a Západ. Někdy Poláci také říkají Polsko A a Polsko B. My jsme jeli do béčka.

Polsko se po první světové válce stalo jakousi patchworkovou zemí, jež musela slepit minimálně trojí dědictví, zanechané rozdělením mezi Prusko, Rakousko a Rusko. A po druhé válce ztrátou kusu na východě a ziskem jiného kusu na západě. Což znamenalo gigantické pohyby obyvatel, většinou nikoli o vlastní vůli. Západní část pod Pruskem byla nejprůmyslovější, ruský východ byl a zůstával nejzaostalejší. Za velký civilizační pokrok se  považovalo, když se tam po první světové válce objevil suchý záchod, naše kadibudka, tzv. sławojka. To podle premiéra Felicjana Sławoje Składkowského, který je přikázal stavět v rámci zvýšení hygieny a vůbec kultivace venkova.

To bývalé rozdělení je v Polsku dodnes patrné, včetně politického. Západní část volí Tuskovy liberály, východ je baštou nacionální pravice a katolické církve.

Dřevěné roubenky s došky jsme viděli, ale jen jednou, a to ve skanzenu v Sanoku. Jinak všude zbrusu nové silnice a třeba i mnohakilometrové asfaltové stezky pro cyklisty. Kdo to tu financoval? Samozřejmě Evropská unie. Tady vodovod či veřejné osvětlení, jinde zrenovovaný park, tamhle kompletně zrenovovaný klášter, a dokonce namodro namalovaný pravoslavný kostel se zlatem se lesknoucími báněmi. Brusel pro tenhle nejchudší region Evropy v době vstupu Polska do EU ustanovil zvláštní miliardový program.

A všude rozestavěné rodinné domy. Evidentně Poláci, kteří masově vyjeli do Belgie, do Německa, do Británie (tehdy ještě), děti nechali na pár let u babičky a za ušetřené peníze si postavili dům, kam se potom vrátí žít. Kraj, který se ďábelskou rychlostí zbavuje chudoby.

Teoretická pohádka, kterou Polsko razí od války, kdy vplulo do svých z gruntu nových hranic, zní, že v něm žijí výlučně etničtí Poláci, všichni mluví polsky a jsou katolíky. Národovci to stále opakují. Skutečnost je jiná, barvitější. V tomhle koutě Polska žilo mnoho lidí identifikujících se jako Ukrajinci či Bělorusové, a tedy řečtí katolíci nebo pravoslavní. A do války samozřejmě masy židovského obyvatelstva, než je Němci povraždili. K tomu jako exotická perla pár tisíc muslimských Tatarů, kteří se tu usadili někdy ve středověku a dodnes se tu udržely dvě jejich vesnice, z nichž Kruszyniany s malinkou zelenou mešitou bez minaretu, nejspíš aby neprovokoval, jsou dnes už spíš turistický skanzen. A s muslimským hřbitovem, jedním z mála v zemi.

Na nejrůznějších místech padneme na pravoslavný kostelík, dřevěný, většinou trochu zchátralý, často zavřený. Někdy těsně vedle něj katolický kostel zářící novotou a udržovaností. Třeba v Lipě či v Jaworniku Ruském. Symbolika je jasná: kdysi tu byli Ukrajinci, teď Poláci, ergo katolíci. Jména vesnic jsou polská, ukrajinský element připomínají jen kostelíky a hřbitůvky a na nich jména psaná azbukou.

U pravoslavného kostela v Cerkwi Piątkowé byla cedulka, že je „opuštěn“ od r. 1947. Co to datum říká? Rok, kdy nová polská vláda vyvezla (někdo by řekl deportovala) z východu celé vesnice, 140 tisíc Ukrajinců, Lemků a Bojků (samostatná etnika, která žila na jihovýchodě) a rozptýlila je po celém Polsku, hodně do nově nabytých území po vystěhovaných Němcích. Byla to odplata Ukrajincům, kteří se ve 40. letech pokoušeli o nezávislost a jejich oddíly Ukrajinské osvobozenecké armády (UPA) ve snaze o etnickou čistotu za ukrutných podmínek povraždily kolem padesáti tisíc polsky se identifikujících obyvatel, kompletní vsi.

V Kuzmině padneme na tucet identických, dobře udržovaných hrobů vojáků Lidového Polska s nápisem v polštině: „Padl v r. 1945 ve válce s UPA“. Jinde naopak objevíme kámen s nápisem azbukou: „Obyvatelům Jawornika Ruského, zavražděným v únoru 1945“. Pod ním osmadvacet ukrajinských jmen, mužů i žen, zjevně celé rodiny. Takhle si tu žili sousedé, když je nakazil bacil zaslepeného nacionalismu.

Na kraji vesnice Hruszowice je pomníček UPA s nápisem „hrdinům boje za nezávislost“. Byl poškozený, pocákaný červenou barvou a počmáraný vulgárnostmi. Na jeho odhalení prý přijelo pět set lidí, vznikl údajně bez oficiálního povolení, zároveň ho ale úřady neodstranily. Symbol ambivalentnosti polsko-ukrajinských vztahů, který se projevuje dodnes, včetně nejvyšších pater politiky.

Po Židech, kteří v některých městečkách představovali většinu obyvatel a v jiných velké procento, tu není moc památek. Ale třeba v Tykocině najdeme nádherně zrestaurovanou synagogu a několik bývalých židovských domů. Podobné překvapení nás čeká ve vesničce Wielkie Oczy, zrestaurovaná synagoga a uvnitř veřejná knihovna. Žid tu válku nepřežil asi jediný, není kdo by se chodil do synagogy modlit. Podobně v Chełmu, Łęczné a pár dalších městečkách, opravené synagogy, z nichž se stala muzea nebo třeba knihovny. Není už, kdo by potřeboval Tóru.

A tohle všechno je kraj, který býval průnikem ukrajinské, běloruské, polské, židovské a tatarské identity. Dnes je krajem hraničním a jediným, kde ještě v Evropě stojí prales. Za stěnou se už táhne Ukrajina a Bělorusko, část jejichž území byla mezi válkami Polskem. Poláci mu říkají Kresy. Obnášejí i Lvov a Vilnius, dvě historická centra polské vzdělanosti, kam Poláci jezdí už jen jako turisté.