Závidím Němcům jejich prezidenta a kancléřku

Rozhovor s Zuzanou Jürgensovou

Česká umělecká scéna je hodně uzavřená, vystačíme si sami. To vynikne ve srovnání s tím, jak aktivní jsou v navazování mezinárodní spolupráce třeba Poláci.

Předávat kulturní bohatství dané země? Udržovat kontakt s místními Čechy? Česká centra oficiálně nabízejí služby, jejichž prostřednictvím prezentují a podporují českou kulturu, obchod a cestovní ruch. Jinde se ve výčtu uvádí i „věda a školství“. Jak se českým centrům daří napomáhat na poli diplomacie, tj. v posilování partnerství mezi českými a zahraničními subjekty v oblasti obchodu, a jak v umění? Která složka převládá?

Jednoznačně ta kulturní, jakkoli to v tom výčtu působí jinak. Na podporu a rozvoj obchodních vztahů má český stát jiné a kompetentnější instituce, jako je Czech Trade nebo Czech Invest. Ministerstvo zahraničí, které je zřizovatelem Českých center, v posledních letech znovu posiluje ekonomickou diplomacii přímo na ambasádách, kde ostatně má své místo. Několikrát jsem zažila, jak naše snahy o průnik na pole obchodu ztroskotaly, většinou z nedostatku financí. ČC se pohybují především v oblasti veřejné diplomacie, což je kultura, jazyk, věda nebo školství, navazují spolupráci s institucemi, spolky a jednotlivci v místech, kde působí, a snaží se „vyvézt“ česká témata. Mým cílem bylo, aby taková spolupráce posléze fungovala i bez naší iniciativy, aby vznikaly dlouhodobé projekty.

Podle oficiálního webu ČC je jejich posláním „rozvoj dialogu se zahraniční veřejností“. Jde to? Čím se liší náplň činnosti ČC od konzulárních zastupitelstev? Nesuplují nebo nedublují své aktivity?

Ono to zní honosně – ale bez spolupráce s místními nemůže fungovat žádný zahraniční kulturní institut. Na většině ambasád v zemích, kde jsou ČC, není kulturní atašé, tj. činnost se nedubluje. V ideálním případě spolupracují, třeba v Německu to fungovalo výborně – ať už s generálním konzulem Josefem Hlobilem nebo tehdejším velvyslancem Rudolfem Jindrákem.

Jaká by podle tebe úloha ČC v zahraničí měla být? Co by se mělo změnit?

Obecně: německý Goethe Institut je sice financovaný státem, ale je – což se moc neví – obecně prospěšnou společností. Tahle forma má své nesporné výhody, institut má díky ní mnohem volnější ruce. Českým centrům by jistá nezávislost na státu prospěla. Jakkoli jsou jejich ředitelé často nesmírně kreativní, stabilní navýšení financí by jim pomohlo dostat se na úroveň jejich partnerů a umožnilo velkoryseji prosazovat vlastní témata. S tím souvisí personální obsazení – na většině center pracují jen dva lidé, což je zoufale málo.

V Německu – jako v jediné zemi, kde jsou ČC zastoupena – fungují rovnou tři pobočky (v Rusku dvě a v řadě zemí Evropy žádná). Má to nějaké vysvětlení či opodstatnění, když odhlédneme od souhrnné velikosti spolkových zemí? V takových Spojených státech si vystačíme s jedním…

Zčásti to má historické důvody – centrum v Mnichově bylo důležitým gestem vzhledem k našim vztahům k sudetským Němcům –, zčásti obchodní a diplomatické. Německo je navíc naším největším a v řadě ohledů nejdůležitějším sousedem. A například v USA je na ambasádě ve Washingtonu kulturní atašé, který se stará o kulturní program, České centrum je v New Yorku, v takzvané Národní budově, a pracuje samostatně.

Co z české kultury může být pro zahraniční zájemce o naši zemi zajímavé, ať už z kulturní historie nebo současnosti? Je to český film, design, výtvarné umění?

Ač existují univerzální česká témata, třeba filmová nová vlna nebo Jáchym Topol, je program ČC vždy třeba přizpůsobit zemi, ve které centrum působí. V Německu to platí pro každou ze tří oblastí. V Japonsku má velmi dobrou pověst český design nebo animovaný film. Ten je v Německu vnímán především jako žánr určený dětem. Pokud jde o současné tvůrce, jako je třeba Jan Balej a jeho film Jedné noci v jednom městě, není lehké přesvědčit dospělé, že nejde o pohádku. Animovaný film – Švankmajer, Trnka, Zeman, Barta ad. – jistě patří k tomu, co bychom měli ukazovat, trvalý zájem je o klasickou hudbu (o skladatele i interprety), o design, architekturu – jak současnou, tak historickou.

Zuzana Jürgensová

Zuzana Jürgensová (roz. Dětáková, 1975) vystudovala bohemistiku na FF UK. V roce 2001 pracovala v ÚČL, v letech 2001–2005 působila na universitě v Kostnici, 2007–2009 na Humboldtově universitě v Berlíně. Od poloviny devadesátých let jako redaktorka a později i editorka spolupracuje především s nakladatelstvím Torst a Triáda. Edičně připravila například soubor studií Jiřího Pistoria Doba a slovesnost (Triáda, 2007) a vězeňskou korespondenci Ivana Martina Jirouse Magorovy dopisy (Torst, 2006; s Andrejem Stankovičem). Od r. 2009 do r. 2014 byla ředitelkou Českého centra v Mnichově (2011–2013 vedla také ČC v Düsseldorfu). V současné době pracuje ve Spolku Adalberta Stiftera, přednáší českou literaturu na mnichovské universitě a překládá a organizuje literární akce.

Profil

Olga Stehlíková

Redaktorka a sloupkařka Ravtu, recenzentka Tvaru.

Profil
Sdílet text na síti
Text z čísla
Závidím Němcům jejich prezidenta a kancléřku
Související texty