Pohlednice
už navždy
budeš ve mně
v semenu prý je duše
kus tvého já i srdce
už navždy
budeš ve mně
v semenu prý je duše
kus tvého já i srdce
(Anně)
na periferii světa
jen pár mil od Frankfurtu
děvčata už zapěla své HOSANA
párkrát si zajela
pod sukni a šla spát
ve snech se ptala
jak vyvanout
zapomněla
– za ploty s ostnatými dráty
jak trny krvavých růží –
Bůh přestal naslouchat
a tak na periferii světa
jen pár mil od Frankfurtu
plakala křičela provolávala
to své HOSANA
(Anně)
na obzoru vyšla první
z milionu střech
neonové nápisy
nesou poselství
hospodských příběhů
večerek a kebabů
plněných tím nejmlsnějším snem
výrazy přátel
za okny dobytčáků
zvou do svých příbytků
děti halekají
na ocelových stráních
a paže snaží se obejmout
tělo kryté milionem
prašných bahnitých stop
vždyť můj domov
je tím stavením
přesto se otočím zamávám
a hledím
do potemnělých lesů
smrti a strachu
milionu mrtvých duší
zaostřím za hranu
lidských chutí
nahlédnu o trochu dál
než je hranice bytí
zasvítíš zableskáš
někde v záři
modrých reflektorů
spatřím tvou tvář
a úsměv stovek
nevyřčených básní
uslyším vytí na měsíc
ucítím vůni ranních luk
vždyť tam jsem lehával
tam jsem ještě miloval
kam půjdete?
ptají se tváře
z lifestyleových magazínů
vždyť máme pro vás
koupel mísu
a za chvíli odbije osmá
a rozezvučí se tóny
pracovních pásů
kdy domov přestal být místo k obývání?
zeptám se já
kdy sen přestal být realitou?
kde jsem přestal milovat látky z hedvábí
naúkor pichlavého jehličí?
nevím má dřívější lásko
kdy jsem tě přestal milovat
vrátil jsem se z cest
realita je až příliš hmatatelná
nevím jak se tě dotknout
zase se vrátím
a radši zemřu láskou
než žít s nenávistí
(A.)
ještě zašustí
než se snesou k zemi
vrzavý pláč
zní v kmenech
jako pohřební chór
padající kaštany
jako tympány
v korunách míza
leptá prsty
na zemi třísky
krvavá vzpomínka
kdy do nich ťaly
ostré sekery
seschlé větve
jako usekané končetiny
zapomenuté
artefakty krutosti
podzimní vítr
zafouká
jako Anubis
naposledy pohladí
a odevzdá
matce zemi
kroa – zítra
je uloží
odejdou do divočiny
ještě zašustí
než se snesou k zemi
listí pohřbí
nechá smrt za námi
políbím tvá ústa
měkká jako jarní trávník
vidíš?
už se zas zelenají platany
(A.)
nahá těla vlhká ústa
krk bříško stehna
nahá těla zranění
jizev minulosti
to co bolí
nepustí
aspoň na chvíli mlč nemluv
teď je čas rozjímat v tichu
rozjímat o tobě
mít tě v sobě
dvě krásná těla
hradební zdi řeka vlci
ani na moment neztichli
když se prvně milovala
počátek konce
už tehdy jsi věděl
o velké lásce
budeš ji muset pustit
už navždy
budeš ve mně
v semenu prý je duše
kus tvého já i srdce
zapomeň na čas
nemysli na svět
aspoň pár chvil
před mým odchodem
V promoklých šatech přicházeli lidé úzkým vchodem na staroškolní dvůr, bez zeleni, plný expresivních graffiti a betonu. Ten den však zasmušilé místo nepůsobilo jak chcíplý pes.
Rap je uměním zpřítomnělé poezie, a nejvýraznější interprety tedy zákonitě vede k bezprostřední reflexi současnosti. Taková poezie opouští bariéry literárních kaváren a vychází „ven“.
V jedné vesnici / na vesnici beze jména / se lidé bojí smrti / až zapomněli i svá jména
v púšti kedysi existovalo / obrovské jazero / dnes na tých miestach nachádzame / len maľby rybolovu
Podle snáře je vražda touha / vzdát se něčeho podstatného