Příběh je, že běžím při tobě –

(z roku 2019)

Nikdo se neptá? Nikdo nechce vědět? Z vědomí vytlačuje. Kdo koho?
Strop materialismu je neprostupný, ale jenom dvourozměrný.

Z. si myslí, že věci jsou tak, jak si myslí, že jsou. Jak si vymyslela, že jsou.
Myšlení smyčkou stahuje obzory. Provaz plátěné vaky.

Až nebude čím duši sytit, nastane doba velkých věcí duchovních, anebo vražedných.

* * *

X. vypráví, jak hledala hedvábný šátek.
Y. ji poslouchá a nic si nepředstavuje.
X. si myslí, že víc existuje, když mluví o tom, jak hledala šátek.
Y. si myslí, že X. moc kecá.

Povídka na hranici

Rozhodla jsem, že napíši povídku o mizerovi.
Vlezl mi do ní jistý pán.
Kterého jsem ani neznala.
Nevěděla ani, že je mizera.
On zas nevěděl, co jsem napsala.

Ale když povídka vyšla do světa, sešli se:
on a literární postava.

Od té doby se mi mstí za hřích,
který jsem mu nepřipsala,
který jsem ani netušila.
Za hřích, kterého se dopustil,
za hřích, který mu dávno každý odpustil,
jen si ho drží od svědomí,
doufá, že sám o něm neví.

Celou duší sešlou věří,
že po smrti nic dál není.

* * *

Literární svět se dobře hodí
k pěstování nenávisti.
Ale přece pořád platí:
Nedělej, co neděláš z lásky.

* * *

Slyším hlasy a píši.
Nevím, co je to za hlasy a
co za verše
Měla bych být pořádnější,
zapisovat je vždycky,
nebo nikdy.
Hlasy zemřelých
Hlasy andělů
Hlasy ze země
Hlasy z pouště
Hlasy spouště
Hlasy všechny moje

* * *

Z a S znamenají rozdíl: odkud – kam. Z je odkud, S je kam.
S – už jsme v tom, co se neodestane.
Z – otázka zeleně.

Ó hlasy, slyším a píši

* * *

Básníků je jako hvězd,
lidské věci se rozpadají.
Na zemi, pod zemí,
v éteru, na scéně, na papíře, v knihovně.
Nevím, jestli je to dobrý, nebo blbý,
nevím, nač si hrají,
a já si s nimi.

* * *

Slova belhají sama
padají a ztrácejí
duši jež je nosí
duši archanděla

* * *

Došlo mi náhle, že
ten člověk není lepší než Stalin,
jen škodí míň,
protože ho obývá
menší ďábel.

* * *

Egočas
egoprostor
Vždycky je ho málo,
je těsný, nic nevydá,
plní se, ubývá,
straší, jednou skončí.
Doufám ale, že každý
jednou přece uvidí,
jak se zde a všude
nekonečno otevře,
když.

* * *

Co je opak války všech
proti všem?
Řekl to, dělal to, slyšeli ho, viděli ho,
poslali dál, snažili se,
učili to, hlásali to,
vytiskli to, ztratili to,
nenašli to, nikdy nikde,
i když možná někdo.
Dva tisíce let je málo.

Zapomínat, nebrat vážně,
nepochopit, nevěřit, nehledat, nezkusit.
Dva tisíce let je mnoho.
Možná příliš, protože je
stále těžší, stále větší, stále hlubší,
stále vyšší
láska k člověku,
který je
nade vše
tvým
bližním.

* * *

Slova pravdivá se neliší
od slov použitých ke lži.
Hledám kudy.
Mluvím tak, aby
pravé věci
byly k vidění
teprve
v duši,
která na to má.
A to je celá
estetika.