Ve chvíli, kdy se v pražském Národním muzeu objevily pozůstatky Lucy, považované dnes za první známou lidskou bytost, vyšel zároveň román Jiřího Peheho o posledním člověku na Zemi. Symbolická souběžnost, první a poslední lidská bytost v jedné chvíli. Jako by se tou knihou uzavíral jakýsi pomyslný kruh existence lidstva.

A řekněme hned, že to je kniha znepokojivá a varovná. Znepokojivá proto, že se neodehrává v dystopickém bezčasí, ale v blízké, velmi blízké budoucnosti, téměř zítra. Všechny reálie tam jsou reáliemi dnešního světa, jak ho známe, konkrétní, pojmenované. Autor nezapře, že je politologem a brilantním komentátorem politického dění, jeho kniha se dotýká všeho, čím teď žijeme: rusko-ukrajinské války, nepředvídatelností amerického prezidenta, populismu, autokratů, kteří na stále víc místech světa sahají po moci.

Druhým zdrojem znepokojení je, že se vše odehrává na konkrétních, existujících místech. Praha, Troja, Sázava, Stony Brook na Long Islandu, Naples na Floridě. Solné doly na Sicílii, které skutečně existují a jejichž popis odpovídá tomu, jak dnes vypadají.

Ta dystopie se nedá číst jako projekce kamsi daleko v čase, ale jako varování teď a tady. Je dobře napsaná, hezky se čte, má švih i milostný příběh. Na rozdíl od většiny knih toho žánru se tam nepotácejí zdivočelé člověčí tlupy, nikdo spolu neválčí, žádní praještěři, žádní mimozemšťané. Žádné násilí. Jen jeden osamělec a kolem něj prázdno, vakuum člověčenstva. Zmizel hluk aut, strojů, zmizela večerní světla, zkrátka civilizace, lidstvo zmizelo. A s ním významy věcí, slov, jmen, paměť. Je tu svět, jaký byl před člověkem a mimo něj, je tu prázdno. Má v tom případě nějaký smysl? Měl pobyt lidstva na planetě nějaký smysl? Ta dystopie je v podstatě kniha filosofická, plná přemítání.

Člověka samozřejmě napadne Robinson, Fukuyamův Konec dějin a poslední člověk nebo kouzelný černobílý film Paříž spí Reného Claira o hlídači Eiffelovy věže, který jediný unikne zlověstnému záření a octne se ve spícím městě (natočený mimochodem přesně před sto lety).

Na rozdíl od něj se ale Poslední člověk probudí z kómatu do světa, v němž lidé zmizeli, všichni až na něj zahynuli. Nemohlo to být žádnou epidemií, žádnou válkou, protože jak v průběhu dobrodružného hledání zjistí, všichni zahynuli na celé planetě naráz, ve stejnou chvíli. V Praze ve čtyři ráno, jinde podle časových pásem v poledne či večer. Nenesou žádné známky násilí ani utrpení, dokonce ani hrůzy ve tváři, jen nežijí. Jako by někdo lidstvo vypnul, otočil vypínačem a konec. Že by jiná civilizace, která nás nějak řídí, nebo umělá inteligence?

Zbyl jen autor té zprávy o Katastrofě (jak tomu, co se stalo, říká), o níž ani neví, komu by měla být adresována. Proč ji píše? Z jakéhosi smyslu pro pořádek, pro systematičnost, když se celý život zabýval technikou?

Zpráva posledního člověka politologa a spisovatele Jiřího Peheho, jinak vášnivého čtenáře knih o umělé inteligenci a autora několika politologických knih a pěti románů, může být chápána jako odpověď na stále častěji a naléhavěji se objevující obavy ohledně toho, zda nekontrolovaná umělá inteligence nezíská vědomí sebe sama a svých vlastních zájmů. Zda třeba nedojde k závěru, nikoli neracionálnímu, že největším škůdcem planety je člověk, a že je ho tedy třeba logicky, bez emocí, bez žádné zloby, ze země odstranit. Eliminovat lidstvo, které se neukázalo hodným své převahy nad prostředím a přírodou, a které, ponecháno samo sobě, by ji zcela zničilo.

Ten pohled na něco, co už není, umožňuje autorovi zprávy provést bilanci našeho dosavadního světa, přítomnosti člověka na planetě. Co to všechno bylo zač a k čemu to bylo dobré?

Jeho verdikt je sžíravý: lidstvo se chovalo, jako by všechno na planetě mělo jen jeden smysl, sloužit jeho predátorským potřebám. Člověk žil, jako by byl nesmrtelný. Krajina ho zajímala, jen pokud z ní mohl něco urvat, vytěžit nebo mu byla dobrá jako místo k odpočívání. Po Katastrofě ale stačilo jen pár let, aby do ní člověk přestal zasahovat, a ona si velmi rychle brala zpět, co jí vzal: z lesoparků se stal neprostupný prales, v bývalých ulicích se objevily šelmy, ulice Floridy opanovali krokodýli. Od začátku do konce ekologická kniha.

Zpráva je také potvrzením skutečnosti, že člověk je bytost společenská, že je celý život veden k tomu, aby se choval nějak vůči někomu a něčemu, vůči očekáváním okolí, vůči pohledu druhých, vůči tomu, jak si myslí, že si okolí přeje, aby jednal. Pokud s lidmi zmizí všechny sociální nákazy a tabu, pokud zmizí interakce s druhými, není jasné, kde má jedinec hledat nějaký smysl a směr.

Jména lidí, měst a míst měla význam jen ve vztahu k druhým, bez nich to jsou jen prázdné slabiky. A ani ty už ne, když není komu je říkat. Jména ulic sloužila k dorozumění o poloze domů a topografii města, zároveň měla i historické a kulturní konotace. Když teď lidé nejsou, pojmenování ulice po nějakém člověku ztrácí jakýkoli význam.

Pisatele napadají úvahy o majetku, o vlastnictví, o penězích. Dojde mu, že jejich hodnota byla jen v tom, co v nich chtěli vidět lidé. Právě tak hranice mezi státy, dopravní předpisy, otázka vkusu. Všechno jen konvence a společenská smlouva, žádná hodnota sama o sobě.

Dřív, před Katastrofou, každý kus půdy někomu patřil a nebylo možné tam jen tak vejít. Teď může, a navíc si tam může vzít, co potřebuje nebo jen chce. Přitom je úsměvné, jak dlouho ještě v něm zůstává pocit provinění, když si z obchodu vezme bez placení, co potřebuje. Nebo když řídí auto se stočeným psem na kolenou, dívá se podvědomě do zpětného zrcátka, jestli za ním nejede policie, aby mu kvůli zvířeti dala pokutu. Pocit viny má dlouhý život. Nejen že už ale neexistuje žádná policie, zmizel sám pojem pokuty a provinění. Může teď chodit kdekoli nahý, není nikoho, koho by to mohlo pohoršovat. Může dělat, cokoli ho napadne. Jenže proč, když nikde nejsou lidé, vůči nimž by měly jeho kroky smysl?

Zjišťuje, že krajina bez lidí působí výhrůžně, ač paradoxně jediné nebezpečí, které v ní dřív cítil, se pojilo s lidmi. Zjišťuje, že legendární místa třeba v Itálii, kam jezdívali houfně turisté, jsou bez lidské přítomnosti nudná, ztratila jakýkoli půvab a on nerozumí, proč navštívit je bylo považováno za vrchol blaha. Věci, s nimiž žijeme od narození do smrti a bereme je jako samozřejmost, zánik lidstva zpochybnil.

Pokusí se uvěřit, že by mohlo mít smysl nějak uchovat největší výtvory ducha, jako svědectví zaniklé civilizace, které možná jednou nějaká jiná objeví. Sjezdí proto celou Itálii a Evropu a shromáždí na jedno místo, do obrovského solného dolu na Sicílii, kde snad nepodlehnou zkáze, všemožné obrazy, grafiky, mapy, technické plány, náčrty staveb. Projde kdysi slavná muzea, ze zdi svěsí i Monu Lisu, která, dokud lidstvo existovalo, platila za nejdražší a nejobdivovanější obraz světa, a teď ji klidně drží v rukou, nikdo mu v tom nebrání, nikdo nespouští alarm, a on si říká, že to je jen obrázek. Nejspíš zajímavě namalovaný, ale to je tak všechno.

A zjišťuje, že jediné, co má pro něj stále váhu, jsou city. Když navštíví místa svého dětství, chatu na Sázavě, dům prarodičů v USA, na něž se váží vzpomínky obtěžkané emocemi, to všechno vnímá s velkou intenzitou. Když najde svou bývalou ženu mrtvou na lůžku v jejím domě, je to pro něj velká bolest. A nejsilnější city prožívá skrze lásku k ženě, kterou objevil jako také přeživší na jednom ostrově, i skrze zoufalství, když mu zemře. Předměty, věci, krajiny, to vše mu nic neříká; co ho drží při životě, jsou emoce a pouto k té ženě.

Při jisté dávce pesimismu lze říct, že to je zpráva z naší nikoliv nepravděpodobné blízké budoucnosti. Nijak vábná, ale docela logická. Vpád umělé inteligence, sociální sítě, oči téměř všech přilepené od rána do večera na obrazovky, to všechno už zažíváme, brzy asi přijdou čipy v těle.  To všechno jako by ukončovalo jednu předlouhou epochu lidstva definovanou pojmy tady a teď, jež přestávají platit.

Zpráva posledního člověka je tak jednou z možných odpovědí na otázku, která se jeví stále naléhavěji, totiž co s lidstvem udělá umělá inteligence, kterou teď tak horlivě, ukvapeně a s mladickým nadšením pro všechno nové samo tvoří. Aniž by vědělo, kam ji chce vést, a nota bene aniž by tušilo, kam se ona sama vydá. Co je zatím jisté, je, že za ní stojí několik nesmírně bohatých lidí, kteří skrze ni už dosáhli globální moci a majetku daleko většího, než má leckterý národní stát.

Všechno je v té knize o dnešku. Jen to zmizení lidstva se zatím nekoná. Že by i ono brzy přišlo? Tady je odpověď: „Lidé představovali živočišný druh obdařený inteligencí, která se ovšem ukázala být ve svém neustálém balancování mezi destruktivitou a kreativitou nakonec především destruktivní. Lidstvo skončilo. Možná vlastním zaviněním,“ píše autor Zprávy.