Ke konci loňského roku oslavily Gender Studies v Praze 30. výročí svého založení. Vznik instituce, která se po roce 1989 explicitně přihlásila k problematice rovných příležitostí, LGBT komunity a genderu vůbec, je důležitým momentem svobodných liberálních časů, jejich svého druhu kronikou i zasvěceným kritikem.

Jedním z důležitých výstupů Gender Studies (dále jen GS) byl projekt Paměť žen, v němž se výrazně angažovala dokumentaristka, dramaturgyně a editorka Pavla Frýdlová. V její edici (spolu s Kateřinou Jonášovou) vyšla k tomuto výročí kniha Hnízdo feminismu. 30 let Gender Studies. Kniha kromě dokumentů a charakteristiky význačných aktivit a projektů GS, týkajících se rodinné politiky, vztahu genderu a sociologie, ženských organizací postsocialistického bloku či Feministické skupiny 8. března obsahuje také přehled dějin této instituce a přetisk historických materiálů. Nejzásadnější jsou ovšem rozhovory, kterých je deset a na své zkušenosti v práci pro gender jsou v nich tázány ženy tří generací: Jiřina Šiklová, Marie Čermáková, Mirka Holubová, Jana Hradilková, Lada Wichterlová, Linda Sokačová, Michaela Marksová-Tominová, Lenka Simerská, Alena Líškay-Králíková a Helena Skálová.

Chaos jako v husitském Táboře

Úvodní rozhovor s Jiřinou Šiklovou je současně posledním publikovaným rozhovorem s touto zakladatelkou GS, která stála na počátku organizace se svým neutuchajícím entuziasmem i disidentskou autoritou a v jejímž bytě našla organizace a její knihovna svůj první přístav. K nejstarším žijícím zakladatelkám patří také Marie Čermáková, akademická socioložka, a Mirka Holubová, lingvistka a členka Ekumenické rady církví. V rozhovorech vyprávějí zejména o procesu založení instituce a jejího právního a metodického ukotvení. Marie Čermáková mluví o nemilosrdné soutěži ve vědě, o tom, jak genderová témata jaksi automaticky popuzovala, jak při distribuci moci byly ženy rovnou odsouvány. Ve vzpomínce na začátky GS vtipně použije charakteristiku, že tam byl „chaos jako v husitském Táboře“. A čerstvě polistopadovou politiku glosuje slovy, že „komunisté transformovaní do katolíků přece nemůžou podporovat gender“. Mluví i o tom, jak na každou přednášku nebo besedu se vždy dostavil nějaký „rozbíječ“, který se vytasil se všemi myslitelnými stereotypy, ale přednášející si s ním hravě poradil.

Přijel kanadský profesor, v aule filozofické fakulty sedělo sto lidí. Profesor přednášel o nerovnosti platů a nějaký pán z publika to začal rozporovat a přímo napadat. A pan profesor mu odpověděl, že nemůže kritiku přijímat od člověka, který o tématu nic neví, což je z jeho projevu evidentní. […] Ten kanadský profesor už tenkrát věděl, že některé lidi nemůžeš přesvědčit, protože jsou ideologicky posazení.

Mirka Holubová, vzešlá z evangelických kruhů, zase vypráví, jak spolu se Sašou Berkovou, která se tehdy, po roce 1989, stavěla politicky napravo (a pak ji to přešlo), a s Annou Kovaříkovou založily spolek Nová humanita a navrhly, že pro ODS vypracují plán sociální politiky z pohledu postavení rodiny a žen. Zatímco se ženy tehdejšímu funkcionáři ODS Petru Čermákovi představily jmény, on se povýšeně tituloval „doktor Čermák“, načež ženy změnily přístup a přidaly rovněž své doktoráty. Mirka Holubová byla účastnicí zahraničních setkání a zprostředkovatelkou různých způsobů vnímání genderové politiky v zemích Západu i Východu. Její jméno je také spojeno s důležitou kapitolou jednoho restitučního sporu, jenž se týkal spolkového domu v pražské ulici Ve Smečkách, který ve své době sloužil jako centrum ženských organizací (dnes v něm sídlí Činoherní klub). Letmý pohled do historie nám prozradí, že tento dům byl navržen ve dvacátých letech dvacátého století architektkou Miladou Petříkovou-Pavlíkovou. Ženský klub český, založený Františkou Plamínkovou a Charlottou Masarykovou v roce 1902, ustavil v roce 1928 za účelem vybudování spolkového domu družstvo, jehož financování bylo založeno na sbírkách (přispěl i T. G. Masaryk) a na půjčce u Úrazové pojišťovny. V květnu 1932 pak byly ve zmíněném domě slavnostně otevřeny klubovny, knihovna, přednáškový sál, restaurace a ubytovací prostory. Za protektorátu byla Františka Plamínková popravena nacisty, klub po válce sice obnovil svou činnost, ale po únoru 1948 byla jakákoliv aktivita „měšťáckých ženských spolků“ zatržena a Milada Horáková, spoluzakladatelka domu, byla v roce 1950 popravena. (Osud dvou politicky nejvýraznějších představitelek československého ženského hnutí ilustruje, jak se totality k genderu vztahují.) Na dům v ulici Ve Smečkách byla uvalena národní správa a až do roku 1989 sloužil jako ubytovna. V roce 1990 byl Ženský klub český obnoven a pustil se do dlouhé anabáze po nejrůznějších institucích za navrácení spolkového domu. Mirka Holubová na otázku, proč se to nepovedlo, odpovídá, že ženám rozhodně nechybělo sebevědomí a kreativní přístup (uskutečnily se protestní akce i kostýmované performance z dějin ženského hnutí na Václavském náměstí v roce 2008), ale racionálnější odpověď nejspíš zní, že se nedostávalo peněz na dobré právníky. Zamítavé stanovisko státu k navrácení domu se opírá o předpoklad, že obnovený Ženský klub český není nástupnickou organizací původního družstva.

Byla jsem ignorovaná

Jana Hradilková, bytostná aktivistka, zdůrazňuje různé zkušenosti i přístupy jednotlivých členů a členek, které na počátku GS formovaly. Jako nejpalčivější téma současnosti vnímá absenci živého dialogu. Podle ní v něm chybějí „dobré otázky, které přinášejí novou perspektivu hodnotového předefinování dělby rolí ve veřejném prostoru“. Lada Wichterlová, jež se profesionalizovala v rodinné politice, glosuje situaci zaměstnaných žen s dětmi:

Tehdy jsem si říkala, že jestli něčemu nerozumím, tak tomu, proč české ženy už dávno nevyšly do ulic. Školky byly narvané, nedaly se do nich dostat tříleté děti, školy byly plné, na kroužky se nedalo dostat, počty družin se snižovaly, jesle téměř neexistovaly, flexibilní formy práce také nebyly dostupné.

Linda Sokačová vzešla z prostředí punku a je spojená s Feministickou skupinou 8. března. V rozhovoru připomíná performativní akce, zejména výstavu Tento měsíc menstruuji, nebo mohutnou a úspěšnou kampaň proti návrhu KDU-ČSL na zákaz potratů. Zatímco Lada Wichterlová konstatuje, že devadesátá léta byla velkohubá doba, kdy slova zastiňovala činy, Linda Sokačová s odstupem žasne, s jakou odvahou GS do svých akcí šly. A říká, že po vstupu do EU a s tím i do evropského grantového systému se veškerá činnost stala mnohem usedlejší. Linda Sokačová je aktuálně ředitelkou Amnesty International Česká republika. Politickou tváří GS je Michaela Marksová-Tominová, svého času místopředsedkyně ČSSD a ministryně práce a sociálních věcí vlády Bohuslava Sobotky. Měla velké nadání pro veřejné vystupování a všestrannou komunikaci, dokázala psát jak pro lifestylové časopisy, tak pro politické deníky. Nebála se veřejně nastolovat témata degradovaná režimem reálného socialismu, například téma oslav Mezinárodního dne žen. Byla také otevřenou zastánkyní genderových kvót a vlastní politickou kariéru uváděla jako příklad jejich účinnosti. V rozhovoru „slyšíme“ temperamentní ženu, rozhodnutou rozrušovat svou důsledností a přímočarostí mužské struktury. Čteme v něm popis obtížnosti pozice ženy ve vládě i v politické straně, která by měla genderová témata zahrnovat do své praxe přirozeně, ve skutečnosti ale

kdykoli jsem otevřela pusu, měla jsem pocit, že se nalézám ve feministické učebnici. Že mě ti chlapi nevnímají, skáčou mi do řeči. Premiér se ke mně choval jinak než k ministrům, měla jsem laťku jinde. Měla jsem dojem, že jsem ignorovaná. A velmi mě překvapilo, že ačkoliv jsem pracovala s lidmi, kteří už měli zkušenost jako poslanci, někteří z nich i jako ministři, že mi nikdo s ničím neporadil. […] V té době už nastupoval Babiš a ANO a tam bylo vidět, že oni se koordinují, ale nejen tematicky, ale i z hlediska PR a komunikačně. To se u nás vůbec nedělo.

Pozdější vývoj ČSSD a pád této strany na dno je po přečtení výše uvedených řádků hned srozumitelnější. To ovšem neumenšuje údiv nad tím, že se politická strana, která má takovou oporu v mezinárodních strukturách, nedokáže chovat přiměřeněji době a schopné političky (Michaela Marksová-Tominová je ve svém oboru mnohonásobně vzdělanější než mnozí sociálnědemokratičtí politikové, včetně jazykových znalostí a zahraničních kontaktů) ve svých řadách marginalizuje. Únava z politiky na konci rozhovoru (a v tomto pocitu není jediná) je smutnou i varující zprávou o jisté zabedněnosti našich poměrů, ale také výzvou už s tím konečně pohnout.

Doznívající hlas gentlemanů ze Západu

V politice (Strana zelených) dodnes zůstala také Lenka Simerská, která v rozhovoru vypráví o tom, jak se naučila v devadesátých letech instalovat počítače a servery a založila web GS ještě v době, kdy se teprve tvořil první obsah českého internetu; o samozřejmém navazování mezinárodních přátelství; o sesterském slovenském Aspektu [feministická vzdělávací a publikační organizace založená v roce 1993 – pozn. red.]. Na otázku, jak vidí vývoj genderu u nás, odpovídá:

Jako by se to nikam nepohnulo. Ženy mají úplně stejné problémy. Přitom gender a feminismus je i o tom, dostat osobní do veřejného prostoru. […] Ale v praxi se to nedaří. Žitý feminismus je strašně vysilující a složitý. Já to vidím na úrovni práce mezi top manažerkami, které musejí makat za dva, aby se na těch pozicích udržely, slaďování profesního a rodinného tam neexistuje.

Lenka Simerská je zastupitelkou za Zelené v Litoměřicích a na Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR vede projekt gender pay gap [sledování průměrného rozdílu ve výdělcích žen a mužů – pozn. red.]. Někdejší ředitelka GS Alena Líškay-Králíková, která tuto organizaci vedla v době jejího nejnápadnějšího veřejného vystupování (výstava Tento měsíc menstruuji, několikeré stěhování knihovny včetně záchrany po povodni v roce 2002, spolupráce s firmami na poli rovných příležitostí) na otázku, zda se podle ní změnilo vnímání feminismu, říká, že argumenty, vyslovované před dvaceti lety, se opakují stále znovu. Ale že už se alespoň veřejně ozývá protest, když k mediálním diskusím jsou zváni většinově (a často výhradně) muži – téma porodnictví je frapantním příkladem. Současná ředitelka Helena Skálová konstatuje, že sexismus, který se podařilo dostat do veřejného diskursu jako negativní fenomén, začal průběžně skrytě bobtnat a že feminismus je v poslední době předmětem útoků ultrapravicových i populistických stran. „Vzít peníze neziskovkám“ může podle ní přijít jako návrh cesty k úsporám každou chvíli. Skálová také připomíná zkušenost, že genderové problematice se daří spíše v prosperující společnosti – z krizí nijak neprofituje.

Jako přílohu můžeme v publikaci číst výběr z článků, vysvětlujících po roce 1990 pojmy feminismus a gender (převážně od Jiřiny Šiklové) a polemiku s Josefem Škvoreckým o znásilnění a „sexual harassment“, jehož názory (a názory jemu podobných gentlemanů ze Západu) v této problematice napáchaly škodu, která se dá těžko pochopit. (Feministky z GS absolvovaly mnoho semestrů i let na zahraničních univerzitách, o strašidle politické korektnosti, jak je líčí čeští gentlemani, však nereferuje ani jedna.) Najdeme tu i přehledně zpracované dějiny GS a stručné medailonky osobností (navíc k těm, s nimiž jsou vedeny rozhovory) důležitých pro třicetiletou činnost organizace.

Ženám, kterým bylo v počátcích GS třicet let, je dnes šedesát, zakladatelky Jiřina Šiklová a Hana Havelková už nežijí. Z těch, kterým se dostalo všemožné pomoci, se staly těmi, od nichž se pomoc čeká. Za výraz gentlemanství je však stále považováno spíš ženě podržet dveře než jí prostě dát za stejnou práci stejný plat a jejímu názoru popřát stejné váhy. Třicetiletá činnost GS byla vydatně podporována německou Nadací Heinricha Bölla, díky níž vyšla i tato redakčně bezvadně a graficky elegantně vypravená knížka. A ještě něco: K třicátému výročí Gender Studies byla knihovna pojmenována po své zakladatelce Knihovnou Jiřiny Šiklové.