Knižní trh se už tradičně dělí na tři základní složky – na nakladatelství, distribuční společnosti a knihkupectví. Navzájem se doplňují, jedná bez druhé by nemohla fungovat. Přesto se pravidelně setkáváme s tím, že jedni vynechávají druhé, přičemž je připravují o jejich hlavní pracovní náplň. Distributoři a knihkupci by nemohli existovat bez nakladatelů, kteří jim dodávají zboží a kteří je zároveň využívají k řádnému rozšíření své práce. Proč se však někdy setkáváme s tím, že se nakladatelé vydávají vlastní cestou? Měli by vůbec nakladatelé prodávat své vlastní knihy?

Narušování zajetého systému

Nakladatel je osoba nebo společnost, která se věnuje vydávání knih. Role nakladatele zahrnuje výběr a získávání děl k publikaci, řízení jejich produkce, stanovení cen a v neposlední řadě marketing. Nakladatelé můžou být nezávislí jednotlivci, malé rodinné firmy, velké korporace, nebo dokonce neziskové organizace. Jejich cílem je zpravidla získat čtenářskou pozornost a v ideálním případě uspět finančně. Jinými slovy, jejich prací není samotný prodej knih, protože tato činnost náleží knihkupectvím. A když se o to nakladatelé pokoušejí, berou práci knihkupcům, kteří by bez knih nemohli provozovat své podnikání – stali by se provozovateli pouhých kupectví, třeba dárkových předmětů. Je-li tedy zadáním prodat svůj výrobek v podobě knihy, jsou knihkupectví nejdůležitějším místem. Na druhou stranu je nezbytné zmínit, že analogicky by knihkupectví neměla být zároveň i distribuční společností, jako tomu je v případě některých českých společností. O firmách, které jsou současně knihkupectvím, nakladatelstvím i distribucí, ani nemluvě.

Nejenže by prodej vlastních knih neměl být nakladatelovou oblastí, ale je to pro něj i výhoda: pokud totiž využije služby distribuční společnosti, do značné míry nemusí řešit například skladování vydaných knih. Nakladatelé v podstatě můžou náklad vydaného titulu (nebo jeho část) odeslat ke druhému článku knižního řetězce. Pravděpodobně i to mohlo být důvodem vzniku některých společností, které jsou v současné době nakladatelstvími i knihkupectvími zároveň. Mít sklad svých knih v podobě vlastního knihkupectví, kam si čtenáři můžou přímo zajít, se zdá být efektivnější než si pronajímat sklad, z něhož je obtížnější dostat knihu k zákazníkovi. Spojení nakladatelství a vlastního knihkupectví se však netýká výlučně velkých společností. Existuje několik menších a středně velkých nakladatelství, která mají vlastní knihkupectví. Rozdíl pak najdeme v prodeji pouze vlastních titulů, tedy v podnikové prodejně, a v prodeji vlastních i cizích titulů, jako tomu je například v případě Vinohradského knihkupectví, provozovaného Nakladatelstvím Lidové noviny.

Někteří nakladatelé, zpravidla ti menší, kteří vydávají specifické knihy nebo méně titulů, vynechávají distribuční společnosti, a to zejména z důvodu vysokého rabatu, který mnohdy tvoří více než polovinu prodejní ceny knihy. Nakladatelé mají možnost běžnou distribuci přeskočit a vybrat si tu alternativní. V praxi to znamená, že si nakladatelé naloží batoh „svými“ knihami a vydají se na výlet po knihkupectvích. Taková varianta se až na výjimky omezuje na prostor jednoho města. Protože kam až s batohem plným knih dojedou? A kolik tím vlastně ve finále ušetří? Ani v tomto případě však nezapomínají na knihkupce, s nimiž se často znají i osobně. Alternativní distribuce současně skýtá i podporu malým knihkupectvím, tedy těm, v nichž pracují jejich majitelé a která nejsou součástí řetězců, protože s „knižními batůžkáři“ si domluví lepší rabat.

Na festivaly jen za diskusí

Nakladatelé si pravděpodobně ani neuvědomují, že svou přítomností na knižních festivalech a veletrzích obcházejí knihkupce, tedy ty, bez nichž by se knižní trh neobešel, přičemž narušují další osvědčený řetězec nakladatel–knihkupec–čtenář. V utopickém světě by na takových akcích měli nakladatelé pouze vystupovat, knihy by však měli prodávat knihkupci. Knižní festivaly a veletrhy mají samozřejmě přidanou hodnotu, ta by však neměla spočívat v prodeji zlevněných knih, ale například v setkávání s autory a vzájemných diskusích. Vedle toho nakladatelům na těchto akcích nic nebrání v tom, aby své knihy v případě zájmu čtenářům věnovali. A jak by to tedy mohlo fungovat? Na menších festivalech by si své stánky mohli otevřít malí knihkupci a ty větší, jako je veletrh Svět knihy, by mohly fungovat jako supermarkety – podobně jako v potravinách si do košíku naberete oblíbené zboží, které zaplatíte při východu u pokladny. Protože takových akcí se nakladatelé přece neúčastní jenom proto, aby prodávali své knihy se slevou. To by byl smutný důvod…

Částečně to jde proti snahám o zavedení pevné ceny knih, po němž někteří volají. V takovém případě není možné nabízet knihy „s veletržní slevou“ na prodejních akcích, ale totéž platí také pro e-shopy nakladatelů, kteří snad až na výjimky nabízejí své knihy se slevou minimálně deset procent. Jejich chování je nejenže nesmyslné, protože kdo jiný by měl bojovat za stanovenou cenu knihy než její nakladatel, ale i neférové vůči malým knihkupcům, kteří si jen málokdy dovolí nabídnout slevu svým zákazníkům, protože tím se jim zmenšuje už tak nevelký výdělek. Staví se tak vedle už tradičních soupeřů malých knihkupectví, mezi něž patří zejména rozlezlé sítě řetězců nebo online knihkupectví.

Nakladatelé by se nejen z podstaty své činnosti měli věnovat vydávání knih. A raději než zacházet na území knihkupců by se měli věnovat přípravě jednotlivých titulů, aby dostáli požadované kvality. Díky knihkupcům se jejich knihy dostanou tam, kam by se jinak nedostaly. Uvědomělí knihkupci koneckonců také nevydávají vlastní knihy.