Olga Stehlíková

Chtít po snech odpovědi

Ptá se Olga Stehlíková
Rozhovory – Anketa
revue Ravt 14/2021

1) Je pro vás sen tvůrčí inspirací či podnětem, který stojí za to umělecky zpracovat? Jakým způsobem převádíte materiál snu do literární podoby, jak jinak případně sen umělecky zpracováváte – lze snový obraz ukotvit verbálně?

2) Je literární zpracování snu automaticky jeho interpretací? V čem se potom případně liší takzvané denní snění od tvrdého nočního snění?

 

Daniela Vodáčková, básnířka

Je pro vás sen tvůrčí inspirací či podnětem, který stojí za to umělecky zpracovat? Jakým způsobem převádíte materiál snu do literární podoby, jak jinak případně sen umělecky zpracováváte – lze snový obraz ukotvit verbálně?
Sny jsou tak úžasný životní materiál, část naší bytosti, která přichází z jiných pater vědomí, že by bylo marnotratné s ním nebýt ve spojení. O snu říká Freud, že je spojnicí, přestupní stanicí mezi hlubokým sklepem nevědomí a naší vědomou, uvědomovanou úrovní. K některým obsahům, a to samozřejmě platí stoprocentně o básni, se nelze dostat jinak než přes sen, což neznamená, že báseň začne a skončí popisem snu. Sama málokdy sen v básni popíšu vcelku, běžně použiji nějaký fragment – obraz, vjem, situaci. Někdy mě to vede k tomu, abych už v bdělosti svůj sen dovyprávěla, i pomocí básně dovedla dál, posunula do nějakého uspokojivějšího místa – jsme majiteli svých snů a jsme i jejich režiséry.

Je literární zpracování snu automaticky jeho interpretací? V čem se potom případně liší takzvané denní snění od tvrdého nočního snění?
Někdy je mi líto, když báseň sen jen popíše a nepracuje s ním z jiného místa. Básník si může  snové obsahy prohlížet, poodstupovat od nich, zaostřovat si na některá místa, něco ze snu může klidně vynechat a básni to neublíží. Taková práce se snem má interpretativní charakter, sen vysvětluje, ale i přetváří a básník tím vším přetváří sebe. Líbí se mi i možnost, že si básník sen vymyslí. Tím se dostávám k dennímu snění. Dívám-li se na proces, v němž básník píše, je to stav změněného vědomí par excellence. Vnímavost vůči některým vjemům se významně zesílí natolik, že si troufám říci, že proces psaní básně se blíží mimořádnému prožitku, transovému stavu zvaném „channelling“ – zvláštní forma intuitivního prožívání a komunikace, při které člověk dosáhne takového stavu vědomí, že je schopen poskytovat informace, jejichž zdroj se zdá být plně mimo jeho vědomí. Myslím si, že báseň, ještě o něco víc než próza, ale do toho se nechci zamotat, má svou svébytnou metafyzickou úlohu v lidském bytí a kořeny tohoto jevu spočívají právě ve schopnosti napojit se na obsahy rozšířeného vědomí.

V čem se potom případně liší takzvané denní snění od tvrdého nočního snění?
Ráda bych se ve vztahu k otázce věnovala zajímavému přechodovému stavu, kterému se říká hypnagogium – usínání. Člověk ještě nespí, ale už není bdělý. Co se při usínání děje? Člověk někdy slyší akustické vjemy, hlasy, něco mu říkají, ozvučují jeho vlastní myšlenky a prožitky, objevují se vizuální představy a fragmenty snů.  Dovedu si představit, že básník v takovémto přechodovém stavu zachytí kus něčeho důležitého.

Na závěr
Vzpomněla jsem si na příběh, který o sobě vyprávěl Ingmar Bergman. Zdál se mu prý úžasný, skvělý a mimořádný sen, tak si ho hned v noci zapsal s tím, že má námět na scénář. Ráno se probudil a četl, že na náměstí se potkali muž a žena a zamilovali se do sebe.

 

Martin Poch, tvůrce e-learningových kurzů

Sen, tedy jeho obsah či reminiscenci, využívám sporadicky, v lepším případě jako východisko k dennímu snění, v horším jako bizarní dekoraci. Ostatně, kdejaký snový obraz vedle obrazu ze života bledne a nakonec dopadá na dno jako jeho chudý příbuzný.

To raději propadnout tzv. logice snu. Myslím oné neurčité časovosti, kdy vládne mnohoznačnost a přísná kontingence, kdy je vše anonymní a intimní zároveň, kam Emílie přichází s imaginativní parádou a banálními afekty a zaumnou poruchou očí. Zkrátka to vše, co někdy-umí-také-jazyk. To hýření víček, na které z pudu sebezáchovy denně zapomínáme.

Když tedy u mě dojde na sen a potřebu společensky odpovědné subverze (napsat báseň) a jejich šťastné spojení, které je mi tajemstvím, pak se začínám propadat do stavu zvláštní jasnozřivosti. Myšlení se euforicky rozběhne, slova konvergují v jednom jediném bodě, čas pomaličku polehoučku exploduje; a přitom třeba jedu do práce. Ne proto, abych snil nad slovy a pak reprodukoval nastalé vize, ale abych v aplikovaném jazyce udržel relaci vědomí-nevědomí. Aby jazyk za mě provedl funkci snu (kde x je duch), tedy jeho ro-bo-ti-za-ci. Aby se poezie stala prací 21. století.

 

Yveta Shanfeldová, básnířka

Je to otázka praxe, rozeznat sny od smyšlenek, záchvatů paměti a jejích stínů, případně odstínů. Sny si myslí, že jsou veledůležité. Když se nedostanou ke slovu, buď že je mozek zapomene nebo se skrývají jako členové tajného klubu, kteří se ve smokingu tajně procházejí mozkovým vesmírem, začnou se rozpouštět jako šumivý bonbón ve víně a vpíjet do mysli až ji celou zalehnou, až se podepíšou na každé mozkové buňce a prosáknou na povrch a celý ho zalijí, ať už jsou povšimnuty nebo dokonce vítány. Neuniknou. Neuniknu.

Odjakživa to takhle mám.

Jedno staré vyprávění, ve kterém nejde odlišit sen od stínu, sen od textu. Vše je sen:

Šla jsem k doktorce, ta mi udělala zátěžový test a během testu jsem zemřela. Nebylo nic než odjezdy vzducholodí, na stěně se pohupoval sen-stín – polooblouk na prudkém odpoledním slunci, které svítilo snad v naději, že jeho vlastní silný svit je může spasit před zkázou, kterou mu přinese soumrak. V polokruhu se chvěly duhové skvrny, jako by v okně visel průsvitný namodralý disk.

Sen se nepatrně pohnul a já jsem se k němu přiblížila a viděla jsem, že to není sen, ale křeslo, ve kterém někdo sedí. Byl to neznámý člověk a já jsem si mu sedla obkročmo na klín. Nešlo uniknout, pozorovala jsem, jak sedím na něm v křesle a jak sen nemizí, ale rozlévá se po stěnách, a takový byl večer a potom noc.

Potom jsem se šla vyčurat a dosedla jsem na sedátko a z otevřeného tmavého okna mi do tváře zavoněl chladný večer a koruna velkého stromu u sousedů byla mírně osvětlená a na obloze byly dvě hvězdičky, a dvě letadla, obě letěla stejným směrem, na východ, v té tmě a dálce letadla i hvězdy vypadaly stejně, akorát že letadla letěla blízko za sebou, byla mezi nimi sotva deseticentimetrová vzdálenost a jedno z nich jen taktak, že se břichem neodřelo o hvězdičku, která trpělivě, tiše stála na nebi a zářila vysoko nad zahrádkou vedle sousedního domu a čekala, až bude ráno a ona pomine a stane se opět sluncem.

Potom jsem ale zjistila, že já sama jsem jednou z těch hvězd, to už přišlo ráno a já jsem dostala zápal plic, ale nesměla jsem do nemocnice, jelikož na mě vydali zákaz přibližování k nemocnici. Proto jsem se léčila sama, pila jsem vývar z lobelky, mateřídoušky a tymiánu a hrudník jsem si natírala myrhovým éterickým olejem.

Zas byla noc. Zas ten velký sen. Jen jsem pochopila jednu věc:

Kdyby srdce nepobývalo ustavičně jen v těle, ale samo občas proplouvalo pod svitem hvězd, načichlých oranžovou barvou vzdálených světelných zdrojů na nikdy neviděných stadionech někde v dálce a pletlo by si blikání hvězdiček s vlastním tlukotem, rozdíl mezi zvukem a světlem, stínem a snem by se rozplynul v noční duze a srdce by se klidně mohlo pokládat za oblak, věčnou nehmotnou hmotu, měnící se vlivem větru, teplot a atmosférických tlaků. Zřejmě by mu tak bylo lehčeji než ve skutečnosti, kde je natrvalo zavřeno v tmách lidského těla.

 

Radek Fridrich, básník

Je pro vás sen tvůrčí inspirací či podnětem, který stojí za to umělecky zpracovat? Jakým způsobem převádíte materiál snu do literární podoby, jak jinak případně sen umělecky zpracováváte – lze snový obraz ukotvit verbálně? Jen literární zpracování snu automaticky jeho interpretací? V čem se potom případně liší takzvané denní snění od tvrdého nočního snění? Je vám blízké zahrnování snění mezi nevědomé procesy?

Sny jsou pro literární tvorbu bezesporu inspirující, otázkou však zůstává právě ten tzv. přepis. Pokaždé, když jsem se o něco takového pokusil, nikdy jsem nedocílil toho, aby si ty “roztříštěné a podivné snové obrazy” a to “zapsané” odpovídaly. Vznikla však jiná verze a občas se stala básní. Nakonec jsem od tohoto způsobu psaní upustil a občas vložím nějakou snovou pasáž do své básně. Baví mě, že v textu pak tvoří nějakou divnost či nepatřičnost. Nemluvě o tom, že řadu svých básní jsem nazval sen, aniž by se jednalo vůbec o nějaký jednalo. Myslím, že za posledních deset let jsem se svými sny vůbec nepracoval, nepřipadá mi to příliš pro mou tvorbu nosné. Ale občas si s chutí listuji odbornou knihou Marie Langerové – Hnízda snění (Malvern, 2011), zde nalézám inspirující pasáže.

 

Zbyněk Fišer, básník, VŠ pedagog

O snění

Lyrika se bez obrazotvornosti neobejde. Scény lyrických i dialogických básní někdy skládám z obrazů ve svém vnitřní m zraku, jako by to byly statické mikrozáběry. Teprve potom je odívám do slov. Vizuální představivost ovšem ještě není sen.

Nedávno mi denní snění pomohlo vyřešit úkol, jak popsat onen svět. Protagonista z našeho světa svá spojení se zemřelou sestrou prožívá jako varovná tušení, jako vnitřní hlasy. Jednoho dne ve vypjaté chvíli spolu konečně začnou rozmlouvat. On chce vědět, jak to že ho sestra vždy předem varovala před nebezpečnými událostmi, které se v jeho blízkosti měly stát. A celé její vysvětlení jsem najednou viděl jako ve filmu.

Byl to stav, o kterém si myslím, že probíhal několik vteřin. Ale můj pobyt v jedné z lokalit onoho světa byl pro následující zpracování básně dostatečně dlouhý. A jestli to nebyl jen sen, tak je veškeré naše bytování zde vskutku na pováženou…

Tereza Bínová, básnířka

Je pro vás sen tvůrčí inspirací či podnětem, který stojí za to umělecky zpracovat? Jakým způsobem převádíte materiál snu do literární podoby, jak jinak případně sen umělecky zpracováváte – lze snový obraz ukotvit verbálně? Jen literární zpracování snu automaticky jeho interpretací? V čem se potom případně liší takzvané denní snění od tvrdého nočního snění? Je vám blízké zahrnování snění mezi nevědomé procesy?

Sny si zapisuji vždycky hned ráno v surové podobě. Se sněním tedy počítám jako s podivuhodnou součástí života, a tedy i inspirací v nejširším smyslu toho slova. Sen jako takový ale nezpracovávám. Byť mě velmi zajímají denní i noční sny jiných lidí, ty své nevyužívám. Jsem ráda, že patří jen době spánku a jejich bizarnost, nudu, živelnost a geometrii chci nechat jen jim a nevypůjčovat si ji. Také by mi připadalo, že to „mám moc zadarmo“ či jak to říct. Převyprávění snu považuji nutně za jeho interpretaci a překlad, protože sen často používá jiné než verbální prostředky. Bývá mi záhadou, jak se vlastně vyjevuje. Jeho projevy jsou někdy nepopsatelné, stojí mimo mně známé smysly a známá slova. V denním snění přece jen rámuji zážitek nějakými vědomými procesy, ale v noci většinou nedokážu do snu vstoupit a ovlivnit ho. A v tom smyslu je to pro mě ještě pořád nevědomý proces. Nechystám se to zatím měnit.

Chviličku.
Načítá se.
  • Olga Stehlíková

    (1977) vystudovala bohemistiku a lingvistiku na FFUK v Praze a publicistiku na VOŠP v Praze. Působí jako nakladatelská i časopisecká redaktorka, editorka a literární publicistka. Byla editorkou literární revue Pandora ...
    Profil

Souvisí

  • Mezi uměním a pornem
    Anketa s Alžbětou Stančákovou, Zbyňkem Fišerem, Elsou Aids, Romanem Krištofem, Karlem Škrabalem, Bořkem Mezníkem, Vítem Kremličkou, Františkem Dryjem, Zuzanou Lazarovou, Adamem Borzičem, Olgou Stehlíkovou, Janou Orlovou, Kamilem Bouškou, Tomášem Míkou, Annou Beatou Háblovou, Viktorií Rybákovou, Svatavou Antošovou, Petrou Strou a Ondřejem Hanusem

    To nejsou prázdné řeči, ale nádherná, vlhká pravda

    Ptá se Milan Ohnisko

    K pornu mám asi takový vztah, jaký má cestovatel k dokumentům o cestování. (A. B. Háblová)

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 13/2021
  • Olga Stehlíková

    Překladatelé v covidu

    Ptá se Olga Stehlíková

    V anketě zaměřené na covidový rok v práci překladatelů jsme oslovili 19 profesionálů:

    Rozhovory – Anketa
    revue Ravt 10/2021