04_poezie
Marie Iljašenko

Zelená mi docela oslepila oči (básně milostné a botanické)

zelené vlny mi docela oslepily oči, tvůj svět za mořem daleký a lákavý,
ty nejsi čitelný, ty jsi, nevypadáš – jsi.

Beletrie – Poezie
Z čísla 12/2021

neviditelná zvířata

my žijeme právě takhle: ona vidí v koupelně neviditelná zvířata
já o ni nechtěně zakopávám: při nočních pochůzkách bytem
sníme své mělké sny já o rychlých japonských vozech
ona o klíčích ve dveřích které znamenaly tvůj příchod
každou chvíli vyskakuje ocásek se jí chvěje vzrušením
potom zklamaně uléhá: muchlání koberečků tiché pohvizdování

obě jsme v poslední době vyrostly: ohněm a kouřem
plameny kuchyňských plotýnek laskavostí lockdownu
pereme jen na nízký proud a s nikým si nic nezačínáme
výjimkou jsou neviditelná koupelnová zvířata
žijící své dny pod vysokým vlasem
to kvůli nim nám v noci cukají fousky

 

everest

život bažanta uprostřed velkého města:
o kolik je tajemnější než život lidí? čím se trápí bažant?
rozpoznává jeho nervový systém samotu
nebo se jeho nervy podobají pletivům plevele?
uprostřed staveniště vypadá tak sám

touží taky po všednosti?
po drobných nepatrných věcech
které lze opakovat ale nikoli opakovaně popsat:
péče o peří popelení v prašných prohlubních
město ho z ní neustále vytrhává

vidím ho z velké výšky
ulici za ním už poslala perspektiva do další čtvrti
lomí ji veletržní palác neskladný jak kaaba
šedá inverzní plocha před ním je pustá
jako naše příští dny

on taky nemá barvu a přece ho poznám
možná podle chůze nebo podle držení těla:
nožky jak tyčky měří stavební parcelu
aniž by věděly že je stavební parcelou
lešení na stavbu výškových budov už leží opodál

on neví co přijde ale já ano
protože ho pozoruju z veliké výšky
příští týdny bude žít ve stínu
příští týdny bude žít s dělníky
pod křídly kompletního systému lešení everest

 

lovecká sezóna

pro Garyho Snydera

jednou za rok loví bažanti lidské bytosti dělají věci
které člověka neodolatelně přitahují: každý si pak nějakého vybere
bažant člověka zastřelí ten je pak nucen ho oškubat donést domů a sníst
tak se bažant dostane dovnitř člověka a žije v něm
čeká v něm a skrývá se ale člověk o tom neví
až se hodně bažantů dostane do hodně lidí náhle zaútočí
lidé kteří v sobě bažanta nemají budou také překvapeni
a všechno se nepatrně změní: tomu se říká vnitřní převrat

 

noc v henryho kapsičce

kam odchází láska když přestává být láskou?
co dělá v tom království? je jako ořech
pod blánou mléčné dráhy stále tam trvá stále tam trvá?
když ještěrka na slunci která chytala vlastní ocásek
se stala kamenem v jejím malachitovém království
kde je všechno zelené přestal být čas
odešla a nyní v henryho kapsičce v kočičím oušku
stále tam trvá stále tam trvá stále tam trvá

 

je třeba najít to místo

tohle je kniha o lásce a o tom jak se dva milovali a jednoho dne ho opustila,
protože mi nestačilo, že mám milence, ale ty jsi nechtěl být mým mužem.
ale neboj se, nikdo nepozná, že je o tobě, nikdo nepozná, že je o lásce,
bude o životě bažanta, o jeho ránech a dnech ve velkém městě:
bude ji psát on svou můří nožkou.

bude plná zrní a žížal. stavenišť velkoměst. místo slov parožnatky,
rozdrobená kůra, městský les, pobledlá zeleň komunitních zahrad.
tenhle bažant také žije sám: vyzná se v půdě, polyká semínka a kamínky,
odvádí řeč jinam a hrabe, především hrabe, a není to žádná metafora,
nýbrž práce která nikdy nekončí – a o tom bude kniha bažanta.

nakonec unavený, ale spokojený ji podepíše svou můří nožkou,
zatímco my budeme sedět a hřát se na sluníčku.
protože za tím vším je třeba najít to místo,
kde budeme sedět a hřát se na sluníčku –
nějaké bezpečné slunné stanoviště.

zelené vlny

je mu jedno, z jakého šálku bude pít, nezaměřuje se na odlišnosti a detaily,
fascinuje mě to: já detaily hltám, protože si z nich skládám obraz celku,
čtu je a čtu je po svém, ale v jeho nepozornosti není žádné násilí.
nechává mi svět v jeho celku i jednotlivých částech, nesnaží se mě kontrolovat,
a žije ve své vlastní zemi, kde jsou podstatné úplně jiné věci,
osvobozuje to, za to ho miluju, mimo jiné.

každý, kdo je šálkem, může mít stěny z porcelánu, být skoro průhledný
jako okno nebo jako skořápka nebo pruhovaný, jako námořník.
ukrývat uvnitř japonskou malbu nebo její čínskou imitaci,
ukrývat na dně prameniště řeky, připomínat mlže.
každý může na čajovém moři sledovat naprosté bezvětří,
námořník spí

zelené vlny mi docela oslepily oči, tvůj svět za mořem daleký a lákavý,
ty nejsi čitelný, ty jsi, nevypadáš – jsi.

 

její vzdálená neteř

máte je sladké? dají se jíst? opravdu? tvrdí se, že pěstované doma nebudou nikdy sladké.
jsou kyselé a trpké a dají se jíst, ale já je nejím, protože jejich krása je na stromě.
lze se jim divit? my tu snad máme nějaké slunce na našich jižních parapetech?
to není slunce, pro řeckou mandarinku je to výsměch. a řecko je celé sladké.

bylo sladké, když řekl: u těch skal buď prosím opatrná.
neřekl: pozor neřekl: tam neplav, řekl: u těch skal buď prosím opatrná.
vítr byl ten den silný, už jsem vypila spoustu vln, ale až nyní jsem pocítila paniku:
milovat je jako tonout.

ukazovali jsme si třpytivé červenomodré hvězdice,
které jsme našli na dně při společných průzkumech skal,
ukazovali jsme si mandarinky, které jsme našli každý sám při běhu citrusovými sady.
ona je jejich vzdálená neteř – hořká a kyselá a trpká a sladká a všechno mezi tím.

 

syngo

jestli ti dám odnož té rostliny, která vypadá jako jazyk malého draka?
ráda, má milá, roste jako plevel, snadno zakoření, nic nechce,
nebude tě chránit před hloupým a hrubým, nýbrž jen před nepotřebným.
je bystřejší než my: byl tu jeden muž, chtěl tu kouřit, popel klepat do japonské čajové misky,
odvedla jsem ho na balkón, chtěl mě líbat, s cigaretou v puse, řekla jsem mu, že smrdí,
chtěl tu zůstat, že prý zákaz vycházení, nejezdí tramvaje, poslala jsem ho pryč.
na odchodu se ještě zeptal, jestli budu mít večer sex se svou kočkou?
stála jsem raději zády k ní, čelem k němu, chtěla jsem ho ochránit, ale kdeže,
sežehla mu všechny vlasy – teď chodí po světě plešatý.
jmenuje se mimochodem syngonium neon robusta a někdy se plete s odrůdou red heart.
ale jsou to dva docela odlišné druhy.

 

delta

říká, že by chtěl stát v ledové řece, chodit v ledové řece,
nořit do ní kotníky, že se už nechce jmenovat filodendron xanadu.
opakuje mi to znovu a znovu trpělivě, jako bych byla idiot,
zatímco ho rosím odstátou vodou a on se celý chvěje zimou –
už se nechci jmenovat filodendron xanadu.
vlažná voda vsakuje do rašeliny, pár kapek září v mechovém podloží,
a já ho miluju, umanutou rostlinu, které je jedno, že žije na polici s knihami,
které je jedno, že je zimomřivá, která ví, co chce a to chce marně –
podle všeho to chce marně –
musíme jen objevit řeku, říkám mu, jednoho dne objevíme řeku,
v její deltě bude ležet náš byt.

Chviličku.
Načítá se.
  • Marie Iljašenko

    (1983, Kyjev) česká básnířka ukrajinského původu. Debutovala v roce 2015 sbírkou Osip míří na jih (nominace na cenu Magnesia Litera), druhá sbírka Sv. Outdoor vyšla v roce 2019. Pracuje jako nakladatelská redaktorka. Příležitostně překládá zejména současnou poezii z polštiny ...
    Profil

Souvisí