Letos v lednu oslavila své osmnácté narozeniny Greta Thunbergová… Aniž bych chtěla tvrdit, že „stárne“, je pro vás a další mladé lidi pořád tím silným příkladem či symbolem, jako když v patnácti chodila sama protestovat před švédský parlament?

Pro mě osobně je Greta Thunbergová někdo, kdo dokázal rozhýbat studentské hnutí po celém světě. Já jsem byl environmentální aktivista sice už předtím, ale ona mi ukázala směr, když jsem ještě chodil na střední školu. Teď, když jsem na vysoké, už to tak silně nepociťuji. Myslím si, že environmentální a klimatické hnutí se v České republice dost posunulo, ale zároveň je důležité vnímat, že Greta působí úplně jinak v západní Evropě, kde je politický a sociální kontext odlišný. Ve Fridays for Future se nám povedlo nějakým způsobem přemotat to, co funguje na Západě, do našeho kontextu, což má ovšem desítky různých specifik. Jiným studentským organizacím ve východní Evropě se ovšem totéž tak úplně nepovedlo. Železná opona tady pořád přetrvává jak v klimatickém hnutí, tak v klimatické politice. Greta se ale v posledních měsících z veřejného prostoru trochu stáhla a přestala jezdit po světě, protože i ona chce dostudovat školu.

Nebyla důvodem spíš pandemie?

Do nějaké míry to jistě pandemií bylo, protože ta krátkodobě přehodila téma klimatické změny ve společnosti úplně jinam. Greta pro mě dál zůstává zásadní osobou světového klimatického hnutí, ale „jen“ jako jedna z mnoha. Podobně inspirativní jsou lidé, co dělají totéž, ale v mnohem horších kontextech a horším prostředí než ona –
zejména aktivisté v zemích globálního jihu, kteří stojí v první bojové linii a musí obětovat mnohem víc pohodlí a mnohem častěji se dostávají do skutečně rizikových situací. Příkladem z poslední doby jsou aktivisté a aktivistky z Fridays for Future v Afghánistánu, kteří v uplynulých týdnech začali čelit velkému tlaku ze strany Tálibánu. Náš mezinárodní krizový tým teď pracuje na tom, jak je z jejich země dostat pryč a zachránit je.

Zmínil jste se, že vliv Grety Thunbergové se jinak odráží v zemích západní Evropy a jinak tady u nás. V čem konkrétním je ten rozdíl cítit?

Úplně ve všem. V západní Evropě existuje mnohem delší tradice občanské společnosti, která na moc nějakým způsobem dosáhne, má prostor promlouvat do veřejného dění a určovat, kam bude směřovat veřejná politika nebo společenský diskurs, což je něco, co u nás není. I když se podíváme na skutečnost, že tu existuje občanská společnost, kterou tvoří hlavně mladí lidé, tak Česká republika, potažmo Československo, byť se neustále zaklíná studentským hnutím z osmašedesátého a z devětaosmdesátého, dojde-li na lámání chleba a rozhoduje-li se o konkrétních věcech a o tom, kdo bude mít ve veřejném prostoru a v politice vliv, vždycky urvou moc ti starší. Podíváme-li se na parlamentní politické strany, pak v porovnání se Západem byly a stále jsou mládežnické organizace „ty slabší“, nebo podíváme-li se, kdo sedí v rozhodujících funkcích, vidíme, že je tam úplně přereprezentovaná skupina mužů nad čtyřicet. To všechno hraje důležitou roli. Na Západě naopak najdete řadu úspěšných mladých politiků a političek stejně jako aktivistů a aktivistek.

Koho například?

Pro mě osobně je takovým příkladem Terry Reintkeová, německá europoslankyně za Zelené. Nebo z lidí ve Fridays for Future je to třeba německá aktivistka Luisa Neubauerová, mladá a velmi schopná žena. A takových lidí, jejichž hlas je slyšet a nenechají se zamést pod koberec, je na Západě víc. Když si pak vezmete těch pár mladých lidí, kteří působili v naší politice v posledních desetiletích, zjistíte, že je zdejší politické prostředí semlelo takovým způsobem, že nakonec z politiky odešli a už s ní nikdy nechtějí mít nic společného – za mě Petra Buzková ze sociální demokracie, byť je to doba, kterou si živě nepamatuju. Nebo narazíte na rozdíl, co konkrétní politici a političky říkají a co dělají, a jak moc se tím podobají boomerům a mužům nad čtyřicet, kteří sedí ve sněmovně. Například Dominik Feri byl ikonou mladé generace, ale to, co říkal nebo prosazoval, se ve finále nijak nelišilo (vyjma stejnopohlavních manželství) od toho, co říkal nebo prosazoval Miroslav Kalousek.

Reprezentuje tu někdo názory a myšlenky vaší generace a její pohled na svět? Máte vůbec koho volit?

Já osobně ano, protože se řadím k myšlenkovému proudu, pro který jsou mladí lidé přirozenou součástí a kolem určitých stran se shlukují. Čili: Vím o stranách, které jsou pro mě volitelné, byť s nějakým menším sebezapřením. Ve volbách si přece nevybíráme ideály, ale z toho, co máme k dispozici. Samozřejmě ale vím, že je mezi mladými lidmi hodně těch, kteří nemají koho volit, protože z té různorodé názorové palety odmítají volit tzv. menší zlo. Na rozdíl od starší generace se ještě nedokážou smířit s tím, že současná politika je o menším zlu. Na druhé straně ve volbách, které jsou teď před námi, zažíváme bezprecedentní zájem o mobilizaci mladých voličů. Každá strana má speciální kampaň a program pro mladé, ale já jako člověk, který se v politickém prostředí pohybuje už nějakou dobu, mám dojem, že jde jen o marketing, než o upřímný zájem o to, co mladí lidé chtějí a potřebují. To ale podle mě souvisí i s krizí celé politiky a ekonomiky, a také toho, jak je náš stát nastaven. Nejen že nefunguje pro mladé lidi, ale nefunguje téměř pro nikoho.

Petře, vy jste s klimatickým aktivismem začínal v patnácti stejně jako Greta Thunbergová, tedy v době, kdy jí bylo třináct a ještě o ní nikdo neslyšel. Co vás k tomu v tom věku přimělo, když její příklad ještě nebyl k dispozici?

Asi se ve mně skloubila urputnost, kterou jsem zdědil z máminy strany, a tvrdohlavost, kterou mám po tátovi. A tyto dvě vlastnosti obecně považované za negativní se promítly do faktu, že jsem se nikdy nedokázal smířit se stavem věcí, které jsem považoval za nesprávné nebo nespravedlivé, pokud jsem něco neudělal pro jejich změnu. Moji rodiče aktivisté nejsou a já jsem před patnáctým rokem asi taky žádný aktivista nebyl. Ale třeba už na základce jsem organizoval petici proti zrušení vánočních trhů nebo jsem bojoval za lepší jídlo ve školní jídelně. Vyrostl jsem v Novém Strašecí, což je malé město, kde jediné, co člověk pozná, je vedlejší vesnice, a v těchto místních vztazích žije uzavřený dost dlouho.