Spása je zelenání a hojnost, nikoliv vyprázdnění. A každá zeleň koření v podzemí.

Les je celek – stromy jsou propojeny, pečují o sebe, brání se. Vyrovnávají slabé a silné stránky svými kořeny. Kdo má, dá. Kdo nemá, dostane.

Vybavuje se mi Paracelsus, tak oblíbený C. G. Jungem. Ten při pohledu na noční oblohu popisoval hvězdy jako lumen naturae, světlo přírody, jež si v sobě nese každá bytost a jež lze spatřit v symbolech snů, fantazií a pocitů.

Radikální umělec se zavazuje znovu a znovu podstupovat pouť do hlubiny. Tato cesta ale nemá konec, na jejím konci není zpráva či informace.

Místy básník buduje téměř soustavně jakousi teorii nejzazší situace, ale zároveň smysluplnost takového počínání zpochybňuje a nelze si nevšimnout, že se také směje (a ovšem – hraje si).