Prošli jsme spolu aspoň část míst, kde stála stará Karvinná, z níž nezůstalo téměř nic. Jak se to stane, že ze zemského povrchu zmizí celé město, díky vaší trilogii víme. Ale jak se stane, že se tak velká zkáza úplně ztratí z horizontu paměti?

To je otázka, na kterou se v Šikmém kostele snažím hledat odpověď a snad ji i nalézat, předávat. Zejména třetí díl můžete číst jako analýzu příčin současného stavu, tedy i onoho zapomnění, na které se ptáte. Významný podíl na tom měl administrativně-správní úkon z konce čtyřicátých let, kdy se Karvinou 1 stal bývalý Fryštát, zatímco původní Karvinná byla degradována na městskou část 2 s podnázvem Doly. A druhou významnou příčinou byla podle mého názoru masivní migrace, kdy se do nové Karviné přistěhovávaly desetitisíce lidí, kteří početně převážili původní obyvatelstvo, aniž měli potuchy o původním stavu věcí. Můžeme to třeba nazvat asimilací neznalosti. No a pak je tady to, co jsem si sama pro sebe nazvala zvykový strach. Strach mluvit. Zpočátku naprosto odůvodněný, jak pozorný čtenář ví, a posléze přešlý do zvyku, který ještě umocnil dlouhodobý nezájem společnosti o skutečné dění v tomto regionu. Považuji za absurdní, že mnohé názory dodnes staví na propagandě z padesátých nebo normalizačních let.

Na tom – a na Ženčiných slovech ze třetího dílu, kde „s mírným úžasem zjišťovala, o kolik různých výkladů může text obohatit proměněná doba“ – si můžeme hned na začátku demonstrovat sílu příběhu: tam, kde je umlčen příběh, přestávají existovat i lidé a věci, jichž se týká. Jaká byla vaše motivace pro sepsání příběhu města, které už není?

Tomuto kraji byl jeho příběh ukraden. Anebo si ho nechal ukrást, to je asi přesnější. Moji motivaci napsat Šikmý kostel tedy vnímáte naprosto správně – chtěla jsem Karvinsku ten skutečný příběh vrátit. Krom jiného proto, aby jeho pokračování nenavazovalo na onu pomýlenou verzi. Na zahlazené historii a s tím související ztrátě identity můžete totiž po pár dekádách stavět cokoli, přeneseně i doslova. Třeba vršit demagogické a nacionalistické lži a opakovaně těmi dezinformacemi kontaminovat veřejný prostor. Nebo naplánovat stavbu plechových krabic průmyslové zóny naproti kostelu, případně pojmout úmysl vybudovat zábavní park na místě bývalého německého lágru. Mě tato neúcta k člověku a krajině strašně štve. Takže zpátky k vaší otázce – jednou z motivací, proč jsem Kostel napsala, byla silná vnitřní potřeba říct: Heleďte se, tady došlo ke zločinu! Tady žili lidi a staly se jim hrozné věci. Mohli bychom si ty události prosím připomenout a prokázat těm lidem aspoň kousek úcty?

A jakým způsobem za vámi přišel? Byla jste překladatelkou a nakladatelkou, jak se stalo, že zrovna tenhle příběh z vás udělal prozaičku, navíc úspěšnou a vlivnou?

Nepřekládám už dvacet let, ale ono se to bůhvíproč stále uvádí. Původní nakladatelství jsem prodala, protože se český knižní byznys zásadně proměnil, začalo v něm jít spíše o excelové tabulky než o knížky. Když jsem podepisovala kupní smlouvu, měla jsem první díl Kostela už skoro dopsaný.

To téma ke mně přicházelo postupně. Prostor vyhlazeného města kolem šikmého kostela mě odjakživa přitahoval, jezdívala jsem tam dávno před psaním. A když děti dorostly do věku, kdy jsem si už mohla utrhnout čas alespoň na psaní povídek, chtěla jsem o tom místě jednu povídku napsat. Že ten záměr postupně přerostl v trilogii, je ale důsledkem mnohem hlubší motivace, pramenící z toho, že odsud pocházím. Najednou mi před vnitřním zrakem začali vyvstávat všichni ti lidé, na které se trestuhodně zapomnělo – členové mé rodiny i celé řady dalších, jejichž osudy jsem chtěla literárně ztvárnit. Cítila jsem stále silnější potřebu zaznamenat jejich příběhy, protože mi zkrátka přišlo, že společnost má vůči nim obrovský dluh. Především tohle mě celých osm let motivovalo.

Děj cyklu je doveden do roku 1961. Čekal jsem, že skončí smutně slavným důlním neštěstím na Dukle, když první díl jinou důlní katastrofou začínal, ale není tomu tak – končíte zánikem staré Karvinné. Tomu samozřejmě rozumím, ale zeptal bych se, zda by čistě hypoteticky mohl cyklus pokračovat i dalšími desetiletími, sledovat příběh místa na místě novém? Právě pro rozkrývání oné mýtotvorby by to muselo být dost vydatné – třeba jen při srovnání výmluvného mlčení o zániku města, o kterém jsme mluvili výše, se socialistickou propagandou zavrhující vše staré a akcentující budování nového.

Skončit popisem tragédie na Dukle jsem samozřejmě mohla, ale mnohem silnější mi přišlo nechat právě tohle nevyřčené. Ano, Karel nastoupil na Duklu týden před onou strašnou tragédií. Nejasnost jeho dalšího osudu je mým způsobem, jak vyjádřit trvalou nejistotu, která práci v hornictví provází – nikdy nevíte, jestli dnešní šichta není pro vás poslední. Je zajímavé, že lidi z Karvinska i z Ostravska tomuto poselství rozumějí. Dobře znají syndrom cinkajících hrnků v kredenci při důlním otřesu, který okamžitě vyvolává obavy – co se dole stalo? A nestalo se něco chlapům? Zatímco čtenářům, kteří tuto obavu nepoznali, může nedovyřčenost připadat jen jako obyčejný otevřený konec.

Důvodů, proč končím právě červnem 1961, je ale více. Jednak tam dokončuji paralelu budovanou od prvního dílu, tedy zborcení kostela v Hustopečích. A nejpádnějším důvodem je zkáza staré Karvinné. Nemělo smysl dále psát kroniku ztraceného města – byl by to už jen poměrně monotónní výčet domů, které musely být zdemolovány, a lidí, kteří museli opustit svůj domov. Jejich příběh by musel pokračovat na jiném místě – a Šikmý kostel je vázán na starou Karvinnou.

Svoje psaní podbudováváte poctivými rešeršemi v pramenech, odborné literatuře a rozhovory s pamětníky. Jsou knihy cyklu Šikmý kostel historické romány? Nebo jsou to prostě romány, jejichž děje se odehrávají v určitých historických obdobích? Nebo pro vás žánrové zařazení není důležité?

Já nad tím takhle nepřemýšlím. Pro mě je Šikmý kostel zprávou o tomto kraji a jeho lidech. Jejím žánrovým zařazením se moc nezabývám.

A když se zeptám na totéž z jiného pohledu: mohly by se osudy postav odehrávat v jiné době a na jiném místě – jde vám spíše o univerzální lidské hodnoty, nebo naopak o to specifické? Připadá mi, že spíš vynášíte na světlo historické události, které se odlišují od narativů československých dějin, které jsme si osvojili ve škole, namátkou třeba plnohodnotná, byť krátká válka o Těšínsko na počátku dvacátých let nebo vypískání komunistického funkcionáře v Karviné v padesátých letech.

Ano, snažím se poukázat na odlišnost od bohemocentrického narativu, který v naší historiografii převládá. S mírnou nadsázkou – Československo vedlo válku o Těšínské Slezsko, aby jen o pár dekád později zcela zapřelo jeho existenci a hovořilo jen o severní Moravě. A taky bořím onen hloupý mýtus o černé zemi a rudém kraji, k čemuž používám krom jiného popis bezprecedentního projevu vzdoru Karviňáků vůči komunistickému režimu v roce 1952, který zmiňujete. Mnohé z toho, o čem píšu, má ale univerzální platnost, přenosnou v prostoru i v čase. Mnohokrát potvrzeno v reakcích čtenářů i divadelních diváků. U nás i v zahraničí. Například na divadelním festivalu v Budapešti se po představení Krzywy Kościół rozproudila intenzivní, téměř dvouhodinová debata s diváky. Dostala jsem nabídku vystoupit na mezinárodní konferenci o kolektivním traumatu, kde bych představila osud obyvatel staré Karvinné. A před pár dny mi přišel mail od čtenáře z Británie, v němž vyzdvihuje právě univerzálnost mnou zpracovávaných témat.

A když odbočíme od Šikmého kostela: něco podobného přináší i vaše kniha o životické tragédii Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie.

Ano, tam se to (po)zapomenutí dostalo i do názvu knihy. Když jsem začala dělat rešerše pro druhý díl Šikmého kostela, kde je životická tragédie samozřejmě taky zmíněna, řekla mi dcera jednoho z šestatřiceti zavražděných mužů: „Všichni na nás zapomněli.“ Ne že by se ta událost nepřipomínala při každoroční pietě, jenomže to je taková ta formální událost, při níž zazní proslovy, položí se věnce… a tím to končí. A hlavně – do ustáleného, tedy za komunistického režimu vytvořeného narativu o zlých Němcích, hodných partyzánech a jakýchsi mrtvých lidech se nedostala spousta vrstev onoho tragického příběhu. Do úvodu jsem dala citát z Mňačkova románu Smrt si říká Engelchen, protože naprosto souhlasím s jeho výrokem, že největším hrdinou partyzánské války je kopaničář, obyčejný člověk. A právě to bylo mou hlavní motivací pro napsání Životic – i tentokrát jsem chtěla dát hlas lidem, se kterými nikdo nikdy nemluvil. Krom jiného i proto, že jejich hlas se nehodil do ustáleného narativu. A jsme zase u neodčiněných historických křivd a generačně přenášených traumat, že ano.

Kritika vám někdy vytýká, že spíše akcentujete dokumentární složku svého psaní, a nikoli tu formálně uměleckou. Já s tím úplně nesouhlasím, jsem příznivcem tradičního způsobu psaní založeného na robustním vyprávění, ale přece jen se u toho zastavím: už jsme se dotkli toho, že historická přesnost, referenčnost, je pro vás důležitá. Ale nenecháváte tak čtenáři žádnou práci, aby se sám pídil po tom, co v románu nezaznělo. Není to škoda? Třeba by ho to bavilo.

Ale já nechtěla pobavit čtenáře nebo zaujmout kritiky neotřelými literárními postupy. To bych pak nenapsala to, co jsem chtěla napsat, tedy co nejucelenější a realistický příběh ztraceného města a jeho lidí. Ostatně – v podtitulu stojí „románová kronika“.

Zároveň si však s vámi dovolím nesouhlasit – řekla bych, že v textu je rozeseto docela dost podnětů k pídění. Jsou to takové hádanky k rozluštění nebo vějičky k rozpoznání. Případně trochu zakamuflované aluze. Jejich psaní mě fakt hodně bavilo. A pokaždé mě potěší, když je nějaký čtenář najde a zmíní se mi o tom. V prvním díle skoro nejsou, ve dvojce jich přibývá a ve trojce je jich nejvíc.

A jsou spíš literárního, nebo regionálně-geografického charakteru? Na kterou část sdílené, kolektivní „kulturní encyklopedie“ cílí?

Necílím jimi na nikoho. Jsou pro mě spíše ozvláštněním, rozptýlením při zpracovávání oné velké masy nabraných historických materiálů. Trousím je v textu, bavím se tím, občas až trochu potměšile, přiznávám. A povahy jsou různé, tedy i oboje vámi zmíněné. Dva příklady za všechny – nedávno proběhl sociálními sítěmi post čtenářky, která cítila potřebu podělit se s ostatními, že ve třetím díle našla odkaz na Václava Havla. Jiného charakteru je zdánlivě nevinná věta o hotelu Piast, kterou v závěru pronáší jedna z postav. To je vyloženě regionální záležitost pro lidi obeznámené s místními poměry. Protože ti vědí, že polská komunita o tuto vlajkovou loď polskosti na Záolží v devadesátých letech definitivně přišla v důsledku neobezřetných obchodních transakcí. A takhle bych mohla pokračovat. Nechejme ale na čtenářích, ať si všechny ty další vějičky nebo skrytá sdělení najdou sami. Ve trojce jsou jich desítky.

A něco obdobného platí u postav: připadá mi, že je kreslíte celistvě, až v realistické typičnosti, bez vnitřních rozporů a téměř bez vývoje. Neztrácejí tak postavy něco jako lidský rozměr? Je to záměrné?

Vítejte v našem kraji. Základní součástí zdejší mentality je zdánlivá nepřístupnost, nečitelnost. Tady se vám nikdo nebude dlouhosáhle svěřovat nebo pořádat emocionální výlevy. Nimo czasu na gupoty. Co se člověku děje v hlavě a v duši, se musíte naučit číst. V případě Šikmého kostela doslova. Vnitřní dilemata a psychologický vývoj jsem při psaní se svými postavami dost intenzivně prožívala, při některých pasážích jsem měla pocit, že mě to zadusí. Několikrát jsem kvůli autorskému ponoru upadla do tvůrčí krize, nejdelší trvala čtyři týdny. No a taky od čtenářů se opakovaně dozvídám, že musejí občas čtení přerušit, protože zrovna přečtené potřebují rozdýchat. Takže si troufám tvrdit, že moje postavy lidský rozměr, vnitřní dilemata i vývoj mají. Jen ty věci zkrátka nebřinkají na první dobrou, musejí být objeveny. Kdybych to napsala jinak, sotva by se s tím mohli zdejší lidé ztotožnit – a pro ně jsem primárně Kostel psala. Omluvte nás, že nejsme tak prvoplánově čitelní. My už asi jiní nebudeme.

Přesto: vidím ve vašich postavách určitý opakující se vzorec, který bych popsal jako sklon k jakémusi pasivistickému fatalismu. Postavy nemají vůli něco měnit, protože věří v daný řád věcí, které jsou tak, jak být musejí. Čtu to správně?

Máte pravdu, že sklon k pasivistickému fatalismu je tady přítomný. Dodnes, bohužel. V Kostele se snažím rozklíčovat příčiny – kdy se to objevilo? V důsledku čeho? Pramení to z osobnostního ustrojení haličského lidu, který sem masivně přicházel v 19. století? Je to do genomu přešlá mnohogenerační zkušenost, že kdo rube, o toho je ve všech ohledech postaráno? Nebo je to naopak důsledek života v trvalé nejistotě, kterou havířina přináší – tedy ve smyslu děj se vůle Boží, jestli se ze šichty vrátím celý? Je to tady pořád, to čekání na spasitele, na pomoc zvnějšku. Nezpůsobilost vzít věci do svých rukou, obtížně se rodící občanská společnost. Nic však neplatí paušálně, jistěže. Například Ženka celý život hledá způsob, jak uplatnit svou inteligenci, má potřebu dělat věci, které přesahují každodenní bytí. Opakovaně v sobě nalézá sílu začít znovu – než všechny její ambice převálcuje totalita a uvrhne ji do toho, co sociologové nazývají vnitřní emigrací. A i tehdy si vzhledem ke své nezdolnosti najde intelektuální berličku, aby si zachovala aspoň kousek vnitřní integrity… Odlišnost dokopaná ke konformitě. A takto bych mohla analyzovat vnitřní vývoj každé postavy.

Z toho plynou dvě věci. Především jsem si všiml, že popisujete mezigenerační jev, kdy jsou starší přesvědčeni, že když něco vydrželi oni, musejí to vydržet i ti mladší a nemají se snažit své životy zlepšit – a snad tento rozšířený názor i zpochybňujete.

Toto téma – tedy věta „my to vydrželi, vy taky musíte“ – přežívá dodnes, celospolečensky, a bývá reflektováno spíše zlostně. Ale co když tento postoj starší generace pramení spíše z pocitu přezírání jejich traumat, prožitků a pocitů, jen navenek dostává tuto nepříliš konstruktivní podobu? Zpracovávám toto téma nejen s poukazem k současnosti, ale i proto, abych upřela čtenářovu pozornost k tomu, co se často přehlíží: že se poválečná generace musela se všemi strašnými traumaty vyrovnat sama. Nebyl nikdo, kdo by jim s tím pomohl – a možná by stačilo jen naslouchat, říct: je obdivuhodné, jak jste se s tím zvládli vypořádat. Namísto toho tady máme situaci, kdy obě skupiny navzájem bagatelizují svá témata.

Kdybych to měl tedy zobecnit, zápletky pro vás zřejmě vznikají tam, kde se lidé rozhodnou tomuto řádu postavit nebo s ním aspoň zkoušejí smlouvat: řádu patriarchálnímu, Božímu, vrchnostenskému, stranickému.

Takhle neuvažuji. Neříkám si: tohle je dobrý základ zápletky. Z nabraných archivních materiálů vybírám témata a události, které chci zpracovat, a těm se pak věnuji, vytvářím pro ně dějové linky a určuji postavy, které je ponesou. A vždy hledím zespoda, tedy od lidí, kteří se pokusili vzepřít tomu všemu, co zmiňujete, anebo zvolili jinou strategii žití a přežití. Že v popisovaném období málokdy existovalo dobré řešení, to člověk obeznámený s historií tohoto kraje dobře ví. A tak u svých pamětníků opakovaně nalézám známky nezpracovaných traumat, mnohdy přenesených na generace následující. „Teď už můžu umřít,“ pověděla mi jedna obdivuhodná žena, když viděla v knize zaznamenaný svůj válečný zážitek, co ji celý život tížil a ona se s ním poprvé svěřila až mně. Pravnuk jedné z šestatřiceti obětí životické tragédie se po přečtení mojí knihy vypořádal s rodinným traumatem tak, že na zeď jednoho opuštěného stavení namaloval mural zachycující jeho pradědečka pár okamžiků před smrtí. Nic z toho by se pravděpodobně nestalo, kdybych Kostel a Životice nenapsala. A obdobných situací jsem zažila bezpočet, řádově desítky. Velké téma. Trauma se přenáší na další generace, i to jsem si mnohokrát potvrdila. A když pak slyším větu, že bych se měla přestat rýpat v minulosti a věnovat se současným problémům, nebo dokonce že Kostel je eskapismus, jak se vyslovil jeden váš kolega, kristepane, v rozpacích se škrábu na hlavě a chce se mi zoufale úpět nad tím neporozuměním, nad tím absolutním minutím se s hlavním smyslem a sdělením mých knih.

Pokud jde o ten patriarchální prvek, od počátku si kritika i čtenáři všímají, že akcentujete ženskou perspektivu – a v tom jste možná společně s Kamilou Hladkou v české próze první. Je právě tento pohled tím, co tu historii, psanou – v kraji, jehož mýtus je nesen těžkou mužskou prací – pochopitelně hlavně muži, zlidšťuje? Nebo možná i zliterárňuje, estetizuje? Myslím to tak, že zatímco lze zajisté hledat krásno i v hornické tematice (a mnozí tak v literatuře úspěšně činili), ženy byly těmi, kdo vnášel do zdejšího života krásu jiného druhu.

Ženy byly především těmi, kdo život udržoval v chodu. Nabídnu vám trochu jinou perspektivu: co se v industriálních oblastech dělo s muži bez trvalého vztahu s ženou? Odpovím vám – začali chlastat a barabovat. A protože jich bylo hodně a byli všem na očích, za komunistů soustředění v obřích brigošbarácích, vznikl do značné míry bulvární a čtenářsky vděčný obraz hornického kraje coby epicentra věčných ožralců, co se akorát umí v hospodě mlátit židlema. U některých to platilo, ale nebyla to většina. Fungující partnerský svazek před tím dokázal do značné míry ochránit.

Navzdory deklarovanému chlapáctví tady vládl matriarchát. Chlap si odrobil a zbytek nechal na ženě. Bo po šichtě na šachtě už většinou na nic jiného neměl čas ani sílu. Ovšem na druhou stranu chlapi fedrovali na hubě i po fajruntě – doma, v hospodě, všude. Když jsem poprvé sfárala, během té jediné šichty jsem pochopila, čím je ta profese tak uhrančivá. Vlastně chlapům až trochu závidím ten pocit absolutní pospolitosti, naprosté vzájemné důvěry. Je to zkrátka fascinující svět, naprosto odlišný od toho nahoře. Posté smekám před Kamilou, že ač z jižní Moravy, dokázala díky své neobyčejné empatii pochopit duši tohohle kraje. Principy jeho fungování i jejich proměny v čase.

Všímáte si také úlohy vrchnosti, konkrétně šlechtického rodu Larisch-Mönnichů, kterým patřila většina průmyslu v kraji. Vidím tam správně snahu oponovat jejich negativnímu obrazu, který koření v ideologii minulého režimu, jenž pochopitelně protežoval dělnické hnutí? A vlastně nejen tohoto režimu – jak tento obraz ovlivnil otec sociální balady v české literatuře, Petr Bezruč?

Jojo, Petr Bezruč. Člověk, který chodil od vesnice k vesnici a říkal relativně spokojeným lidem, aby byli nespokojení. Člověk s velkým darem rozněcovat národnostní řevnivost v už tak problematickém regionu. Člověk, který se ve zdánlivě místopisných básních dopouští hrubých nepřesností. Který byl v padesátých letech hlásnou troubou komunistického režimu – projděte si dobový tisk a nebudete o tom pochybovat. Právě v Nové svobodě jsem našla onu zdravici, kterou ve třetím díle cituji. Nehodnotím ho literárně, a už vůbec se necítím oprávněna vstupovat do sporů o autorství Slezských písní. Vím samozřejmě, jaké místo v české literatuře je mu připisováno. Omezím se tedy na prosté konstatování, že ve svém okolí neznám jediného člověka, který by měl Bezruče na piedestalu. Naopak se bavím tím, jak mi po vydání třetího dílu spousta lidí říká – hele, ta pitomost se starým Magdonem mi taky odjakživa vrtala hlavou!

A pokud jde o Larische, pak ano, snažím se oponovat obrazu, který o nich vytvořila komunistická propaganda. A stavím to i na paralele k Baťovi, protože jejich příběhy si byly v mnohém podobné. Johann Larisch-Mönnich byl v nepřítomnosti odsouzen za členství v německém leteckém spolku a byl na něj vydán zatykač s platností padesát let, který nebyl nikdy zrušen. Mohl tedy přijet až v devadesátých letech. Při té příležitosti uspořádal setkání s rodinami lidí, kteří pracovali na zámku. Přišlo tam několik set lidí, kteří na to dodnes dojatě vzpomínají.

Dalším akcentovaným tématem je národnostní spor – Karvinsko popisujete jako přirozeně dvojjazyčné a střety mezi Čechy a Poláky jako důsledek centrálních politik státních celků, které si území nárokovaly. Dostáváte z tohoto důvodu negativní ohlasy? Je tento národnostní spor dnes živý, nebo se nějak proměnila jeho povaha?

Hned v úvodu si dovolím doplnit informaci, že přirozená bilingvnost a později trilingvnost je důsledkem historického vývoje. Ještě při sčítání lidu roce 1910 se ve staré Karvinné hlásilo k polské národnosti přes devadesát procent obyvatel. V brutální zkratce řečeno, národnostní pnutí eskalovalo po rozpadu Rakouska-Uherska. Tím, že se příčiny, průběh a táhlé důsledky česko-polského sporu nikdy řádně nereflektovaly, došlo k vytvoření dvou národnostních narativů. A protože česká historiografie se Těšínsku moc nevěnovala, převládl tady polský výklad, nezřídka martyrologický, v orální podobě často pracující s mýty. Z toho vyplývá odpověď na vaši otázku – ano, čelím negativním ohlasům, mnohdy i dost tvrdým útokům. Naposledy minulý týden, kdy velmi emotivní a demagogický výstup jedné nacionalistky zničil přednášku o životické tragédii, kterou jsme společně s polským historikem Wojciechem Święsem měli v Muzeu Śląska Cieszyńskiego v Cieszynie. Konsternovaní lidé začali odcházet, zbylí pak říkali, že ta osoba nalezla nové dno. Ale pachuť z jejího výlevu zůstala.

Prostě v očích některých Čechů jsem příliš propolská a zrazuji svou vlast, zatímco v očích záolžanských konzervativců jsem nepřítel Polska, ohrožující zachování polskosti na Záolží. A já přitom nedělám nic jiného, než že sceluji ony dva odloučené narativy a odstraňuji z nich lži a mýty. Říkám, že Češi a Poláci si na Těšínsku ubližovali navzájem. Stále se ale ještě najdou takoví, co začnou volat: Ne, nám bylo ublíženo víc!

Je ale třeba dodat, že od vydání prvního dílu se situace výrazně zlepšila. Zatímco moji první besedu v karvinské pobočce Polského kulturně-osvětového svazu provázelo na sociálních sítích doporučení, že po Lednické by si měli pozvat deratizátora, dnes už bývají plné sály a přátelská atmosféra. Poznání a dialog pomáhají otupovat hrany, mírní nenávist. To je pro mě velká radost, zadostiučinění.

Mluvili jsme také o zřejmě jediném realistickém spisovateli z Karviné, Gustawu Morcinkovi, který ovšem psal polsky a jehož díla nebyla nikdy přeložena do češtiny – na rozdíl od slovenštiny, v níž dostupná jsou. Proč tomu tak bylo? Jakou vrstvu historické paměti – opět tu mlčící – Morcinek představuje?

Gustlik je pro starší generaci Záolžáků legenda. Rodák ze staré Karvinné, které věnoval svou knihu Czarna Julka. Hrdý Polák, který se po nástupu komunistického režimu musel uchýlit do exilu – i muzeum má v polském městě Skoczów. V nové Karviné je po něm dodnes pojmenována ulice. Ceněný autor literatury pro děti a mládež; popotahovaný za budovatelskou literaturu. Zájemcům o jeho život a dílo si dovolím doporučit nedávno vydanou monografii Libora Martinka.

Vy jste se ale ptal, proč Czarna Julka nebyla nikdy přeložena do češtiny. Zjednoduším to trochu, ale nejvýznamnějším důvodem byl opět česko-polský spor. Polská komunita žádala úpravy v poválečné reedici Hald od Anny Marie Tilschové, respektive vypuštění protipolských výroků v ní obsažených. Byla to docela velká aféra, propírala se i v denním tisku. Morcinek tím podmiňoval souhlas s českým překladem. Jeho podmínka nebyla splněna, a tak Czarna Julka česky nevyšla. Pokud by někoho zajímalo, jaké konkrétní pasáže měly být z Hald vypuštěny, nalezne je zapracované do dialogu ve třetím díle Šikmého kostela.

Šikmý kostel sv. Petra z Alkantary je to poslední, co ze staré Karvinné zbylo. Neobáváte se, že se z něj vlivem vašich románů stane něco jako turistická atrakce? Neutrpí tím genius loci?

Samozřejmě že si část návštěvníků přijíždí primárně pořídit fotku se šikmým kostelem, tomu se v časech instagramu nevyhnete. O genia loci kostela se neobávám – ten je tak promodlený, že se ubrání. Ale většina lidí přijíždí z upřímného zájmu, s mapami procházejí místa, o kterých v mých knihách četli. Sám jste poznal, že prostor zaniklé Karvinné je tak rozsáhlý, že ani desetitisíce návštěvníků v něm nevytvoří tlačenici. Takže ne, nebojím se. Naopak se raduji, že dříve mrtvý prostor ožil. Víte, v soukromých zápiscích faráře Ernesta Dostala z devadesátých let, kdy bojoval o záchranu kostela, jsem v souvislosti se zdevastovaným městem našla slovo „nekropole“. Jinde si zase zoufal, že „už zde nezní dětský smích“. Padala na mě z těch záznamů chandra. Už proto jsem ráda, že do staré Karvinné přijíždí tolik lidí. A pokud to otec Dostal vidí, jistě se raduje taky.

Kraj, o kterém rozmlouváme, se nachází v procesu ztráty své identity určované těžbou a těžkým průmyslem, z nějž zůstávají jen zbytky. Je šance, že získá identitu novou? Jaká by podle vás měla být?

Podle mého názoru by měl především najít svou dřívější identitu. Jinými slovy – poznat svou skutečnou minulost. Protože jedině tak se mohou lidé přestat stydět, že jsou odsud. Získat vědomí, že sem patří. Bez toho se nehneme z místa. Mladí lidé budou dál odcházet – považuji za naprosto naivní představu, že je tady udrží plechová krabice fabriky postavená na zelené louce. Naštěstí právě věty o znovunalezené identitě, hrdosti a důstojnosti slýchám na besedách nejčastěji. A to se ty besedy prosím pěkně konají ve zcela zaplněných kulturácích, kam se vejde několik set lidí. Jako by se tady u nás konečně cosi odšpuntovalo.

Závěrem bych rád položil otázku, která zazní jako řečnická v závěrečných pasážích třetího dílu:

Copak je možné léčit dnešní trápení dávným neštěstím někoho jiného?

V kontextu všeho, o čem jsme tu mluvili: je?

Není. S dovolením to ale trochu pootočím – s kolektivním traumatem se lze začít vypořádávat jedině tak, že pojmenujete jeho příčiny a začnete se jimi zabývat. A tady je příčinou dění uplynulých osmdesáti let, provázené nevšímavostí a nedostatečnou informovaností zbytku společnosti.

V roce 2021, po vydání druhého dílu trilogie, jste dala rozhovor do Tvaru mojí kolegyni Simoně Martínkové Rackové a řekla jste v něm mimo jiné:

Toho nevyřčeného a nepopsaného je zkrátka příliš mnoho a do jediného svazku bych to nevměstnala.

Nepochybuji, že materiálu se vám podařilo nashromáždit mnohem víc, než se dalo vměstnat do celé trilogie, a proto se ptám po jejím završení: máte v hlavě nápad na další texty, které by zpochybňovaly mýty a zaplňovaly bílá místa?

Mám. A od čtenářů dostávám spoustu dalších. Lidé by si třeba přáli, abych literárně zpracovala život skutečných historických osobností představených ve třetím díle, dále normalizaci, devadesátky, období po zpackané privatizaci OKD. Chápu to – i toto všechno je součástí onoho kolektivního traumatu, kterým trpí náš kraj. Ale já si po těch osmi letech intenzivní práce potřebuji odpočinout. Uplynulé dva roky jsem strávila v poustevnické jeskyni padesátých let. Teď se snažím vrátit ke svému životu. Upřímně, nejde to tak lehce, jak jsem si představovala. Uvázla jsem v jakémsi meziprostoru, odkud se zatím snažím marně vymotat. Teprve až tohle zvládnu, budu moct začít přemýšlet o dalších literárních námětech.