Vlakové spoje

Máš ráda vlaky?
Mám a tebe taky.
Rychlík, nebo osobák?

Na mezi

Na vlakovém nádraží
mezi oprýskanými dlaždicemi.
Jako vyčichlé vzpomínky
rozsypaný tabák.

Drobky vražedné pohody.

Marně čekají na svůj přípoj.

Stavebnice

Barevné domy.
Tisíce oken.
Pohled na město
koberec v dětském pokoji.

Několik nových barevných kvádrů
Made in Czech Republic.
I staré zbytky stavebnice
snad ještě po dědovi.
Mezi nimi
Šš a brmbrm, vijú.
Ale neboj.
Je to přeci jenom hra.

Jako rybička

Cítím se jako rybička.
Hluboko.
Hluboko.
Hluboko.
Hluboko.
Hluboko.
Hlub-ok-o.
Hlubo-ko.
Na dně.

Ja love c

Stál tam
ztepilý.
Na kolenou
modříny.

„Akáty jsi?“
zeptal se jí.
„Přece ta túje,“
odpověděla
a on k sobě přitiskl její
buky.

Zprvu se trochu
třešeň.
Pak ale bez okolků
lípa.

Maluj mě

Maluj mi na záda podzim.

Hlaď mě spadaným listím
a já budu myslet
na jejich barvy.

Než sama opadám.

Schovávaná

Schovám se
kde mě nenajdeš

a budu

a budu

tam
na tebe
čekat.

Šeptej

Šeptej řece, co chceš,
aby jiní neslyšeli.
Neboj,
její syčení
neznamená:
„Pssssssst!“
A zdvižený prst kárajících.

Je to spíš konejšivé:
„Šššššššššš…“
Matky, která kreslí
dítěti na čelo vlnky klidu.

Šeptej.
Jedině tak
tě může slyšet.

Řeku nepřekřičíš.

Vytřískat se z toho

V hrudi
třísky.

Ale když vidím
stromy,

je mi
krásně.

Snaha

Snaha
po
snu
sahá.

Nahá myšlenka.

Kolena otlačená od modlení.

A ruce zatím
chřadnou.

Sleduju čas na stromech

Co list
to den.

Co pupen
to zítra.

Co větev
to týden.

Co kruh
to rok.

Co květ

To…
snad.

A věčnost
ta je v kořenech.

Pod Petrovem

Pod Petrovem
na cihlové zdi
pomalu
prší

na rychle napsaná slova o lásce.