* * *

Vlaky, vozy, ešalony.
Byli spolu – to je pryč.
Devět měsíců za námi,
nenarodilo se nic.

Kromě špíny pod botami,
kromě šmouhy od šmíru.
Domy jsou jak origami
poskládané z papíru.

Noc je černočerně černá,
krvácí na obzoru.
Další měsíc bez domova,
devět věčných únorů.

Jako ptáci letí drony,
ničeho se nebojí,
pohlédnout, jak smrt se rodí
a umírá zrození.

(26. listopadu 2022)

* * *

Zima čaruje postaru,
víří sníh, mráz, led.
Jak moucha v kousku jantaru
zůstáváš zaklet.

Mlčíš ty, mlčí on i já,
i s nimi, i s ní,
radši, než bych se podřekla
(ne)přátelům svým.

Všechno si správně vyloží,
v davu se srotí.
Nemám to sice načtený,
ale jsem proti.

Už zas posílá ďas na nás
své opričníky.
I když se líně vleče čas,
bdí únor lítý.

Po celém světě mete zle
nákazou vlčí.
Seď jako moucha, tiše, mdle,
Když únor mlčí.

A ani slovo neztratit
v jazyce lidí.
Únor. Čas inkoust k ruce vzít,
jen slzy chybí.

(3. února 2023)

* * *

Pomalu končí valentýnský den.
Na place stojí shluk mlčících žen.
V karanténě je výhled poetický.
Z nebe se snáší dál beztvarý sníh.
Apelplac pod ním za okamžik ztich.
Den valentýnský.

Netrap se, nezoufej, moje srdce.
Těm, co mi zůstali v temné dálce,
žádné neštěstí do cesty nevstoupí.
Srdce mé – bojácný, prolhaný tvor.
Ještě to není poslední únor,
ty ptáčku hloupý.

Teď ještě nemůžu obrátit list.
Protokol zůstává pln prázdných míst,
bílých jak sníh pod ušlapaným nebem.
Srdce mé, vždyť je to jenom zlý sen.
Ženy se uloží na dno svých cel
spolu se sněhem.

Oblohu potáhl šedivý plak.
Pomalu plíží se tíživý mrak.
V prázdné studni je vyhlídka poetická.
Z nebe se snáší dál beztvarý čas.
Valentýn končí a čeká na nás.
Jednou se dočká.

(14. února 2025, nápravná kolonie IK-3, Pribrežnyj, Kostromská oblast)

* * *

Vaše Ctihodnosti, jak už jste dnes slyšela, naše trestní řízení bylo zahájeno před devíti měsíci, z toho osm měsíců jsme ve vězení. A pokud dobře počítám, včetně odvolacích stání je to dnes již po osmé, kdy stojíme před soudem, kde se projednává otázka našeho vzetí do vazby, jejího prodloužení nebo naše odvolání.
A pokaždé je v soudním rozhodnutí věta, která mě naprosto fascinuje. Zní přibližně takto: soud neshledává důvody pro změnu či zrušení vazby, protože se nezměnily skutečnosti, na jejichž základě bylo o vzetí do vazby rozhodnuto.

Vaše Ctihodnosti,
musím konstatovat:
že je to přesně tak
a není o čem diskutovat.

I naše argumenty zůstávají stejné.
Vyšetřování totiž zas a zase
dokola omílá ty samé fráze,
proto i my říkáme to samé.

Všechno se točí pořád dokola.
Už ani nevím, čeho se chytit a o co se prát.
Mám napsat řeč a pak vám ji zazpívat?
Má v ní být skrytá reklama?

Pokaždé, když nás se Světou přivezou,
doufáme, že se změní písnička.
Že nás čeká tak hodinový soud,
ale je z toho zase jen filmová smyčka.

Na stejnou otázku zůstává stejná i odpověď,
kterou vám dáme – online či naživo jako teď.
Že nemáme, kam uprchnout a kde se skrýt,
že nejsou žádní svědci – proto je nejde ovlivnit.

Že s náramkem nikam utíkat nebudu
a dotáhnu do konce tohle drama.
Že v trestné činnosti pokračovat nemohu,
protože jsem s ní vlastně ani nezačala.

V Rusku mě stíhání drží jak v síti,
neuteču, i kdybych chtěla sebevíc.
Stále mám v péči dvě nemocné děti,
které zas přicházejí o dětství.

Šestnáct let úhrnem po dětských domovech.
Nakonec našly mámu, domov a bezpečí.
Tak už nás netrapte – ani mě, ani je.
Jen přestat s mučením, i to už stačí.

V Moskvě bydlím na stejném místě,
ten samý byt, ta samá adresa.
Babičky jsem měla před zatčením dvě.
Zůstala jedna, brzy jí bude devadesát
(aspoň doufám).

Orgány na nás stále nemohou nic najít,
nehledě na všechny zdroje a možnosti.
Nikdo nespěchá náš případ uzavřít –
zřejmě je to věc nesmírné složitosti.

Jenže náš případ je mrtvý. Dodýchal. Je konec.
Nepomůže další výslech, slovo či tvrzení.
Za devět měsíců se vám stihne narodit nový znalec
a bude už úplně připravený.

Můžeme zanechat toho pranýřování?
Osmdesátky jsou pryč a tohle není sněmovna.
Vyšetřování nemá být zúčtování –
má sbírat důkazy, ne trestat, to je jeho úloha.

Orgány mohou být spokojené.
Případ se nehýbe, my sedíme dál.
Opravdu hrdinská strategie –
když nepřítel nepřijde, porazit se nedá.

My si tu cestu nevybrali, Ctihodnosti,
a nelze říct, že by byla zrovna příjemná.
Chápejte, že, když se podstata nemění,
umělci zbývá už jenom forma.

A tady se podstata věci nezmění,
to ví každé malé dítě, ať je číkoliv.
Jako občané máme nárok na řádné sezení,
ještě je příliš brzy na katy.

Ale já pořád věřím, že nejste jako oni,
že je to i pro vás vážné rozhodnutí.
A pokud se vám vůbec v hlavě honí,
možná že nás ještě čeká překvapení.

Už končím, ať z toho není celá kniha,
stejně už nemám další sešit na psaní.
Když nemám možnost volit slova,
o to víc záleží na jejich pořadí.
Konečně nadešel Nový rok.
Přiletěl drak – ne pavouk, červ či němá ryba.
Tak prosím, myslete na zázrak a na zákon,
vždyť jsou to vlastně synonyma.
To je ode mě vše, děkuji vám.

(9. ledna 2024, Zamoskvorecký okresní soud města Moskvy)