S tímhle festivalem se nějak potkávám od jeho samých začátků, tedy už více než dvacet let. Dlouhou dobu jako účinkující, v posledních letech pak jako jeden ze spoluorganizátorů. Tedy mnoho vzpomínek a emocí, ale za ta léta všechno smotané dohromady, propletené, čas jako by se v tom všem stíral. A tak to obcházím jak babka s lopatou hromadu uhlí a nevím, kde do toho klofnout. Asi je to jedno, hromada je symetrická, ze všech stran stejná, tak tedy:

Den poezie se od začátku snažil vyvádět poezii mimo její, jak se ošklivě říká, komfortní zónu, tedy konfrontovat ji s místy, časy a situacemi, někdy až vpravdě bizarními. Muselo to být někdy na přelomu tisíciletí, když někdo z organizátorů pobláznil majitele turistických lodiček pod Karlovým mostem a spolu s ním vymyslel čtení na vodě. Vybraní básníci a prozaici se rozestaví na místa dostupná více méně jen z vody a diváci-posluchači je budou objíždět na lodičkách. Tedy byly to spíše čluny po deseti a patnácti lidech, řízené profesionálními lodivody. Aspoň to. Vysadili mne na nějaké římse v Čertovce, už se smrákalo, od vody táhl listopadový chlad a jediná úniková cesta vedla dolů, do vody a na druhý břeh. Ale pořád jsem na tom byl neskonale lépe než kolega prozaik, který vyfasoval ledolam přímo pod jedním z pilířů Karlova mostu, tedy ostrůvek velikosti složeného kapesníku s konstrukcí klád na rozrážení plujících ledových ker, a ke břehu na obě strany dobrých sto metrů. Tam seděl, jen se svými texty a láhví vína, jejíž obsah postupně suploval jeho vzhledem k pokročilé roční době ne příliš dobře zvolené oblečení. Jak to s ním dopadlo asi netřeba popisovat. Ale kupodivu do vody pak spadnul někdo úplně jiný, excentrická básnířka a zpěvačka, naštěstí jen po kolena, voda byla na jejím stanovišti mělká, takže poezie neutrpěla žádné větší škody. A čtení proběhlo, jen s počáteční mlhavou domluvou, mobilní telefon řada z nás tehdá ještě neměla, a všichni se v pořádku vrátili zpět na suchou zem (nepočítáme-li incident, který jsem již zmínil).

Zapichuji lopatu podruhé a ocitám se na peróně dejvického nádraží, kde se grilují jakési špízy a vede se nad nimi odborná debata o nakládání masa do plátků kiwi, protože tohle ovoce prý obsahuje enzymy, které maso natráví a zkracují tak dobu přípravy. Nevím. Jak jsem tehdá nakoupil, tak teď prodávám. A v lokále místní nádražky nehorázně zahuleno, je stěží vidět na druhý konec sálu, z mlhy se noří černobílá podobizna Miloše Frýby a také mohutná černá postava undergroundového básníka ze severu, který kupodivu celkem bez problémů upoutává pozornost osazenstva a přeřvává svými texty všeobecný ryk. Inu, sever.

A do třetice Besední restaurace U Ritschelů v Hlubočepích, poloprázdný potemnělý sál, lezu na pódium, cosi tam deklamuji, nebo možná také ne, už nevím, detaily se stírají.

A pak léta organizátorství, obrazy už poměrně jasnější, vysedávání po kavárnách, každoroční nekonečné debaty nad tématem nadcházejícího ročníku, nad výběrem básní do tramvají, do nejrůznější tiskovin, nad jmény z celého světa, nad dalšími excentrickými nápady, z nichž mnohé se pak realizují, jako třeba živá online čtení několik měsíců předtím, než se s nimi v pandemii roztrhl pytel, osamělé cesty autem do dobříšské tiskárny pro plakáty a programy, protože vše se pochopitelně honí na poslední chvíli, včera bylo pozdě a nikdo nemá na nic čas.

Z té hromady nabírám jen pár hrstí, ale myslím, že to snad pro tuhle chvíli stačí, i když tam ještě mnohé zůstalo, literární procházky, každoroční oslava Máchových narozenin na Petříně, protože ta to vlastně celé spustila, a v neposlední řadě pak i celý mimopražský program, který je vlastně pražskou buňkou jen formálně zastřešován, a pod hlavičkou Dne poezie si ho samy organizují desítky škol, knihoven a jiných bohulibých institucí po celé republice. Ale to už by spíš bylo na nějaký román, než na těchto pár letmých řádků.