Karin LednickáŠikmý kostel 3

Kořeny zadušené šlamem, panychida za město, které není

Reflektuje Iveta Mikešová

Právě možnost emotivního znovuprožití a nového utváření minulosti určitého místa, přepsání paměťové stopy prostřednictvím příběhů, které „se takto mohly skutečně stát“, je v rámci současné vlny historizujících románů určující.

Recenze a reflexe – Dvakrát
Z čísla 15/2024

Závěrečný díl karvinské trilogie Karin Lednické (1969) nemůže být vystavěn jinak než v soustředných kruzích kolem dominant šachty a kostela. Na obálkách knih se na průčelí těžební věže střídají symboly moci, která právě vládne osudům lidí, zatímco kostel sv. Petra z Alkantary, „šikmý kostel“, se propadá stále hlouběji do poddolované krajiny.

Ve třetím díle se píšou další kapitoly rodinné kroniky, vyprávěcí štafetu přebírají Halka, Ženka a Wojtek Pospíšilovi a jako nejmladší výhonek rodu později také Ženčina dcera Julka. Na časové ose se pohybujeme za hranicí roku 1945, sledujeme poválečné dění a problémy pramenící ze složité dynamiky česko-polských vztahů v regionu, a hlavně vzestup komunistické strany a následnou etapu „budování republiky“„plnění pětiletých plánů“ – právě na tuny uhlí, vytěženého mimo jiné na Karvinsku, se často přepočítávaly úspěchy řízeného socialistického hospodářství.

Zatímco v prvním díle trilogie se autorka soustředila na dopady překotného hospodářského rozvoje na (ostravsko-)karvinskou oblast a ten druhý byl věnován převážně projevům a důsledkům národnostního napětí v regionu, zaměření třetího dílu je jasně patrné už z červené barvy přebalu a rudých hvězd zdobících šachetní věže na obálce. Kniha je ostatně věnována

lidem, které nacionalismus, nacismus a komunismus připravily o život, domov, kořeny a důstojnost.

Do děje jsou tentokrát výrazněji (a méně ústrojně) včleněny biografické příběhy reálných osob. Karin Lednická stejně jako v předchozích knihách klade velký důraz na zachycení specifičnosti karvinských dějin a skutečnost, že některé události se zde odehrávaly jinak než ve vnitrozemí, a rozhodně jinak, než jak byly prezentovány v éře vrcholného socialismu. Pozornost je tak zaměřena například na demytizaci dobového obrazu horníků coby pilířů socialistického režimu (do něhož příliš nezapadá scéna vypískání komunistického prokurátora). Anebo na politické procesy s důlními pracovníky, kteří byli odsouzeni jako sabotéři, velezrádci a domnělí viníci důlních katastrof způsobených nedodržováním bezpečnostních norem, které straničtí funkcionáři ve vedení dolů v honbě za plněním plánu ignorovali. Autorka mnohokrát uvedla, že vnímá obraz Karvinska jako zatížený komunistickou propagandou, mýty a dezinterpretacemi a porevolučním přetrvávajícím fenoménem „černého Ostravska“ a nádechem vyloučené lokality, v mysli mnohých charakterizované pouze znečištěným životním prostředím a sociálními problémy spojenými s ústupem těžkého průmyslu. Autorka jako by na sebe vzala úkol vybudovat pro svou rodnou Karvinou novou identitu, mýtus ztraceného města.

V závěru posledního dílu románové trilogie totiž původní, „stará“ Karvinná pomalu zaniká – z rozhodnutí komunistické vlády musí město ustoupit právě těžbě uhlí, která formuje jeho osudy od počátku 19. století. Z původního města, posléze městské části Karviná 2 – Doly, periferní oblasti „nové“ Karviné vzniklé sloučením několika obcí, nakonec zůstává stát pouze kostel sv. Petra z Alkantary. Druhý, novější karvinský kostel svatého Jindřicha podléhá zkáze. „Aktivní“ existence staré Karvinné se tak symbolicky uzavírá. Zatímco v prvním díle jsme sledovali stavbu nového kostela a úpravu věže kostela starého, zešikmeného v důsledku poddolování, v závěru trilogie je popsána demolice „Jindřicha“, vybudovaného kdysi hrabětem Larisch-Mönnichem pro čtyři tisíce věřících. Jen šikmý kostel zůstává stát v krajině coby memento. V závěrečném nostalgickém monologu Julky (rodačky/pamětnice/autorky?), přecházejícím do emotivní ich-formy, je kostel zmiňován jako prostor setkávání těch, kdo nemohou ani zapomenout, ani se vrátit na místo, kde se narodili. Prostor pro smuteční slavnost.

Mám díru v duši a moje kořeny jsou někde tady, zadušené šlamem.
s. 629

A ještě další rámec lze v románové trilogii hledat – první díl začíná výbuchem v karvinském dole Františka, při němž zahynulo 235 lidí. V románu si vyžádal život Pawla a Karla Matuszkových a zanechal těhotnou Barboru Matuszkovou s dcerami v nezáviděníhodném postavení hornické vdovy. Třetí díl uzavírá veskrze šťastná událost – svatba Julky s Karlem. Mladé dvojici byl přidělen byt na nově vystavěném havířovském sídlišti, na svatbě se schází celá rodina a výhledy páru do budoucna se jeví snad pro jednou příznivěji, i když v kulisách téměř zničené staré Karvinné.

‚Tady to vypadá jako za války,‘ vydechl Václav konsternovaně. ‚Po válce to tady vypadalo líp,‘ opáčil Wojtek suše.
s. 620

Patriarcha rodu Ludwik Pospíšil se od příbuzných konečně dozvídá o osudu syna, který emigroval za hranice, a sám konstatuje, že mu k úplnému štěstí už nic nechybí.

Jinak jsou všichni připraveni na „světlé zítřky“, i když se jejich sny, mnohokrát zašlapané v ostrém střetu s realitou, už omezují převážně na klidný život s ústředním topením a vanou. A právě dostudovaný inženýr Karel se tolik těší na práci na dole Dukla, že si ke smutku novomanželky nedopřeje ani krátkou posvatební dovolenou. Nastupuje již 1. července 1961. Pamětníci a znalci hornické historie mohou v tuto chvíli zpozornět, o sedm dní později totiž došlo na dole Dukla k požáru, který si vyžádal životy 108 lidí. Tato tragédie již ale do děje románu nezasahuje, chvěje se jen kdesi v pozadí jako předzvěst osudů dalších hornických vdov.

Způsob vyprávění ani modelování postav se u Lednické výrazněji nemění. Jak bylo často zmiňováno, naposledy například v diskusi nad posledním dílem románu v hostovském podcastu Kverulanti, s konkrétní postavou se vždy setkáváme uprostřed určité situace, jejíž kořeny jsou vysvětleny v následných retrospektivních pasážích. Samy postavy neprocházejí příliš dramatickým vývojem, až na výjimky se drží svých hodnot a ideálů, jakkoli jsou okolnostmi mnohdy nuceny k činům, s nimiž se vnitřně neztotožňují. Autorka proto klade velký důraz na to, aby čtenář vždy porozuměl motivacím postav, a pomocí dlouhých vnitřních monologů se snaží důsledně postihnout příčiny jednání hrdinů. Mnohdy však tento postup vede k přílišné doslovnosti a vysvětlování věcí, které i minimálně vnímavý recipient z kontextu lehce pochopí.

Podobný problém paradoxně do románu vnáší nesmírná rešeršní píle autorky, množství načtených archivních materiálů, biografií a odborných publikací a vyslechnutých příběhů pamětníků. Lednická se snaží o co nejkomplexnější obraz místa a doby, v rozhovorech zdůrazňuje, že jejím cílem je co největší historická přesnost. Na jedné straně tím román obohacuje o netušené souvislosti, a dokonce někdy supluje práci historiků, na druhé straně občas uvádí své postavy do násilně vybudovaných interakcí s regionálními osobnostmi, jejichž příběhy se rozhodla do románu částečně integrovat. Podobně jako u Kateřiny Tučkové někdy dokumentační tendence vítězí nad vyprávěním a čtenář se probojovává citacemi dobových dokumentů. Například Wojtek Pospíšil, nadšený poválečný komunista, často vyloženě myslí jazykem dobových hesel a zápisů ze stranických schůzí.

Stejně jako v předchozích dílech románu se i zde objevuje faktografická příloha, v tomto případě obsahující životopisy reálných osob, které se staly předlohou románových postav, a soubor fotografií mapující rozvoj a zánik původní Karvinné. I tyto materiály mají podíl na čtenářském vnímání trilogie jako výrazně autentického díla. Kamil Činátl v příspěvku v časopise Moderní dějiny (původně předneseném na konferenci „Fenomén Bílá Voda“), v němž analyzuje čtenářskou recepci „historických bestsellerů“ Kateřiny Tučkové (Bílá Voda) a Karin Lednické (Šikmý kostel, v době psaní studie vydaných prvních dvou dílů), využívá podnětů paměťových studií a výstižně shrnuje rysy společné oběma dílům: historicitu, pohyb na hranici historie a fikce (využití dokumentů, dobových materiálů, reálné předobrazy fiktivních postav) a z něho pramenící pomyslnou autenticitu díla, vazbu na konkrétní lokalitu spojenou mj. s fenoménem literární turistiky a možnost intenzivně emotivního prožitku čtení.

Právě možnost emotivního znovuprožití a nového utváření minulosti určitého místa, přepsání paměťové stopy prostřednictvím příběhů, které „se takto mohly skutečně stát“, je v rámci současné vlny historizujících románů určující.

Chviličku.
Načítá se.
  • Karin Lednická

    (1969) vyrostla v Havířově a chtěla studovat knihovnictví a žurnalistiku, k čemuž se však nedostala. Po maturitě tedy vykonávala celou škálu profesí v průmyslových podnicích na Ostravsku a Karvinsku. Na počátku devadesátých let psala pro regionální ...
    Profil
Karin Lednická

Šikmý kostel 3

Bílá vrána

Jak dlouho trvá válka po tom, co skončí? Navždy, pokud jí člověk prošel. Ptejme se spíše, jak může zaplnit prázdnotu po zavražděných blízkých nebo po uneseném dítěti. Čím bude zahánět vzpomínky na děsivý teror Němců nebo nechtěnou tělesnou lásku Rusů. Někdo všechno zamkne na dno duše a ráno co ráno si namlouvá, že co bylo, bylo, teď je prostě třeba jít dál. Jiný se nechá zahltit žalem; další přetaví prožité v nenávist. A ještě jiný ve víru, že to bude právě on, kdo pomůže vytvořit nový, lepší svět.

02_dvakrat

Souvisí

  • Jana KaršaiováSametový rozvod

    Děravý způsob bytí

    Reflektuje Iveta Mikešová

    Román Sametový rozvod je napsán poměrně úsporným jazykem a je otázkou, do jaké míry souvisí jazyk a styl románu s pozicí autorky píšící v jiném než mateřském jazyce. Počítat samozřejmě musíme i s vlivem překladu z italštiny do češtiny, těžko říct, zda překlad zdůrazňuje některé stylistické neobratnosti autorky či k nim přispívá.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 9/2024
  • Karin LednickáŠikmý kostel. Románová kronika ztraceného města, léta 1894–1921

    Naivní kronika v přepychovém hávu

    Reflektuje Erik Gilk

    Jenže chyba lávky: autorčin klasický vševědoucí vypravěč, jakým psali venkovští realisté, nehodlá čtenáři něco pouze naznačit, nebo dokonce zatajit, ale vodí jej všude za ruku jako slepého.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 15/2020
  • Stanislav DvorskýPozastavené stmívání

    Zabydlet se ve složitých nepřesnostech

    Reflektuje Jan Štolba

    Furióznost básně graduje a stupňuje se i brutalita jazyková, odrážející ztřeštěnost hmoty, masy, obsedantnost živoucího i příliš neživého masa, ale i slov, názvů, označení, celou tu tupou valivost předmětnosti…

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 12/2024